Díky Zátopkovi vím, co jsem zač, říká herec Václav Neužil

15. srpen 2021

Na festivalu v Karlových Varech si 20. srpna odbyde světovou premiéru dlouho očekávaný film Zátopek. Představitele titulní role Václava Neužila známe z Dejvického divadla i jiných scén a z mnoha filmových a televizních rolí. Zátopek je ovšem výlučný, náročný projekt. Mimo jiné i proto, že vyžadoval nejen hereckou, ale i sportovní přípravu. „Věděl jsem, že se musím fyzicky změnit, aby každý věřil, že se dívá na nejslavnějšího olympionika této země,” říká sympatický herec.

Co děláte a o čem přemýšlíte, když nemáte představení nebo netočíte? Asi se hodně věnujete malému synkovi, když teď v létě nefunguje školka…

Upřímně řečeno, když mám zrovna volno, pracuju na tom, abych nepřemýšlel o ničem. Protože mi to dodává sílu. Já v životě celkově hledám rovnováhu. Mezi klidem a akcí, mezi prací a volnem, vlastně všude. Zkoušet žít přítomným okamžikem je fakt slušná zábava. Zní to celé jako příšerné klišé, ale to je mi vlastně dost jedno. Jinak je to samozřejmě především můj čtyřletý syn a příroda. A začal jsem se učit na bicí.

O vás se ví, že věříte v reinkarnaci. Soudě podle přesvědčivého výkonu v roli Zátopka to skoro vypadá, že jste se do Zátopka převtělil, nebo lépe – on se převtělil do vás. Nemáte ten pocit?

Asi ano, o převtělení jsem se snažil, to rozhodně. Věřím, že to v našem filmu funguje. Když jsem tu nabídku dostal, nevěděl jsem o Emilu Zátopkovi opravdu nic. To jméno jistě nešlo neznat, byl to pro mě slavný, ikonický atlet, ale tím to u mě haslo. Na začátku jsem trochu pochyboval, proč ho mám hrát zrovna já, když mu nejsem ani fyzicky podobnej, ale David Ondříček mi řekl, o to se nestarej.

Herec Václav Neužil

Spolehl jste se na to?

Věděl jsem, že se budu muset spolehnout hlavně na sebe. Když hraju někoho, kdo skutečně existoval, buď se do něj opravdu převtělím, dostanu se mu pod kůži a zjistím, jaký byl, nebo to nemá cenu. Musel jsem se o to pokusit, protože kdyby to bylo jen napůl, bylo by to málo. Věděl jsem, že se musím fyzicky změnit, aby každý věřil, že se dívá na nejslavnějšího olympionika této země. Že to musí být perfektní, bez chyby. A další věc je, že jsem se musel vnitřně přenastavit a najít v sobě svého Emila, objevit, co s ním mám společného. Dostat se k němu přes společné styčné body. Samozřejmě, je to hraný film – je to Zátopek Vaška Neužila a Davida Ondříčka, ale lidi mu musí věřit jako Zátopkovi.

Hledal jste v něm tedy i sebe?

Snažil jsem se ho poznat, hodně o něm přečíst, vidět ho v autentických záběrech a slyšet v rozhlasových rozhovorech. Mluvil jsem s lidmi, kteří ho zažili. Moc jich už není, ale někteří ještě žijí. A našel jsem v sobě rysy jeho povahy, díky té roli jsem zároveň zjistil, jaký jsem, co jsem zač. Dost jsem se s ním spojil. Během tréninku na Strahově, ve Hvězdě nebo v Riegrových sadech jsem se přes Emila víc dovídal i o sobě. A najednou jsem věděl: to je ono! Teď to jsem já, jak se neznám, i Emil. Potom jsem musel změnit dynamiku řeči a přízvuk.

Jaké společné rysy se Zátopkem jste v sobě našel?

