Herec Michal Dlouhý: Možnost volby je devíza i riziko
Herec Michal Dlouhý byl ve svých začátcích většině diváků znám především jako mladší bratr Vladimíra Dlouhého. V devadesátých letech se úspěšně etabloval jako člen Činoherního klubu a na přelomu tisíciletí se začal hodně objevovat právě po boku svého bratra Vladimíra. Postupem času vyzrál v jednoho z nejvýraznějších představitelů střední herecké generace, což dokazuje svými excelentními výkony jak na divadle, tak před kamerou.
Pocházíte z herecké rodiny a před kamerou jste stanul dle údajů v Lexikonu českého filmu už v necelých dvou letech ve slavném filmu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. Jak k tomu došlo?
To je lež, která se z povědomí diváků nikdy nevymaže, protože tato mylná informace se dokonce objevila i na internetovém serveru ČSFD.cz. Účastnil jsem se sice natáčení, ale pouze v kočárku za kamerou. Maminka mě totiž brávala s sebou, když doprovázela nezletilého bráchu coby představitele hlavní role.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste se však jako dítě objevil ve filmech Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště a Cukrová bouda. Váš bratr Vladimír v jednom rozhovoru prohlásil, že termín „dětský herec“ je velmi zavádějící, protože dítě nikdy nehraje vědomě. Souhlasíte s ním?
Myslím, že to je pravda. Vždy totiž hodně záleží na režisérovi daného filmu, který si onoho malého člověka s využitím jeho talentu a schopností do slova a do písmene tvaruje k obrazu svému, takže si dotyčný ani neuvědomuje, že hraje. Existují samozřejmě výjimky, jako byl například nepřekonatelný Tomáš Holý, který ale točil velmi často. V jeho případě je tedy dost možné, že na základě předchozích zkušeností hrál v určité fázi své dětské herecké kariéry vědomě.
Karel Kachyňa byl pověstný svou režisérskou precizností. Jak probíhala vaše vzájemná komunikace?
I když byl přísný, přesně věděl, jakým způsobem ze mě a z mého dětského kolegy Marka Mikuláše ve zmiňovaném filmu Cukrová bouda potřebnou emoci dostat, což je na konečném výsledku jednoznačně vidět.
Vystudoval jste herectví na Pražské konzervatoři. Kteří kantoři vás nejvíc formovali?
V prvním ročníku to byla Jana Janěková, která tehdy jako pedagožka začínala. Byli jsme její první žáci a vybudovali jsme si úžasný vzájemný vztah. V dalších letech mě pak učili Gabriela Vránová, Vladimír Ráž a Jaroslava Adamová, na kterou vzpomínám s velkou úctou. Koncem devadesátých let jsme spolu totiž hráli Macbetha v Letních shakespearovských slavnostech a jako herecká kolegyně byla rovněž skvělá a tvrdošíjně trvala na tom, abych ji neoslovoval „paní profesorko“. No a k absolutoriu nás dovedl vynikající divadelní režisér Václav Hudeček.
Váš jevištní debut proběhl v březnu 1985 ve Viole v literárním pásmu z díla Rudyarda Kiplinga Proč asi proč, kde jste vystupoval s Vlastou Fabianovou, která společně s Nelly Gaierovou stála i u vašich televizních začátků v seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Jak se lišil přístup k herecké profesi těchto legend od současné herecké garnitury?
To se vůbec nedá srovnávat! Dnešní doba je natolik zrychlená, že člověk může pouze s nostalgií vzpomínat na časy, kdy k herectví každý přistupoval maximálně zodpovědně. Zásluhou staré herecké gardy můžeme dodnes sledovat archivní snímky televizní i filmové, protože ti bardi svými fantastickými výkony i po letech dokážou diváka oslovit a vtáhnout je do děje. Bohužel v současné filmové i televizní produkci vzniká obrovské množství rychlokvašek a jen velmi málo děl, která by měla trvalou hodnotu, tudíž i čerství absolventi hereckých škol, jichž je oproti mým studentským časům minimálně trojnásobek, dostávají minimum příležitostí k tomu, aby mohli nějakým způsobem umělecky růst.
Probíhaly při přípravách seriálu Dobrodružství kriminalistiky také čtené zkoušky?
Ne, ale režisér Antonín Moskalyk byl velmi pečlivý přímo na place, kdy jsme daný obraz zkoušeli třeba pětkrát až desetkrát a teprve pak se jela ostrá. Co se týče hlavních protagonistek Nellinky Gaierové a Vlastičky Fabianové, obě dámy režisérovi velmi usnadnily práci, protože jim stačilo jen rozdělit herecké party a poté vše odehrály s naprostou suverenitou. A když občas přišel výpadek paměti, okamžitě jako zkušené profesionálky zaimprovizovaly, takže jsem tenkrát mohl být svědkem opravdového hereckého koncertu.
