Co je to zase? Koňe a Prase! O Bramborových hitech elektropopového objevu z Valašského Meziříčí
Elektropopový objev s háčkem nad „n“ je další originální kapelou vzešlou z úrodné valaškomeziříčské půdy. Tvoří ji řidič Tatry a sběratel veteránů Martin Janírek, astrofyzik a galerista Viktor Mikulášek a prodavačka a ekoložka Lenka Halová. V nástrojovém obsazení bicí – basa – klávesy hrají nápadité a odlehčené písně, v nichž se humor a naivita snoubí s energií a bezprostředností. Jejich debutové album Bramborové hity je jednou z nejzajímavějších podzimních nahrávek.
Máte zajímavá občanská povolání. Jak moc se ty profese promítají do vašich písní?
Lenka Halová: Martinova profese zcela, moje částečně.
Viktor Mikulášek: No, my s Lenkou do toho kecáme jen zlehka, naprostá většina songů je z Martinova života.
Většinou se na názvy kapel neptám, ale tady musím udělat výjimku: Proč Koňe a Prase?
Viktor: Když jsme jeli s Martinem na náš první koncert, kousek před Ostravou nám přeběhl přes cestu kůň a hned za ním divoké prase. Tak to bylo jasné.
Lenka: Myslím, že pravdivá verze je tahle: Martin dřív nosíval koně, takové ty kovbojské boty, a Viktor měl zase v uchu prase z FIMO hmoty, jako fleš v uchu.
Debutové album vydáváte po několika zmařených pokusech. Proč to dřív nevyšlo – a proč to vyšlo tentokrát?
Viktor: Prostě to tak mělo být. Za mě to ještě ani teď není ono, ale byl jsem klasicky přehlasován, takže album je venku.
Lenka: Asi konečně nastal ten pravý čas, i když zas v čase korony. Vypadá to, že si s náma osud pěkně hraje.
V roce 2018 vás objevili Petr Marek a Prokop Holoubek z Midi Lidi a pozvali vás na koncerty. Jak ostrý to byl střih – z hraní po vernisážích a v malých klubech do vyprodaných sálů?
Viktor: Bylo to něco úžasného. Hodně nás to nakoplo a hlavně se pak začali ozývat pořadatelé z celé republiky.
Lenka: Měli jsme ve Valmezu docela pěknou fanouškovskou základnu, která se díky koncertům s Midi Lidi ještě o něco rozrostla. Bylo to krásné a šťastné období. Najednou jsme hráli v Praze v Jazz Docku, lidi šíleli a nechtěli nás pustit z pódia. Byl to sen. Miluju Midi Lidi. Vzali nás na loď jako posádku – a teď už plujeme sami.
Charakterizuje vás zvláštní humor, úsečnost v hudbě i vyjádření, punková bezprostřednost. Je podle vás v lakoničnosti síla?
Viktor: Co to je lakoničnost?
Lenka: Asi jo. Děláme to jednoduše, tím pádem je to srozumitelné, ale zase ne tolik, myslím, že nejsme kapela širších mas. Hlavně dopředu moc nepřemýšlíme, jak by ty písničky měly znít. Prostě začneme hrát a nikdo z nás nemá potřebu to složitě přeplácat.
Definujete se jako „eko“ kapela. V jedné z písní zpíváte: „Zachraňte planetu, dokud je čas, musí se zapojit každý z vás!“ Jak rozeznat, kdy to myslíte vážně a kdy si i z vážných věcí děláte legraci?
Viktor: Vše, co se týká záchrany planety, myslíme vážně. Naši fanoušci jsou nadprůměrně inteligentní, ti rozeznají legraci od vážných věcí.
Lenka: Máme i písničku Prasečínská čtvrť, kde se zpívá: „Kolik věcí se zbytečně vyrobí / a kolik dětí se ještě narodí / do Země a moře bez vody“. To je vážná věc a těžká, mám tu píseň ráda. Vždycky, když jsme ji zkoušeli a pak i hráli, tak jsem si u ní říkala: „Teď to musíš prožít, ta písnička si to zaslouží.“ Je to náš opus, naši Pink Floydi.
Cítíte se být součástí moravské scény? Inspirují vás některá jména – Čokovoko, Mucha, zmínění Midi Lidi?
Viktor: Čokovoko znám jen podle názvu, ostatní zmiňovaní inspirací jsou. A co víc, chovám k nim respekt. Jako součást nějaké scény se ale necítím. Ještě se mi nestalo, že by chtěl někdo na ulici podpis. Pak o tom třeba začnu uvažovat.
Lenka: Moravská scéna… Takhle jsem o tom asi neuvažovala, nepřipadá mi, že bychom byli součást nějakého balíčku kapel. Je fajn, že jsme z Valmezu, vždycky tu byly skvělé kapely. Za mě to jsou jména jako Sbiranico, to byli pankáči, skvělé texty a housle, takové tíživé. Valašsko má i super hardcore kapely: Facan, Bastard Instinkt, taky málo anebo asi už vůbec nehrající Baumusterprüfbescheinigung. Pak Elektrikáči, samo Mňága, Cimenti, Čáry života. Ty kapely, na které jste se ptal, jsou každá z jiného soudku. Dělají to skvěle, ale nemyslím si, že by pro nás byly zdrojem inspirace.
Je pravda, že vaše bubny jsou z papíru a sloužily původně jako květináče a že baskytaru jste našli v kotelně?
Viktor: Ano, toto je nic než pravda. Zblízka je to na těch nástrojích taky vidět. Co dělala v kotelně moje basa, na to se můžu zeptat, ale opravdu tam stála opřená o zeď. A když Martin kupoval v Brně ty papírové bubny, tak u toho jsem byl osobně.
Lenka: Moje klávesy jsou ale normálně z muzikantského e-shopu, ty první jsem měla z bazoše.
Album vydáváte na vinylu a elektronicky. Na CD jste rezignovali?
Viktor: Podle mě to už cédéčka mají za sebou. Pár lidí na ně jistě nedá dopustit, ale všichni ostatní mají hudbu v mobilu.
Lenka: CD nosič je pro mě plastová blbost. Vinyl je ale krásný a někdy si z něj třeba někdo udělá hodiny nebo stínítko. Takže upcycling!
Přestože jste jednou z kapel, která hrála na litomyšlském Festivalu hudby Bez ambicí, zeptám se, jaké ambice máte co se vaší první desky týká?
Viktor: Chceme Anděla. Za cokoli!
Lenka: Teď je před námi spousta koncertů po Česku i Slovensku. Vlastně vůbec nevíme, jestli se uskuteční, kvůli tomu šílenství jménem covid. Takže naše ambice jsou jet hrát kdykoli, komukoli – a dělat radost. Protože ta deska je skvělá. My vám ji dovezeme!
