Výstava povedená jako ten nejlepší třípatrový dort. Jiří Sopko v Museu Kampa

Před pár týdny, 20. února, oslavil osmdesátiny. A právě k tomuhle jubileu mu pražské Museum Kampa uspořádalo třípatrovou retrospektivu.

Je to výstava povedená jako ten nejlepší třípatrový dort. A chodí na ni davy. Tolik malbymilovného publika člověk v galerijních sálech už dlouho neviděl. Jak to, že Sopko, rodák z Podkarpatské Rusi, absolvent pražské AVU, funguje takhle skvěle? Důvodů je asi víc, ale tím prvním je každopádně autorský výraz. Propracovávaný do jedinečné verze hlavně přes sedmdesátá léta. Sopko začínal pod vlivem fantazijní, možná rovnou surreální malby, občas přiživované prvky abstrakce. Třeba Tajemství s podtitulem Opice s čepicí z osmašedesátého: u stolu zvíře s poněkud šíleným pohledem, na hlavě kopa lívanců jako pokrývka, na hřbetě dva hrby-přezrálé jahody, před sebou pak bílé vejce. Příběh zvláštní energie, nabitý celou řadou symbolických významů. Proč je tomu zvířeti tak zle na těle i na duchu? Proč ty lívance, proč ty jahody? Kdo opici přizval k tomu stolu? A copak se asi vylíhne z toho vajíčka? Prostě tajemství.

Jiří Sopko: Hry (1987)|foto:Galerie hlavního města Prahy

Za normalizace malíř postupně přepínal do minimalismu: v hlavní roli figura a kolem zářivě barevná pole. Interiér (byt) i exteriér (krajina). Jako stafáž pak různá zvířena a věci. Místo temných, trochu úzkostných fantazií nastoupila karikatura všedního dne. Člověk a jeho situace: jeden jde, druhý sedí, třetí se povaluje, čtvrtý hledí pobaveně k nebi, z pátého zůstala pouze hlava jako kulička obřího počitadla. Tady je dům, támhle rozkvetlá louka, a ještě o kousek dál železnice anebo stromy v lese. Všecko zobecněné, abstrahované, geometrizované. Typizované konstelace. Jasné dělení plochy, jasně soustružené tvary a ještě jasnější barvy. Občas perspektiva i fyzikální zákony naruby, podle vlastního gusta. Dobře se na to kouká. Ty emoce jsou v jádře radostné. Možná absurdní, možná přitažené za vlasy, možná komické. Ale nikdy ne tragické. Tragédii reality, ať té pozdněkomunistické nebo obecně lidské, rozpustil Sopko v osobitě podané grotesknosti.

Jiří Sopko: Dámičky (opět), 1972|foto:Galerie Gema

Na malby Jiřího Sopka se vyplatí dívat z odstupu. Jednotlivá plátna – tedy s výjimkou těch z šedesátých a částečně i ze sedmdesátých let – totiž z dálky připomínají políčka filmu. Nějaké němé grotesky. Ovšem v barvě. Právě výrazná barevnost tuhle grotesku podtrhuje, umocňuje, dotváří. Je to takový Sopkův dárek divákovi na cestu. Ještě hodiny poté, co vyšel z galerie, stačí zavřít oči – a ten film okamžitě znovu naskočí a běží. Výstava potrvá do 29. května.