Co jste dělal po absolutoriu konzervatoře?
Zůstal jsem nějaký čas na volné noze a věnoval jsem se především dabingu, protože po listopadu 1989 jsme najednou mohli dabovat všechny západní filmy, které byly do té doby u nás na indexu. Začátkem devadesátých let jsem jednoho dne objevil na telefonním záznamníku dva vzkazy. Jeden byl od Vladimíra Strniska z Činoherního klubu, druhý od Ivana Rajmonta z Národního divadla a oba chtěli se mnou jednat o případném angažmá. Myslel jsem si, že je to fór. A nebyl.
Jak jste se nakonec rozhodl?
Brácha mi šalamounsky poradil, abych přijal hostování v Národním divadle ve Smrti obchodního cestujícího v režii Jana Kačera, ale členem souboru se stal v Činoherním klubu.
Byla externí spolupráce s Národním divadlem podmíněna následným přijetím angažmá?
Naštěstí ne, ale během roku 1993 mě ze Zlaté kapličky oslovili znovu, abych hrál Radúze v nově připravovaném zpracování Zeyerova a Sukova melodramu Radúz a Mahulena, a tehdy už tam podmínka přijetí angažmá vyslovena byla. Byl jsem však od mládí odkojen Divadlem Na zábradlí, kam jsem chodil pravidelně na bráchova představení, tudíž jsem vždy inklinoval ke komorním scénám. Zůstal jsem tedy věrný Činohernímu klubu, čehož jsem nikdy nelitoval. Navíc zmíněná adaptace Radúze a Mahuleny nedopadla úplně nejšťastněji, takže jsem měl tenkrát nad sebou anděla strážného, že jsem avizovanou nabídku dokázal s díky odmítnout.
V Činoherním klubu jste často hrál pod režijním vedením ikony českého divadla Ladislava Smočka. Vyhovoval vám jeho tvůrčí styl práce?
Jako herecký benjamin jsem si nemohl představit lepší vstup na divadelní prkna než pod vedením mistra Ladislava Smočka, protože je to skvělý člověk, režisér i autor.
V čem se liší jeho přístup od jiných režisérů, s nimiž jste měl také možnost pracovat?
Pan režisér Smoček má zcela jasnou představu o daném díle, k níž herce postupně dovede, tudíž vlastní tvůrčí podíl je zde poněkud omezen. Navíc pan Smoček měl ve zvyku pečlivě hlídat každou reprízu, a pokud jsme si někdy na některém místě propašovali něco navíc, vždycky poté přišel do zákulisí a slušně nás požádal, abychom to příště nedělali. Oproti němu třeba Vlado Strnisko připravovanou hru vždy totálně předělá naruby, až v ní najednou začnete vidět věci, které by vás za normálních okolností vůbec nenapadly, což mě strašně moc baví, a proto s ním rád dodneška spolupracuji. Dokáže totiž herce svléknout až na samotnou dřeň.
V určitém životním období jste intenzivně hrál s bratrem Vladimírem. Jak k tomu došlo?
Když pominu, že jsem ještě jako student konzervatoře hrál epizodky v Divadle Na zábradlí v Caligulovi, což byl bráchův parádní kousek, poprvé jsme spolu na jevišti jako partneři stáli v roce 2001 v Divadle Rokoko ve hře Patricka Marbera Na dotek. S nápadem na uvedení tohoto opusu přišel režisér Zdeněk Potužil, který jej dal přečíst Lucce Vondráčkové a Lucka poté oslovila nás dva. I když jsme se zde s bráchou společně setkali pouze v jedné scéně, protože v tomto dramatu vystupují dva manželské páry a většina děje probíhá odděleně, byl to pro mě úžasný zážitek. No a od roku 2005 jsme spolu hráli dva hlavní protagonisty úžasné tragikomedie Chvála bláznovství v Divadle Kalich, což byla bohužel naše poslední jevištní spolupráce. V té době jsme spolu také začali hodně točit.
Měl jste obavy být Vladimírovým partnerem?
Spíše jsem cítil respekt k jeho geniálnímu herectví, tudíž jsem se snažil mu to nekazit. Vzpomínám si, že při generálce Chvály bláznovství jsem se rozjel hodně naplno, na což publikum okamžitě skvěle zareagovalo. Brácha mi ale vzápětí řekl, že jestli to takhle hodlám hrát, tak to dělat nebude. Musel jsem mu však dát za pravdu, protože moje cesta by skutečně vedla k povrchnímu prvoplánovému průměru a naší společné práci by jenom uškodila.
