Američanka z Malé Strany. Výtvarnice a prozaička Martina Skala spolupracovala s Formanem i Polanským
Výtvarnice a prozaička Martina Skala vyrůstala na Malé Straně, zamilovala se do koní, studovala na DAMU a získala doktorát z historie. O Vánocích roku 1983 odjela na deset dní do Paříže a už se nevrátila. Pracovala u filmu, začala ilustrovat knihy pro děti a psát své vlastní texty. Spolupracovala s Janem Němcem i Milošem Formanem. Při natáčení filmu Romana Polanského se seznámila se svým současným mužem, francouzským fotografem, se kterým žije už dvacet let v Kalifornii.
Cítíte v sobě melancholii, když jste v Praze? Stýská se vám?
Vyrůstala jsem v magickém koutu města, sice bylo tehdy všechno omšelé a oprýskané, ale na jaře, když nastal podvečer, domy se nádherně rýsovaly proti nebi. Dříve se mi strašně moc stýskalo. Ale jednou jsem se procházela po Malé Straně a úplně z ničeho nic mi došlo, že vlastně melancholii a lítost můžu vyměnit za vděčnost, že mám štěstí a narodila jsem se na tak krásném místě. Dnes se považuji za Evropanku žijící v Kalifornii, které se nestýská.
Měla jste díky rodinnému zázemí intelektuálně náročnější dětství?
Maminka pracovala v Národní galerii, táta byl architekt a oni opravdu byli intelektuálové. V naší vile se odehrávaly úžasné večírky, jenže rodiče zas úplně přítomni v tom klasickém smyslu nebyli. Vyrůstala jsem hodně sama, a tak jsem začala komunikovat se starou architekturou. Rodinu mi nahrazovala naše stará vila, Lobkovická zahrada, Petřín a kostel svatého Mikuláše, toho považuji za svého osobního přítele. Hodně mi dali prarodiče. Dědeček byl profesorem historie a babička doktorkou dějin umění, s ní jsem objížděla zámky a galerie. My jsme nebyli klasická rodina, která se ráda sejde každou neděli u oběda. Občas jsme se potkávali, ale každý si žil více méně sám.
Abyste mohla vystudovat DAMU, pořídila jste si prý moped. Je to pravda?
To bylo kvůli koním. Musela jsem vstávat už v pět hodin ráno, abych v šest byla ve stájích v Chuchli. Koním jsem nanosila vodu, shazovala seno, vodila je, pak nasedla na moped, abych v půl jedenácté někde v centru rychle něco snědla a stihla několik přednášek. Ve čtyři odpoledne jsem se vrátila do stájí, kde jsme koně krmili. Potom jsem zase na mopedu odjela domů a v osm už ležela v posteli.
Legendární žokej a trenér Ferdinand Minařík vám říkal, že musíte s koněm dýchat. Co to znamená?
Že s tím koněm prostě dýcháte, pořád, když cválá, když jedete tryskem, i když je v klidu, pořád máte v rukách tu živou váhu. Je to dost náročné na plíce, a když vám dojde dech, tak spadnete. Ferdinand mě naučil takový dril, že jsem nemohla být ve stáji pozdě ani o pět minut. Trénink a práce u koní v Chuchli mě naučily disciplíně, která mně pomohla jak v těžkých začátcích v emigraci, tak později u filmu. Po nějaké době jsem začala také jezdit, pracovala jsem jako jezdec pro stáje Zákupy v Mimoni a dostala licenci žokeje amatéra.
Stačilo prý málo a váš život by šel úplně jiným směrem.
Ano! Když jsem po roce 1989 přijela poprvé do Prahy, vedly mé kroky samozřejmě do Chuchle. Ferdinand mi tehdy řekl, že Helenku, dvouletou klisničku, kterou jsem jezdila každý den v práci, měl pro mě připravenou na první jarní dostih. Obě bychom měly své premiéry. Přiznám se, kdybych to věděla, tak bych asi neodjela.