Myslím, že náš společný rys je radost ze života a jistá společenskost. Emil byl opravdu rád na světě. Další společná vlastnost je jakási jednoduchost a trpělivost, což souvisí i s vůlí a vytrvalostí. Emil byl jednoduchý v tom nejlepším slova smyslu. Nebál se být teď a tady, takový, jaký je. To je velká síla. Já jsem zjistil, jak tohle vůbec neumím, a proto jsem to v sobě objevil.

Václav Neužil jako Emil Zátopek

Kdybyste ho osobně znal, vážil byste si ho? Nejen pro jeho úžasné výkony, ale i pro povahové vlastnosti. Třeba jak v srpnových dnech 1968 temperamentně diskutoval se sovětskými vojáky, že tu nemají co dělat, a potom…

…se z toho sesypal a vzal to zpátky. To všechno vím. Holt na tohle sílu neměl. Bál se. Dana říkala, že se bál, že půjde na dvacet let do vězení. No, šel pak na sedm let kopat studny a dělat geologické vrty. Ale abych odpověděl, vážil bych si ho. Je samozřejmě dost jasný, že měl i spoustu chyb. I v nich byl svým způsobem kouzelný, bezprostřední a dětský.

Pomohly vám autentické filmové záběry a fotografie? Zaujal mě třeba snímek na plakátu k vašemu filmu, kde s Marthou Issovou kopírujete slavnou fotku polibku Zátopka a Dany po vítězném maratonu.

Tohle všechno samozřejmě pomáhá, zvláště když hrajete někoho, kdo skutečně existoval. Ale hodně mi pomohla ještě jedna věc. Na vytvoření mého Emila Zátopka se podílel i rozhlas. Od produkčních Českého rozhlasu Jany Knappové a Dany Reichové jsem si vyžádal zvukové nahrávky, které tam s Emilem Zátopkem mají, rozhovory, návštěvy s Danou ve studiu, besedy, zpívání. Nahrály mi to na CD, já to měl v autě a celý rok jsem si to pouštěl, kdykoli jsem do něj sedl. Podle toho jsem se učil mluvit jako Emil.

Čtěte také

Dalo vám hodně práce, abyste běhal tak nepohledně, neesteticky, jako to u Zátopka vidíme na fotkách?

Ono je dobré vědět, že nejznámější jsou slavné záběry z finálových kol, doběhy, kdy běžec dře na krev a podle mě skoro o sobě neví. Tam je zachycen ten jeho pověstný škleb, cukání hlavy. Jak je celý v té své slavné křeči. Ale já viděl i záběry, kdy běží deset kilometrů, a v třetině nebo polovině závodu není v tomhle stavu, běží celkem normálně. Jak říkají dnešní atleti, měl moderní nohy. Šlapal jako stroj, přezdívali mu československá lokomotiva. Takže od pasu dolů byl perfektní, a nahoře měl svůj klátivý styl.

To není snadné zahrát.

Dlouho jsem to neřešil, nejdřív jsem se musel naučit běhat. Teprve když jsem na tom byl fyzicky dobře, zhubl jsem a měl běžecké tělo – to byl ten bod, kam jsem se chtěl dostat, abych mohl začít hrát a nemyslet na běh.

Herec Václav Neužil

Dana Zátopková prý pochválila vaše lýtka.

Ano, lýtka mi schválila, řekla údajně, to by šlo. Byl jsem rád, protože právě lýtka se jí na Emilovi nejvíc líbila.

Když jste před chvílí mluvil o bicích, napadlo mě: jak to, že nemáte kapelu? Jste jeden z mála herců své generace, který ji nemá, nepíše texty, neskládá hudbu, nezpívá. Přitom jste zdatný pianista.

No nemám, ale na gymplu v Plzni, odkud pocházím, jsem kapelu měl. A s kapelou vlastně začala moje cesta k herectví. Jenže pak jsem v osmnácti devatenácti odešel do Brna studovat na JAMU, což mou muzikantskou dráhu přerušilo.

