Život v undergroundu. Příběh vydavatele samizdatového Vokna Františka „Čuňase“ Stárka

Narodil se v roce 1952 v Plzni, ale spíše náhodou. Sanitka, která vyjela pro jeho maminku ze Stříbra, zapadla ve sněhu, a proto pro ně musela jiná, z Plzně. Když mu bylo dvaadvacet, do svého rodiště se na pár měsíců vrátil. Nikoliv ovšem do čtvrti Slovany, kde je porodnice, ale na Bory do pověstné věznice.

Rod Františka Stárka pochází z „koňácké“ vesnice České Libchavy u Ústí nad Orlicí. Tam měla jeho rodina několik generací statek. Po roce 1948 ale o všechen majetek přišla a Stárkův otec skončil ve vězení. Po jeho návratu se rodina přestěhovala do Konstantinových Lázní a později do Teplic, kde se zapojila do poválečného rozjezdu lázeňství. Už na základní škole se Stárkovi začal otevírat svět bigbítu. Po vzoru pražské skupiny Hells Devils založili s kamarády vlastní kapelu Yellow Spooks. Kapela měla jen jedno vystoupení na školní besídce a následoval po ní zdrcující verdikt od ředitele školy. Všichni si museli ostříhat dlouhé vlasy.

Jednotlivá čísla Vokna má František Stárek pečlivě uložena|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

V roce 1968 se Stárkovi podařilo dostat na střední hornickou průmyslovku do Duchcova. Zde cíleně pracoval na získání dvou dokumentů – maturitního vysvědčení a modré knížky. Svých dlouhých vlasů, které měl tehdy po lokty, se ale kvůli tomu nehodlal vzdát. Poslední rok školy a maturitu proto absolvoval v krátkovlasé paruce.

Přišla sedmdesátá léta, a to byla doba, kdy se severočeský (proto)underground začal postupně propojovat s pražským a dalšími máničkovskými komunitami po celé zemi. František Stárek, kterému se už tehdy říkalo Čuňas, podle jedné postavy z francouzského filmu Výhodná koupě, měl mnoho plánů. Stále ale zůstával rozkročen mezi Prahou (kde pracoval u Metrostavu) a Teplicemi, kde se podílel na aktivitách umělecké skupiny Pecka z vajíčka.

Pro komunistický režim byl člověk jako on tvrdým oříškem. Rozlousknout se mu ho ale nepodařilo ani vězněním.

V únoru 1976 se Stárek podílel na přípravách festivalu druhé kultury v Bojanovicích. Krátce nato začalo zatýkání, ze kterého pak vzešel pražský soud se skupinou The Plastic People of the Universe a souběžně s ním v Plzni souzený případ týkající se koncertu Sváti Karáska a Charlieho Soukupa a přednášky Ivana Martina Jirouse v Přešticích. Tu spoluorganizoval také Čuňas. Byl za to odsouzen na osm měsíců a po odvolání se odseděl čtyři.  

Proces s revue Vokno v roce 1981|foto:Post Bellum

Po vzniku Charty 77 patřil František Stárek k jejím prvním signatářům a současně se podílel i na jejím rozšiřování. Na konci sedmdesátých let žil v komunitě na baráku v Nové Vísce u Chomutova, který byl jedním z center podzemní kultury.  Zde se také zrodil legendární samizdatový magazín Vokno. František Stárek byl v rámci disentu mediálním vizionářem. Chápal nutnost šíření aktuálních informací a dokázal vytvořit efektivní síť pro jejich distribuci. Pro komunistický režim byl člověk jako on tvrdým oříškem. Rozlousknout se mu ho ale nepodařilo ani dalším vězněním.

Na začátku osmdesátých let vyfasoval za vydávání Vokna dva a půl roku vězení plus dva roky ochranný dohled. Stejný trest dostal i po dalším zatčení a soudu v roce 1989, takže listopadové události ho zastihly v kriminále. Po propuštění, jak vzpomíná, si připadal jako ve snu. Vokno začalo vycházet oficiálně, vraceli se kamarádi z exilu, on sám se mohl podívat do New Yorku, všechno byl jeden velký mejdan.

Na přímou žádost Václava Havla pak vstoupil František Stárek do tajných služeb, budoucí české BIS. Zde nakonec pracoval celých sedmnáct let. O tomto jeho působení se ale v Osudech nedozvíme prakticky nic. Stále je vázán mlčenlivostí...