Je 23. prosince 1983, sedíte ve vlaku, který přes Cheb míří do Paříže, a na klíně máte Tolstého román Anna Karenina. To je jak z filmu…
Ono to je z filmu, ale já to neudělala schválně. Je to scéna z Nesnesitelné lehkosti bytí. Opravdu jsem Annu Kareninu vezla s sebou, na sobě jsem měla králičí kožíšek a francouzsky neuměla ani slovo. Francii jsem si představovala podle románů, které jsem četla, a myslela si, že budu malovat na Montmartru. Všechno byla iluze. Měla jsem výjezdní doložku na deset dní i s cestou a bydlela v bytě u přátel, kteří mně tehdy nabídli pohostinství pouze na týden. Poslední den jsem se pořád dívala na hodinky a říkala si, už bych měla jít na nádraží. Odkládala jsem to ještě chvíli, až jsem ten vlak nechala ujet. Nevěděla jsem, kam půjdu.
Jak jste se v cizím městě protloukala?
To bych nikomu nedoporučovala, když člověk neumí jazyk, je to ztráta času. Francouzsky jsem se naučila vlastně na ulici. Hlídala jsem děti, pracovala jako servírka, na blešáku, na farmě, vystupovala v koňském cirkusu jako baletka a s jedním ruským nukleárním fyzikem, který také neuměl francouzsky, jsme pekli palačinky. Za první rok jsem se stěhovala třináctkrát.
A jak jste se dostala k filmu?
To je surrealistická historka. Když jsem pracovala na té farmě, kde jsem zaháněla ovce za jídlo a za nocleh, nějak mi došlo, že už je toho dost. Měla jsem náhodou adresu na Miloše Formana a rozhodla se mu napsat dopis. Psala jsem o svých peripetiích i o těch ovcích, a kdyby věděl o něčem lepším, že mu budu hrozně vděčná. Pak jsem z té farmy odešla a zase jela někam jinam, až jsem se ocitla v jedné hippie komunitě v lese na sever od Benátek. Jednoho den tam zazvonil na stromě přidělaný telefon a někdo to zvedl: „Martina Skala? Neznáme.“ – „To jsem přece já!“ křičela jsem a utíkala ke sluchátku. Byla to produkce Saula Zaentze, kterému o mně Miloš Forman řekl. Nechápu, jak mě našli. Ale druhý den jsem vyrazila do Paříže, kde se začala točit Nesnesitelná lehkost bytí.
Co jste tam dělala?
Myslím, že mě vlastně vzali spíš jako maskota, v té době jsem ještě neuměla moc anglicky. Ale poradcem u filmu byl Honza Němec a on řekl, že budu pro Juliette Binoche a Lenu Olin, které hrály hlavní role Terezy a Sabiny, inspirací. Něco jako „koučka“. Čtyři měsíce jsem s nimi žila a ony pozorovaly, co dělám, jak se tvářím, jaká mám gesta… Kulisy Prahy postavil ve studiu Pierre Guffroy, filmový architekt a designér, držitel Oscara, který si mě pak vzal jako asistentku na další filmy. Konečně jsem mohla uplatnit své vizuální cítění i kreslení. A stal se ze mne „set decorator“, což znamená, že zařizujete komplet dekorace.
Prý jste během natáčení opékali buřty?
Ano! Natáčelo se také v Dijonu a kombinace americké super produkce ve francouzském prostředí – a přitom vlastně v Praze – nás občas vrhla do nostalgie. S Honzou Němcem, Pavlem Landovským a Pavlem Slabým jsme za hotýlkem, kde jsme spali, rozdělali táborák, opékali buřty a vzpomínali na život v Čechách, kam jsme nesměli.
Formanův film Valmont, na kterém jste také spolupracovala, měl ve Spojených státech premiéru 17. listopadu 1989. Proč jste zůstala ve Francii?
Já se v Paříži našla. Mám k ní opravdu hluboký vztah. Tím, jak jsem v ní byla odkázána sama na sebe, a někdy to bylo dobrodružné, často těžké, jsem nakonec potkala sama sebe a Paříž ze mne udělala člověka, jakým jsem dnes. A také se mi tam narodil můj syn Alexander. Takže i když žiju v Americe, na Paříž nedám dopustit.
Kde se vzaly postavy Strado a Varius z vašich knížek pro děti?