Dejvické divadlo hraje skoro celé léto venku, ve Voděrádkách, ve Valdštejnské zahradě. Užíváte si to?

Užívám, protože jsme měli kvůli covidu osmiměsíční pauzu, a když se mohlo zase hrát, zrovna nastaly klasické divadelní prázdniny. Ztráty, které kvůli zavření divadel vznikly, se musí nějak zmenšit a to je hlavní důvod hraní venku. Má to výhodu, že se tam vejde víc lidí než k nám do Dejvického, kde je sto dvacet míst. Ale upřímně – já radši hraju u nás doma, i když zrovna Voděrádky měly výbornou atmosféru.

Natáčení četby Tamáse Jónáse Tatitatitati, Václav Neužil

Rozsáhlý seznam vašich filmových a televizních rolí dosvědčuje, že se vám podařilo nehrát snad v žádném propadáku, ani na začátku kariéry. Přitom mladí herce často berou, co se jim nabídne, aby na sebe upozornili. Jak se vám to povedlo? Štěstí, uvážlivost při výběru?

Asi kombinace osobního vkusu, postoje a taky štěstí. Dost často jsem potkal zajímavé lidi. Možná je to i tím, že do Dejvického divadla často chodí filmoví režiséři. Důležitá je pro mě ještě jedna věc. Snažím se rozhodovat intuitivně. Podle scénáře se nedá vždycky poznat, co z něho nakonec vznikne. Není to prostě někdy na tom papíře vidět. Umět si vybavit a zachytit první pocit při čtení scénáře je pro mě zásadní.

V prvních letech herecké kariéry jste hrál v řadě divadel, většinou na menších scénách, a teď jste už patnáct let v Dejvickém. Proč vám vyhovují malé scény?

Malá scéna mě už od JAMU víc zajímala, mám to nějak v sobě z dřívějška, od patnácti šestnácti let, ještě z doby, kdy jsem hrál v Plzni v amatérském divadle, kde byla blízkost publika to hlavní, proč jsme to dělali. Říkal jsem si – jasně, tohle je divadlo! Všichni jsme na malém prostoru a prožíváme to teď a tady. Intimita mi vyhovuje. Myslím, že mi dělá radost, když se můžu před lidma odkrýt, úplně se uvolnit a snažit se bejt přirozenej, sdílet to flow s lidmi, kteří jsou metr od vás. Baví mě to a pomáhá. Je to výzva.

Co vás drží v Dejvicích?

Drží mě tam lidé. Moc rád s nimi hraju, rád se s nimi potkávám na jevišti. Mezi námi je stále síla a energie. Akorát si myslím, že teď potřebujeme najít impulz, abychom tu energii dávali správným směrem. Jednoduše řečeno, udělat nějaké nové dobré představení. Ta sice máme, ale jsou už starší. Myslím, že naše divadlo mělo několik vrcholů. Teď jsme na křižovatce, co bude dál. Máme možnost buď spolu stárnout, nebo přibírat nové lidi, otevírat se jim. Sledovat, kdo z mladé generace dvacátníků je zajímavý a dobrý, kdo by nás mohl inspirovat dál. Z mého hlediska tohle potřebujeme, myslím, že to je naše příští cesta, náš úkol.

Před časem jste tvrdil, že nemáte autorské ambice. Někteří vaši herečtí kolegové je mají – režijní, autorské, třeba i hudební… Myslím, že váš nadhled a koncepční myšlení svědčí o něčem trochu jiném než o nedostatku ambicí.

Možná bych měl svůj dřívější postoj přehodnotit, asi to není tak úplně pravda. Je fakt, že v Plzni ještě před školou jsme si všechno napsali, vymysleli a hráli. To nás rajcovalo nejvíc, předvést to, co máme uvnitř. Jenže teď mám o hodně větší nároky, a i když tuším někde vzadu, co mě láká, nemám vůbec jasno, jak by to mělo vypadat. Uvidíme. Spousta z nás dělala na začátku něco svýho.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související