Sváteční tramp v pravěku hudby. S Petrem Markem o Midi Lidi i vůni ohýnku

Nové skladby na mě působí dojmem, že nad odosobněnými tanečními rytmy najednou vítězí písnička. Byl to záměr?

V základu té otázky už stojí jedno takové klišé, že taneční rytmy jsou odosobněné. A s tím se vůbec neztotožňuju. Zažil jsem, spolu s miliony dalších lidí na světě, spoustu krásně osobních důležitých prožitků při tanečních rytmech. Nebyl bych bez nich tím, kým jsem. Ale druhou část otázky částečně potvrdit můžu: ano, je to písničkovější než kdy dřív. Ale u nás se nedá nikdy mluvit o záměru. Pouze přirozeně následujeme nějakej nápad a jdeme po cestě, která se nám díky němu začne otevírat. Důkazem toho je, že se tam najednou mezi písničkama objeví čtvrthodinová část bez zpěvu, skoro bez synťáků, jakoby z „pravěku hudby“. Vždycky máme radost, když se nám takové překvapení nenásilně přihodí.

Připravili jste hned dvě alba naráz. Je to dané jen lockdowny minulých měsíců a tím, že jste měli jako muzikanti prostě víc času?

Všechno jsme nahráli dva měsíce před začátkem všech těch zavírání. Takže na hutnost a objem materiálu to žádný vliv nemělo. Ale mělo to vliv na možnost pečlivého dokončení. Bez lockdownů by asi vyšla deska jen jedna. A v počítačích by nám pak leželo ještě dalších deset nezpracovaných perfektních písniček.

Dvacet nových písní, dvě hodiny nahrávek – to je pořádná porce pro fanoušky jakékoli kapely. Jak budete tu spoustu nové hudby posluchačům na koncertech dávkovat? S kolika právě vydanými tracky počítáte na aktuální koncertní playlist?

My bychom dávkovali klidně i plnou míru, klidně bychom i posluchače předávkovali, ale nejsme takoví hudební i časoví borci, abychom dokázali nacvičit všechno. Takže to půjde velmi postupně. Teď umíme tři songy. Hanba.

Midi Lidi pořád patří trochu do undergroundu, ale dnes už je kapela natolik známá, že bývá i festivalovým headlinerem|foto:Jiří Šeda

Natáčeli jste už s tím, že z toho budou dvě desky, s odlišnou náladou a třeba i jiným konceptem? Podle čeho jste posuzovali, kterou píseň na jaké album dát?

Jak už jsem říkal, neměli jsme vůbec žádný koncept a sami jsme byli překvapováni, co nám z toho leze a kolik toho je. A písničky na alba jsme vybírali prostě jen podle toho, jak nám přišly krásné. Nemám na tu otázku vlastně žádnou chytrou odpověď!

Texty na nových albech reflektují s typickou nadsázkou složitost mezilidských vztahů, obtížnost komunikace i domluvy. Přijde mi ale, že tentokrát je to trochu víc „navážno“ a taky osobnější. Dolehla na vás „tíže“ doby, již zažíváme?

Vzhledem k tomu, že jsem textař skoro všech těch písniček, tak můžu říct, že vlastně dolehla. Ano, společnost se radikalizuje, napětí a neochota se domluvit rostou, politikové to podporují, a to ve velkém měřítku. A jestliže se na tom podíleli i prezidenti, včetně exprezidenta Ameriky, té „země svobody a demokracie“, tak je to prostě už vážné. A nelze si toho nevšimnout a zpívat si jen o nuancích osobního života.

Čtěte také

Midi Lidi: Dvě hodiny hudby najednou na dvou CD nebo čtyřech vinylech!

Midi Lidi jsou pro každého z členů jen jednou z mnoha aktivit, jimž se věnují. Pohrávali jste si někdy před příchodem covidu s myšlenkou, že by vás tahle skupina živila?

Jestli pohrávali, tak asi ve formě karetní hry záchod, na jejímž začátku je jasný předpoklad, že to celé dost brzo spadne. Takže nás to asi napadlo spíš jako hypotetická otázka, kterou jsme zavrhli už během jejího pokládání. Možná to ani nebyla otázka a odpověď, ale jedno souvětí. Museli bychom asi hrát a zpívat něco trochu jiného, nezávaznějšího, nebo aspoň s akustickou kytarou a pískáním. To je základ úspěchu české písničky v rádiu. Koneckonců takový je náš „polohit“, písnička Na co nesmíš zapomenout. A uměli bychom to, myslím, docela dobře generovat dál. Ale nesnažíme se. Místo toho děláme jen to, co nás v tu chvíli nejvíc baví.