Moje kamarádka mě v polovině devadesátých let přivedla do zákulisí pařížské opery. Chodila jsem na zkoušky a objevovala svět klasické hudby z jiné perspektivy. A jednoho dne jsem potkala Ivry Gitlise, izraelského houslového virtuosa, který vystupoval se všemi světovými orchestry. On byl báječný, hrál na stradivárky, které nosil pořád s sebou. Potkávali jsme se v kavárnách a jednou je někde zapomněl. To byla panika. Ivry mě inspiroval k postavičce Variuse, starého houslisty, co už přišel o iluze, a tak se jen potácí městem nad Seinou. Naštěstí potká housličky, které mu vrátí radost do života.
Housličky se jmenují Strado. To budete asi vy?
Ano.
S vaším manželem jste se seznámila u filmu?
Za to může Roman Polanski. François je filmový fotograf a oni spolupracovali už dříve. Mluvili jsme francouzsky, začali jsme spolu chodit a mne nenapadlo se ho zeptat, kde bydlí. Až později jsem zjistila, že je malý háček v tom, že já žiju v Paříži a on v Hollywoodu. Když Polanski připravoval film Mistr a Markétka, který se nakonec nerealizoval, dělala jsem pro něho kompletní dokumentaci o kočkách. To byla vynikající práce. A na snímku Smrt a dívka jsem zase připravovala vše o úplňku a mracích. Pro Romana je důležité udržet atmosféru a ve své analytické mysli má všechno přesně připravené do posledního detailu. Mimochodem, výborně kreslí.
Jaké byly začátky v Americe?
Kdybych to srovnala, tak odjet z Prahy do Paříže, byť jsem opouštěla komunistickou zemi, nebyl takový šok jako změnit prostředí, když se přestěhujete z Evropy do Ameriky. Ten kulturní rozdíl je obrovský a začátky byly těžké.
Co dělá váš kocour Puškin?
Už nežije. Já ho tak pojmenovala, protože jsem chtěla do Los Angeles přenést trochu kultury. Seděla jsem doma v ateliéru, kreslila a Puškin se slunil na stříšce, když ho náhle chňapl velký jestřáb a odletěl. Jako vzpomínku jsem mu věnovala knížku Medvídek Kuma.
Vaše zatím poslední kniha pro děti vznikla během pandemie. Proč je hlavní postava slepice?
Název knížky je Cesta praštěné slepice za štěstím. Hlavní hrdinka je Ximena a já se s ní trošku ztotožňuji. Před dvěma lety jsem se účastnila jezdeckého výletu přes Pyreneje na andaluských koních. Bylo nás osm jezdců z celého světa, za dvanáct dní jsme ujeli 350 kilometrů a vyšplhali se do výšky 2600 metrů. Z Katalánska do Francie, do Andorry a pak zpátky do Španělska. Každý den v sedle asi osm hodin. A jednou jsem viděla, jak se polem přes hranici tryskem žene slepice, jako by měla plán – a mne napadlo, že se běží vdávat. Po zbytek cesty jsem o tom přemýšlela, až z toho vznikla kniha. Teď pracuji na rukopisu novely pro dospělé čtenáře. Budou to zážitky z mých výletů za indiány do rezervace Navajo na hranici Arizony a Utahu.
Proto jste začala také malovat indiánské obrazy?
Já jsem tam jezdila už dřív, abych si odpočinula od povrchního života, a objevila jsem něco úplně nového. Paralelní světy, souznění a respekt s přírodou, s divokými mustangy. Ilustruji indiánské legendy a maluji přírodu. Oslovila mne poušť, kde žijí, podobně jako když jsem se kdysi dívala na kostel svatého Mikuláše. Přesně to samé světlo, které si hraje se stavbami, dělá totéž s pouští a s pískovcovými útvary. Silný vizuální zážitek. A zároveň cítíte přítomnost. Vnímám realitu jejich pohnutého života, nedostatek vody, bídu i to, jak je západní civilizace, jejíž jsem součástí, obkličuje čím dál tím těsněji. Máme takové zvláštní přátelství. Jezdím za nimi každý rok a občas si telefonujeme. A musím vám říci, že s indiány jsem se od srdce zasmála tolikrát jako v Hollywoodu nikdy.
Související
-
Jak se přes Paříž dostala do Kalifornie, kde dnes žije? Vypráví výtvarnice a prozaička Martina Skala
Proč maluje indiánské obrazy? A kdo jsou Strado & Varius, hrdinové jejích knížek pro děti?