Vladimír Dlouhý byl zcela výjimečnou hereckou osobností, ba dokonce byl některými kolegy včetně Jiřiny Jiráskové považován za nejlepšího herce své generace. Čím vás dokázal inspirovat?
Jedinečným citem pro slovo a pro diváka. Bylo obdivuhodné, jak dokázal číst mezi řádky a vystihnout smysl textu. Velmi pečlivě se připravoval, takže pravidelně chodil do divadla dvě hodiny před představením, aby si zopakoval text. Mnohokrát jsme spolu na jevišti zažili situace, kdy jsme podvědomě cítili, že diváci nejsou momentálně naladěni na naši vlnu. Mirek však vždy dokázal najít způsob, jak si je přitáhnout k sobě, což je veliký dar.
Kterou roli považujete za kvintesenci jeho hereckého umění?
Určitě Caligulu v Divadle Na zábradlí, Raskolnikova ve Zločinu a trestu v Divadle v Řeznické, Arbenina v Lermontově Maškarádě v Divadle na Vinohradech, dále jeho partnerství s Jiřinkou Jiráskovou v Příliš drahé Mathildě a samozřejmě nemohu opomenout naši Chválu bláznovství. Dodnes neproběhne měsíc, aby mě někdo neoslovil s tím, že tuto hru kdysi viděl a že se mu moc líbila.
Čtěte také
Už řadu let nejste v pevném angažmá, ale působíte jako stálý host Švandova divadla a Městských divadel pražských. Máte tak možnost volby repertoáru?
Absolutní. Důležité však je, aby mě zaujala nejen nabídnutá role, ale i obsazení celého tvůrčího týmu, a pak se sám rozhodnu, zda se na vzniku inscenace chci podílet, což by v případě stálého angažmá příliš praktikovat nešlo. Zmíněnou možnost volby tedy považuji za velkou devízu, která mně ušetří hodně času, ale zároveň s sebou nese i určitá rizika. V momentě, kdy třeba půl roku nehraji, což se přihodilo letos na jaře, nepobírám žádnou mzdu. A také musí být o člověka pochopitelně stále zájem...
Vašimi současnými divadelními majstrštyky jsou komedie Listopad v Divadle ABC a dvě představení z repertoáru Švandova divadla: Kurz negativního myšlení a Kdo je tady ředitel? Po jejich zhlédnutí jsem nabyl dojmu, že musíte být na konci produkce úplně vysátý.
Ano, je to můj styl a zároveň velmi důležitá věc v životě, která mně nahrazuje veškeré kondiční a udržovací cvičení. Během jarní karanténní pauzy jsem totiž přibral deset kilo, a teď, po dvou týdnech intenzivního hraní, mám už čtyři kila dole.
Ve srovnání s těmito vrcholně expresivními figurami se většina vašich hereckých výkonů před kamerou diametrálně liší nejen co se týče dikce, ale i celkového projevu, který je výrazně ztlumenější. Je to záměr váš, nebo režisérů?
Většinou vycházím za pomoci režiséra z charakteru dané role. Kromě toho kamera vyžaduje úplně jinou hereckou techniku, a kdybych před ní předváděl to, co na jevišti, nikdo by mi nevěřil.
Nakolik je vám blízký způsob hereckého vyjádření prostřednictvím rozhlasu?
Hraní v rozhlase považuji za úžasnou disciplinu, protože toto odvětví herecké tvorby na rozdíl od filmu, televize či dabingu navzdory současné hektické době nic neztratilo na své kvalitě. Vzhledem k tomu, že musím svoji práci plánovat minimálně s ročním předstihem, málokdy se bohužel poštěstí, abych mohl poté přijmout nabídku z rozhlasu, která třeba přijde v krátkodobějším časovém horizontu, což mě samozřejmě mrzí.
Celý rozhovor s Michalem Dlouhým si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Ze školky mě vyhodili už ve čtyřech letech, říká Michal Dlouhý
Praha je fenomén. Kdo se narodil v Praze, málokdy ji opouští, obzvláště v progresivním věku, tvrdí herec Michal Dlouhý. Rodilý Pražan se před kamery dostal už v dět...
-
Michal Dlouhý o komedii Listopad: Domů se vracím jako...
Herec Michal Dlouhý se vrací z práce domů občas jako komik, občas jako vrah, záleží na tom, jakou postavu zrovna v divadle hraje. Tou nejnovější rolí je americký pr...
