Za 361 dnů na vrcholy všech zemí Evropy

11. říjen 2020

Cestovatel a fotograf Jaromír Zaoral nedávno vydal unikátní cestopis Koruna Evropy, v němž popisuje, jak zdolal vrcholy všech zemí Evropy. Celkem jich je čtyřicet pět a Zaoralovi se je podařilo všechny zlézt během 361 dnů. Vysloužil si tím zápis do Guinnessovy knihy rekordů v této zvláštní horolezecko-turistické disciplíně, která je definovaná jako „nejrychlejší zdolání nejvyšších bodů ve všech současných evropských zemích“. Co na této cestě zjistil a která hora je nebeská?

V létě roku 1969 jsem byl jako elév ostravské televize vybaven amatérskou kamerou Admira 16, ze které neustále vypadávaly monočlánky, a poslali mě filmovat zájezd do vysněné země tehdejších zemědělců – Dánska. Účastníky byli členové Juveny – Svazu československé vesnické mládeže. A tak jsem se ještě stihl podívat poprvé v životě „na Západ“.

Sehnal jsem si řadu informací o zemi, kam jsme mířili. Zejména jsem se začetl do posledního z Čapkových cestopisů z roku 1936 s dlouhým titulem Cesta na sever: pro větší názornost provázená obrázky autorovými a básněmi jeho ženy. Doporučuji tuto roztomilou knížku každému, kdo cestuje alespoň virtuálně v této zvláštní koronavirové éře. Z Čapkova vyprávění mě nejvíc zaujala zmínka o nejvyšší hoře Dánska. Její výška je důkazem obecné relativity. Tato země patří k nejplacatějším koutům na světě. Zaujalo mne, že Dánové mají kopeček vysoký sotva 170 metrů (!) ve velké úctě a s respektem ho nazývají Nebeskou horou. Tajně jsem doufal, že chasníci z Juveny na tento pahrbek vylezou a já budu mít prima záběry.

Bohužel k tomu nedošlo. Na ostrov Sjøland se slovutným Ringstedem jsme sice dorazili, ale „pohoří“ s Nebeskou horou jsme nějak minuli. Zato jsme navštívili několik malých vesnických farem, v nichž obvykle pracovalo jen pár členů rodiny, na rozdíl od desítek a stovek členů JZD v našich tehdejších mamutích družstvech s rozlehlými poli a obrovskými kravíny. Setkání s pilnými lidmi moudře řízené zemičky, úhledné a milé jako čapkovská zahrádka, bylo pro naše mladé rolníky velmi cenné.

Gerlachovský štít

45 korun Evropy

Nedávno jsem si na Čapkovo vyprávění o Dánském království a Nebeské hoře vzpomněl. Způsobil to zajímavý mladík, který žije trochu ve Skandinávii, trochu na Moravě a na vrchol nejvyšší hory Dánska na rozdíl ode mne opravdu vystoupil. Cestovatel a profesionální fotograf Jaromír Zaoral odešel po studiu mezinárodního obchodu do severských krajin a vystudoval podnikání a internacionalizaci na Umea University ve Švédsku. Pak pracoval na české ambasádě ve Stockholmu, ale touha po focení a dobrodružstvích byla tak silná, že se rozhodl vydat se na poněkud riskantní cestu za vlastními fotografickými a cestovatelskými projekty. Jeden z těch činorodých mladíků, kterých je dnes Evropa plná. A Nebeská hora?

Přišla na ni řeč během posezení s kamarády z ostravského Nadačního fondu Historie dobrodružství na naší zahradě. Jarda se mi pochlubil unikátním cestopisem Koruna Evropy, který nedávno napsal pro nakladatelství Albatros Media a pro všechny potenciální cestovatele. Knížka obsahuje dokonalý návod, kudy a jak se dostat nejen na nejvyšší vrchol Dánska, ale prakticky na všechny vrcholy všech zemí Evropy. Celkem jich je čtyřicet pět a Jardovi se podařilo zdolat je všechny během pouhých 361 dnů.

Jde o jakousi zvláštní horolezecko-turistickou disciplínu, která je v Guinnessově knize rekordů definovaná jako „nejrychlejší zdolání nejvyšších bodů ve všech současných evropských zemích“, což se týká geografické Evropy. Během ročního putování kontinentem zažil Jaromír tolik úžasných věcí a setkal se s tolika zajímavými lidmi, že se tají dech. Dodejme, že stejně jako já před padesáti lety se i on na svůj úkol pečlivě připravoval.

Monte Titano, San Marino

Akademie přežití

Horolezci říkají, že každou horu je třeba nejprve požádat, aby odvážlivci dovolila vylézt na vrchol. Jaromírovi pokora nechybí. Kamarádka Simona, žijící ve Švédsku, se mu zmínila o speciálním, rok trvajícím kurzu Adventure Academy, který pomáhá různým nadšencům připravit se na vlastní expedice. Zájemců bývá mnoho, ale ne každý je přijat. Jardův plán zlezení nejvyšších vrcholů evropských zemí se pořadatelům líbil. Byl vybrán do dvacítky frekventantů ze stovky uchazečů! Kurz Adventure Academy byl mimořádně náročný. „Naučil jsem se nezbytné dovednosti, bez kterých se člověk v horách neobejde. Ve svých osmadvaceti letech jsem se konečně naučil lézt a jistit na horolezecké stěně. Na lekci o hypotermii jsem si vyzkoušel, jaké je to propadnout se do ledového jezera. Poprvé jsem jel na dlouhou výpravu na kajaku po švédském moři. Účastnil jsem se krátkého lavinového kurzu a připomněl jsem si všechny možné praktiky přežití v přírodě – od rozdělání ohně pomocí křesadla přes navigaci s kompasem až k přenocování ve volné přírodě.“

