Můj konec starých časů: František „Čuňas“ Stárek chtěl být po revoluci novinářem, ale skončil u BIS

11. prosinec 2019

Těžko si představit Františka „Čuňase“ Stárka jinak než s dlouhými, přiznejme, v současnosti poměrně prořídlými vlasy. Typická chůze, soudkovité tělo a neustále někde v pohybu. O to více překvapí, jaký je systematik.

Jeho osobní archiv je ukázkou toho, jak zpracovávat a uchovávat dokumenty. Spočítat dny a kilometry, které projezdí po Česku v rámci besed na školách nebo poslechových pořadech, by bylo obtížné. Underground je – mohli bychom říci – celý jeho život. Právě do této subkultury patří už takřka půlstoletí.

Sametová revoluce ve vězení

Pokud lze u někoho nalézt ostrou dělicí čáru, která se váže k 17. listopadu 1989 a dnům následujícím, pak je to právě on. V jeho případě je to příznačný „konec starých časů“.  Byl totiž v té době ve vězení v Horním Slavkově, kam byl odsouzen v únoru téhož roku na 2,5 roku a poté ke dvouletému ochrannému dohledu. Ovšem ten byl také jistou formou věznění, jak vzpomínají ti, co ho museli zažívat.

Dokumentaristé Jan Sedmidubský a Ivana Chmel Denčevová natáčejí s Františkem Stárkem

A tak patřil k těm, jejichž jména byla skandována s požadavkem na propuštění politických vězňů. Byl to pro něho dokonce – v jeho 37 letech – už třetí kriminál. A všechny měly společného jmenovatele: byl neúnavný organizátor a vydavatel samizdatové revue Vokno. Jak banální skutek, mohli bychom říci dnešním pohledem.

Jeho neodmyslitelné dlouhé vlasy ho provázejí už od mládí, dokonce s nimi studoval střední hornickou průmyslovku v Duchcově a k maturitě šel s parukou. Studium na vysoké škole už pro týpky, jako byl Čuňas, ale naprosto nepřipadalo v úvahu. Formovalo ho nejen typické severočeské prostředí, kde žil od dětství a tamní průmyslové aglomerace byly líhní „mániček“, ale také prostředí rodinné, kde se zapsaly oba totalitní režimy minulého století.

Rodinný vliv

Jeho otec byl politickým vězněm v 50. letech. František od mládí tíhnul k beatnické kultuře, pak ho uhranul underground ve všech svých podobách. Od muziky, životního stylu, společenství, které představoval, až po pověstné baráky, ve kterých příslušníci této subkultury žili. Ostatně jedna z jeho knih, ve kterých zpracoval nejen své zážitky, ale především badatelskou činnost je kniha Baráky.

Listování samizdatovým časopisem Vokno

Jeho jméno najdeme v  rozsudku plzeňského soudu v roce 1976, byl to první soud s undergroundem v Československu. Stačilo tak málo, jako zorganizovat v Přešticích u Plzně přednášku Ivana Martina Jirouse, který zde přečetl svou proslulou Zprávu o třetím kulturním obrození. Ale vězení vskutku nebylo tím, co by mohlo svébytného a osobitého Čuňase převychovat. Hned po návratu z vězení začal vydávat revue Vokno, posléze se zapojil i do výroby Originálního videojournalu a také do vydávání nejrůznějších samizdatových publikací.

Jeho první kroky po propuštění vedly do centra Občanského fóra, dobové fotografie zachycují pohublého a na krátko ostříhaného Čuňase. „Myslel jsem si, že se začnu věnovat novinařině,“ vzpomíná. Chtěl tím navázat nejenom na Vokno, ale také na zkušenosti získané v podzemní univerzitě pro redaktory samizdatu, kde vyučovala mimo jiné Květa Neradová.

Ale jeho životní příběh se odvíjel jiným směrem…. Začal působit ve zpravodajské službě, pozdější BIS a vydržel tam až do roku 2007. Od té doby je badatelem v Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho projekty se týkají především undergroundu. 

autoři: Ivana Chmel Denčevová , Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související