Novinářka a překladatelka Jana Klusáková: Rádio je můj miláček

Ve vltavské ranní Mozaice dokážete v krátkém čase říct o ruské kultuře – knížkách, divadle, hudbě – mnoho podstatného. Co všechno v těch pár minutách zúročíte?

Jsem původně rusistka a dávno již tomu jsem v Moskvě studovala v Ústavu dějin umění. Dodnes tam mám v této oblasti spoustu známých. A v době internetu si mohu přečíst noviny, časopisy, z kterých si umím vybírat. A tak si vybírám.

Připravujete rozhovory pro stanici Plus. Je podle vašeho názoru kvalitní rozhovor výsledkem práce novináře, nebo zpovídané osobnosti?

Říká se, jaké otázky, takový rozhovor. Není tomu tak docela. Nejlepší je, když při setkání těch dvou – novináře a zpovídaného – zapracuje aspoň tu hodinku cosi jako chemie. Pak rozhovor běží jako po drátkách a oba na konci vstáváme neunaveni. To je pak radost. Bohužel,není tomu tak vždy.

Vzpomínám si na jeden váš knižní rozhovor zkraje devadesátých let. Tehdy mě zaujalo, jak jste dokázala strhnout z Jany Brejchové hvězdný závoj a ukázat ji jako ženskou s nelehkým životem. Jak jste herečku, která zásadně neposkytovala rozhovory, přesvědčila, aby s vámi mluvila?

Připravenému štěstí přeje. Jako by to bylo včera. V Divadle Na zábradlí proběhla premiéra Tří sester (v překladu Jany Klusákové, pozn. red.), v nichž nejmladší Irinu skvěle hrála Tereza Brodská, dcera Jany Brejchové. Po představení jsme seděli v baru, a přestože jsem věděla, že Jana zásadně nedává rozhovory, oslovila jsem ji a ona kupodivu souhlasila. Musela být ten večer ve velmi dobrém rozpoložení, protože viděla, že její jediné dítě má skutečně talent. Chodila jsem pak k ní domů, ona mi vždycky namazala chleba, uvařila krajáč kafe a povídaly jsme si. Bylo to bezvadný.

Pařížský malíř a grafik Jaroslav Gorbaněvskij s Janou Klusákovou na vernisáži své výstavy v pražské galerii Art in Box|foto:Jana Šustová, Český rozhlas

Psala jste pro tištěná média, pracovala jste v televizi, působíte stále v rozhlase. A říkáte, že rádio je nejlepší. V čem?

Rádio je můj miláček. Pracuji v něm s přestávkami od roku 1967. Vždycky opakuji svou oblíbenou příhodu: V době, kdy se dělilo Československo, jsem vedla jeden z pořadů Radiofóra, kde na sebe velmi vášnivě křičeli zástupci několika slovenských spolků sídlících v Čechách. Po skončení jsem si vzala věci a šla domů. Před vrátnicí chodil jako lev v kleci nějaký pán a štěknul na mě: „Nevíte, už šla Klusáková?“ Já na to: „Tu já vůbec neznám. Víte, kolik je tady zaměstnáno lidí?“ A zdrhala jsem k metru a říkala si, moje milovaný anonymní rádio! Rádio je skvělé médium a potvrdí vám to každý rozhlasák. Jeden čas se tu vystřídalo hodně lidí, ale než jsme se stačili seznámit, už tu nebyli. Neuvědomovali si, že pro rádio platí „ni čest, ni sláva“. Žádné velké prachy, zato velká práce.

Co z vaší profese vás dnes těší nejvíc?

Protože se zabývám takzvanou prací intelektuální, těší mě práce fyzická. Donedávna jsem prala na valše. Vzala jsem si zástěru, gumáky, odkráčela do prádelny, kde jsem zatopila pod kotlem, a prala s písní na rtech: Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…