Lovec okamžiků Jan Schmid. Ypsilonka na plakátech svého šéfa

11. říjen 2020

Galerie Vinohradská 12 sídlící v budově Českého rozhlasu představuje výběr z plakátů Studia Ypsilon, které už téměř šedesát let vytváří herec, režisér, výtvarník a především zakladatel a ředitel Ypsilonky Jan Schmid.

Jste tvůrčí člověk mnoha uměleckých profesí. Co bylo hlavním podnětem k založení Studia Ypsilon?

Dělat divadlo jinak. Aby bylo živější, autentičtější, hravější, zkrátka pravdivější a smysluplnější. Totiž v době, kdy jsem Ypsilonku zakládal, se toho moc nesmělo a já si od počátku přál prostřednictvím divadla, které funguje v přítomnosti, zprostředkovávat svobodu. To se Ypsilonce podařilo. Už v době svých libereckých počátků se pro mnohé stala jakýmsi ostrůvkem svobody, místem, kde se z jeviště najednou říkalo, třebas metaforicky, i to, co se jinak říkat nemohlo. Navíc se zde pěstovala tehdy naprosto ojedinělá metoda tvůrčí práce, kterou byla improvizace. Improvizace vždy souvisí s hledáním a nečekaným nalézáním, tedy opět hlavně se svobodou. I z toho důvodu jsem si představoval, že by divadlo mělo být z principu trvale studiové. Proto se jmenuje Studio Ypsilon a zabývá se herectvím nejen činoherním, ale i s potenciálem autorským, hudebně pěveckým a zároveň pohybově výtvarným, a to vždy ve smyslu výrazovém a v syntéze všeho.

Jan Schmid

Jak vznikl název Ypsilon?

Na začátku nemělo divadlo žádný název. Začal jsem ho vytvářet ještě za studií v Praze na  Inspiromatech neboli karnevalových akcích pražských vysokých uměleckých škol. Ale na systematickou práci došlo až v Liberci, kde jsem byl na vojně a dal jsem tam dohromady několik herců z činohry a opery Divadla F. X. Šaldy, loutkářů ze Severočeského loutkového divadla a výtvarníků a hudebníků. Už tehdy na vojně vznikla inscenace Encyklopedické heslo XX. století, s níž jsme vystoupili na celostátní vojenské přehlídce ve slovenské Sliači. Když se nás ptali, jak se jmenujeme, zavrtěl jsem hlavou, že nevím, a důstojník na to, že tam tedy zatím napíšeme X. Namítl jsem, že to není možné, protože tak se už jmenuje jedno divadlo v Brně. „Tak to tedy bude Ypsilon.“ To mě nadchlo, protože písmeno Y má tvar rozcestí, což vystihuje typicky ypsilonskou různorodost, nedořečenost a záhadnost. A také legraci.

Jste považován za člověka, jemuž je vlastní „merkuriální“ způsob myšlení. Můžete nám tuto vlastnost více popsat?

To souvisí s otevřeností a stálým pohybem. Snažit se být vždycky tam, kde se věci mění, respektive umět předbíhat dobu. Má to co dočinění s orientací a pohotovostí, tudíž právě s  merkuriálním myšlením, s uměním číst z maličkostí a z nesouřadností věcí. O Merkurovi navíc vždy platilo, že byl lovcem okamžiků a nečekaných proměn, což by mému způsobu vytváření divadla také odpovídalo. Důležitý je v této souvislosti také smysl pro hru.

Čtěte také

Podstatou vaší tvorby je „improvizace s využitím tvořivého potenciálu náhody“, kterou jste vtiskl do tohoto divadla. Jak se na Ypsilonku díváte dnes?

Jako na pěstěnou zahradu, kde platí elementární přírodní zákonitosti, včetně klikatých a nepředvídatelných zákonitostí náhody. Vnímám ji jako prostředí, jež má všechny přítomné bavit a osobně naplňovat, kdybych to chtěl přehnat, tak k růstu i ke kráse. Vzájemnost a respekt má vše spojovat. Samozřejmě jde i o témata, jež svými inscenacemi přinášíme a které se vždy nějakým způsobem dotýkají toho, co žijeme, nebo co v naší době zrovna chybí.

Současně s divadlem vznikaly také vaše plakáty. Jak hodnotíte svůj první plakát a co bylo jeho předlohou?

Ypsilonské plakáty jsou z vnější strany afišem – obrazem, návěstím a z vnitřní strany programem k inscenaci. Od začátku jsem usiloval o to, aby Studio Ypsilon mělo svůj charakteristický styl a poetiku a to se přirozeně odráží i v podobě jeho plakátů. První plakát vznikl až ke třetí inscenaci Ypsilonu, což byla Carmen nejen podle Bizeta z roku 1966. Člověk si může ledacos vymyslet, má různé nápady, ale aby plakát mohl vzniknout, musí si vzít tužku nebo pero, tuš, štětec, barvy a pak se diví, jak se nápad v konkrétnosti na papíře mění, jak do procesu vstupují náhody, jak se mění čára, linie nebo barevné vztahy. Na tom se k dnešku nic nemění, jenom novým způsobem využívám technické prostředky, které doba přináší. Ale snažím se, aby rukopis zůstával stejný a každá věc byla jiná.

Tvoříte plakáty ke každé divadelní premiéře nebo i k jiným kulturním akcím?

V nepřerušené kontinuitě vytvářím plakáty výhradně pro Ypsilonku, výjimečně pak i pro jiné události. Od počátku se ale snažím, aby divadlo mělo svou vlastní vizuální image, od loga přes plakáty až po nejrůznější doprovodnou grafiku.

Kolik plakátů jste vytvořil? Dá se to vůbec spočítat?

Asi největší výstavu jsem měl v roce 2011 v Museu Kampa, kde se jich vybralo téměř na sto padesát. K dnešku jich přibylo přinejmenším dvacet. Samozřejmě zde nemluvíme o ilustracích a mé další výtvarné tvorbě.

Podle jakého klíče jste vybíral plakáty pro výstavu v Galerii Vinohradská 12?

Pro současnou výstavu jsme vybrali plakáty z poslední doby, vesměs k představením, která stále hrajeme, a k tomu jsme pro srovnání dodali i několik kusů z různých let minulosti.

Na jaké hře v současnosti Studio Ypsilon pracuje a kdy se na ni necháme zlákat vaším dalším plakátem?

Čeká nás inscenační zpracování dluhu na skladateli Rudolfu Frimlovi, o jehož českých začátcích se ani u nás neví dohromady nic, jelikož se brzy proslavil v Americe, kde se také trvale usadil. Dnes je považován za zakladatele amerického hudebního divadla. Jeho české kořeny prolneme s jeho nejslavnějším dílem, kterým je opereta Rose-Marie. Vracíme se na konec 19. a začátek 20. století, a to se pokusíme porovnat s dneškem. Plakát ještě nemám ani ve skice.  

autor: Zdeňka Mlýnková
Spustit audio

Související