Přitom pop zjevně milujete!

Já myslím, že jsme v podstatě popaři. Jen nemáme refrény. A to je taky problém.

Midi Lidi mají blízko k filmu. Máte za sebou hudbu k Protektorovi nebo ke Kanceláři Blaník. Naposledy jste dělali na pandemickém seriálu Třídní schůzka. Co vás baví na spolupráci s režisérem Markem Najbrtem?

Všechno. Marek má vynikající humor, jeho ironický náhled na svět je nám blízký a podobným způsobem uvažujeme o užití hudby ve filmu. Ta může být často i „správně špatná“, a tím podpoří vyznění konkrétní scény. Nemáme hudební hrdost, takže jsme pro Marka udělali velkou spoustu strašlivých kousků hudby, za které by se možná seriózní autor styděl. Důležitá je její funkčnost. A důležité je i vydobýt si místa ve filmu, kde hudba být nemá.

Petr Marek: „Já myslím, že jsme v podstatě popaři. Jen nemáme refrény. A to je taky problém.“|foto:Jiří Šeda

Film je i vaší řekněme původní profesí. Jako režisér jste natočil několik filmů, poslední ale před deseti lety. Láká vás ještě celovečerní film? Jak by vypadal, kdybyste sehnal peníze a rovnou mohl točit? 

Mám ho dokonce napsán. Scénář filmu Občanské fórum je víceméně hotov. Jen jsem dost lempl se do toho pustit a zároveň mám takovou spoustu dalších aktivit, že skoro není kdy. A navíc většina mých výtvorů včetně hudby vzniká totální improvizací, hrajeme improvizované divadlo a děláme improvizované rozhlasové hry, v nichž minimálně jednou za měsíc vytvořím se spoluhráči hodinové dílo plné bizarního děje a bláznivých prostředí. Kdybych tohle chtěl dělat ve filmu, tak budu shánět peníze celá léta. A tady je to hotový za tu hodinu. A to mě možná dost saturuje. Vlastně si takhle natočím dvacet celovečeráků za rok. Jen nemají obraz.

Před pár lety jste vystupoval v duu Monikino Kino se slovenskou muzikantkou a filmařkou Monikou Midriakovou. Bude mít tenhle projekt nějaké pokračování?

Myslím, že ne. Monika se chtěla posunout hudebně i životně dál a konec Monikina Kina byl jedním z kroků. Ale mě by pokračování těšilo. Mám ty písničky a lehkost, s jakou jsme je dělali, stále velmi rád. A s radostí sleduju Moničino sólové pokračování s projektem Leto s Monikou, neboť je to skutečně krásné.

Jinou osobností, které jste pomohl „nastartovat“ směrem k širší popularitě, je Ventolin, jemuž jste natočil kultovní klip Disco Science. Ventolin taky chystá nové album. Požádal vás zase o spolupráci? Co vás na jeho muzice baví?

Letošní minispoluprací bylo pouze to, že mi ukázali jeho nový klip Mech, abych řekl, co by se tam mohlo ještě vylepšit. A pak jsem mu vezl zapomenuté doklady od auta. To byla taky hezká spolupráce… Davida mám velmi rád jako člověka a zrovna jeho koncerty jsou právě těmi, při nichž prožívám nejdokonalejší osobní taneční chvíle, kdy se rytmy spojují s nádhernými texty a krásou pitomé jevištní show a vzniká blahodárná katarze. Líp to snad umí už jen Marius Konvoj. Ale to už je vesmírná liga.

Z textů nových písní je slyšet i venkov, příroda, vůně lesa a nevětrané chaty. Zpíváte o šramotící myši a pískajícím komárovi. Snad se z vás během covidu nestal chalupář?

Stal se ze mě sváteční tramp. Líbí se mi ve srubu nad Vltavou. Ale zároveň jsem si vědom té legračnosti mě, městského zhýčkance, který se odjede kochat k ohýnku, a pak se zase vrátí do Prahy…