Nejvíc mu dala zabrat poslední lekce – kurz přežití v přírodě s případným názvem Hell Week. „Pekelný týden dostal jméno podle závěrečného týdne základního výcviku amerických mariňáků. Frekventanti mají za úkol trénovat v různých disciplínách pět dnů a pěti nocí s maximálně čtyřmi hodinami spánku… Probouzel jsem se obrovsky vyčerpaný a byl jsem připraven s Hell Weekem skončit. Jen jsem přemýšlel, jak ve švédštině oznámím, že to vzdávám. Nakonec jsem ale vydržel, i když bych si netipl, že zvládnu přežít šedesát hodin bez jídla a navíc v extrémní zátěži.“

Kebnekaise, Švédsko

Pohled z ostrohů a výsep

Jaromír se rozhodl zdolat nejprve dvacet sedm nejvyšších vrcholů států EU. Začal v Estonsku, kde je premiantkou Suur Munamägi, v překladu Velká vejcová hora. Je vysoká pouhých 318 metrů, přesto je nejvyšším kopcem Pobaltí. „Jel jsem lodí ze Stockholmu. Vrcholy pobaltských republik nejsou příliš daleko od sebe, takže je možné navštívit je doslova za pár hodin, pokud se – tak jako já – rozhodnete půjčit si na cestu skútr. Jenomže já jsem obvolal šest firem a nikde žádný skútr neměli. Zachránil mě až hokejista místního týmu Dinamo Riga, hrající KHL a provozující jako vedlejší byznys opravnu a půjčovnu skútrů Vespa.“

Dny běžely a Jaromír zdolával jeden vrcholek za druhým. Postupně si zapsal do deníku, kde bylo nejkratší stoupání (v Portugalsku k vrcholu Torre, na kterém je kruhový objezd), kde bylo nejhorší počasí (na Sněžce!), odkud je nejkrásnější výhled (z Dufourspitze ve Švýcarsku) či na kterých vrcholech se vyskytuje nejvíc turistů najednou (na Grossglockneru v Rakousku a na vrcholu německé Zugspitze). Během první (unijní) etapy navštívil za osmdesát osm letních dnů dvacet osm zemí a vystoupil na dvacet sedm vrcholů (Mont Blanc sdílejí Francie a Itálie). Pořídil 26 823 fotek a hodiny videí a vlakem najezdil 8400 kilometrů. Aby byl ale projekt dokončen, zbývalo ještě osmnáct vrcholů ostatních evropských zemí – nečlenů EU! A také ta zvláštní dánská Nebeská hora.

Nebeská hora, Dánsko

Jsme na špatné hoře

„Jeli jsme tam s přáteli autem. Zapovídali jsme se a já nesledoval mapu. O to víc mě překvapilo, když auto zastavilo na parkovišti u hory Himmelbjerget (v překladu Nebeská hora). Dánský kamarád prohlásil: ‚Vítej na nejvyšší hoře Dánska.‘ Výhled do údolí vypadal, jako bychom byli u nebe. Bohužel ale zdání klame. Himmelbjerget měří jen 147 metrů. ‚Jsme na špatné hoře,‘ povídám kamarádům. Nevěřili mi a začali vytahovat dobroty na piknik. Zůstat jsme ale nemohli. Musel jsem pokořit skutečný nejvyšší bod země.“

Jak to s ním vlastně je? Odpověď se nalézá v chytrých knihách. Až do konce 19. století si Dánové mysleli, že nejvyšším bodem země je Nebeská hora. Ona totiž jako nejvyšší opravdu vypadá. Nicméně právě na konci 19. století se zjistilo, že nejvyšší dánská hora je Ejer Bavnehøj s výškou 170,35 metrů. V roce 2005 ale bylo opět provedeno rozsáhlé měření a vědci zjistili, že nejvyšší bod země se nachází o tři sta metrů dál. Jedná se o kopec Møllehøj s výškou 170,86 metrů. Nic moc, řeknete si, ale i tam si prý při „náročném“ dvouminutovém výstupu jistý turista dokázal zlomit nohu.

„Naštěstí se mi kolegy podařilo přemluvit a postupně jsme pro jistotu zdolali jeden po druhém všechny okolní vrcholky, o nichž se Dánové domnívají, že jsou v zemi nejvyšší. Závěrečný piknik jsme pak chtěli uspořádat na louce u Møllehøje. Začalo však pršet a museli jsme se vrátit. Nakonec nám to ale nevadlo, protože hoře Møllehøj dodává pro piknik ne úplně vhodné aroma kravín stojící jen pár metrů vedle.“

Ještě že výprava Juveny před půl stoletím k nejvyššímu vrcholku Dánska nedorazila. Výrazný zemitý odér by sice odpovídal zemědělskému charakteru zájezdu, ale kdo ví, zda by svérázně voňavé přivítání na „dánském Everestu“ nesnížilo obdiv mládenců a panen z českých a moravských luhů a hájů k zemi zemědělského zázraku.

Spustit audio

Související