Režisér a producent Viktor Tauš: Zajímají mě otázky, ne odpovědi

Proč točíte Amerikánku znovu, tentokrát jako hraný film? Vždyť záznam divadelního přestavení ve vaší režii úspěšně oběhl republiku, do divadla přišly tisíce lidí a brzy ho uvede i Česká televize v sérii Divadlo ve filmu. 

Divadlo ve filmu je sice svébytný tvar, ale z podstaty je to stále záznam divadelního představení. Filmový příběh má s tím divadelním společnou hlavní hrdinku, některé otázky o lidské povaze, ale jinak jde o neporovnatelné tvary. Představení vypráví osm let ze života Amerikánky, film zachytí čtyřicet let. V divadle ztvárňují všechny postavy dvě dospělé herečky, zatímco ve filmu jsou to desítky dětí z dětských domovů, herci. Divadlo je jedním obrazem, film je imaginativní knihou.

Stojí za to zmínit, že jste jako režisér i producent iniciátorem projektu Film Naživo. Byl nadmíru užitečný v situaci, kdy kvůli pandemii divadla nehrála. Jak vznikl?

Zrodila jej Amerikánka. Covid přišel ve chvíli, kdy jsme na scéně Jatka78 měli hrát blok představení, a já se okamžitě začal zabývat tím, jakým způsobem mohu dál vyprávět její příběh v souladu s novou realitou. Vzpomněl jsem si přitom na úžasnou televizní formu Live television z padesátých let.

Myslíte americké hnutí Živá televize, televizní produkce vysílané v reálném čase?

Ano, ten formát tehdy zrodil největší režiséry šedesátých a sedmdesátých let, třeba Johna Frankenheimera, Sidneyho Lumeta nebo Williama Friedkina. Inspirovalo mě to a rozhodl jsem se, že když Amerikánku nemohu uvádět na divadle, budu ji dál živě vyprávět filmovými prostředky. Nejen řečí kamery, ale také prostřednictvím zasazení příběhu do nových světů. Tím dostával její příběh stále nové kontexty a já se tak o ní dozvídal víc. Naše první Filmy Naživo byly úspěšné, zaujaly divadelní kolegy, kteří se k Amerikánce přidávali, až se z toho zrodil projekt Film Naživo a později Televize Naživo.

Viktor Tauš: „Filmová režie se nedá naučit. To je na ní nádherný! Můžete se naučit několik základních pravidel, ale na to vám stačí jedno odpoledne. Rukopis má každý svůj, je odrazem individuální povahy, naturelu, charakteru. Příběhy se opakují, fascinující je interpretace.“|foto:Martin Pekárek

Kolik lidí zatím vidělo představení plus jeho záznam?

Amerikánku jen na divadle vidělo skoro čtyřicet tisíc diváků. Ve formách Filmu Naživo dalších téměř padesát tisíc. Teď mohou lidé vidět sérii projekcí Divadlo ve filmu: Amerikánka doprovozenou vždy besedou nebo jinou živou doprovodnou akcí. Začátkem dubna tento záznam uvede Česká televize.

Proč jste na FAMU studoval dokument, ač jste chtěl točit hrané filmy?

Doporučil mi to Jan Svěrák. Říkal, že tam na rozdíl od jiných kateder budu mít možnost si vyzkoušet všechny profese vlastníma rukama. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Potkal jsem tam fantastické pedagogy – Jana Špátu, Olgu Sommerovou, Jana Adlera, Věru Chytilovou, a především Drahomíru Vihanovou, pro mě nejdůležitější pedagožku na FAMU. A skutečně, během studia jsem měl možnost nejen fotografovat, ale filmy si i vyvolávat, nejen režírovat, ale taky si dělat kameru a stříhat. Byl to dar. Ovšem především jsem se skrze dokument konfrontoval nejen s řemeslem, ale i se životem. Boris Hybner mi v tom čase řekl: „Chlapče, ty o filmu víš všechno, ale o životě nevíš nic.“ A poslal mě na sociální péči pečovat o staré lidi. Tak vznikl můj první film Eleanor Rigby z Malé Strany.

Čtěte také

S Amerikánkou žiju dvaadvacet let, je to příběh o víře, naději a vlastní pevnosti, říká režisér Viktor Tauš

To byl studentský snímek, který upozornil na váš slibný talent…

Díky tomu filmu jsem pochopil, že filmová režie se nedá naučit. To je na ní nádherný! Můžete se naučit několik základních pravidel, ale na to vám stačí jedno odpoledne. Rukopis má každý svůj, je odrazem individuální povahy, naturelu, charakteru. Příběhy se opakují, fascinující je interpretace.

Dovolte poněkud intimní otázku. Jak se může stát, že mladý nadějný režisér propadne něčemu tak zhoubnému jako drogy?

Měl jsem charismatického spolužáka, který drogy bral. Takhle jednoduchý to bylo. Bylo to v devadesátých letech, nic jsem o drogách či závislosti nevěděl. Nikdy jsem nečetl biografie rockerů, takže jsem to neměl zprostředkováno ani skrze příběhy druhých.

Váš debut Kanárek se zaměřil právě na toto téma, byla to upřímná osobní výpověď o drogové závislosti.

Myslím, že to byl jeden z mála filmů, které jsou stále obrazem své doby. Kanárek vznikl v letech, kdy společnost procházela největší krizí hodnot, k jaké u nás kdy došlo. Já v tom beztvarém čase považoval za důležité otočit kameru od všeho toho zmatku sám na sebe a pojmenovat pevný bod v sobě.

Byla to svým způsobem terapie? A zapůsobila třeba i jako protidrogová osvěta?

Nebylo to míněno jako terapie ani jako osvěta. Vyprávěl jsem příběh, který jsem v té době považoval za důležitý.

„Poslední reklamu jsem natočil v roce 2008, byla na vůz Renault. Pro mě to bylo důležité období, neboť mi umožnilo vyzkoušet si veškerou dostupnou technologii. Ale brzy mě to přestalo naplňovat, už reklamy netočím. Můj život je příliš krátký na to, abych dělal věci pro peníze,“ říká Viktor Tauš|foto:Martin Pekárek

Mezi Kanárkem a dalším vaším filmem Sněženky a machři po 25 letech byla dlouhá pauza. A podle hodnocení kritiky i kvalitativní rozdíl. Proč jste ten projekt vzal?

Kanárek vyvolal opačnou reakci, než v jakou jsem doufal. Pro filmovou komunitu jsem se stal feťákem, paradoxně ve chvíli, kdy už jsem byl čistý. Jenže to filmové přiznání ze mne v očích ostatních udělalo narkomana. Na takovou reakci jsem nebyl připraven. Navíc mi z filmu zůstaly dluhy. V neschopnosti tohle všechno  zpracovat jsem upadl do apatie. Přišel jsem o bydlení a dva roky žil jako bezdomovec. Na ulici jsem zrecidivoval. Teprve od roku 2003 jsem se začal znovu vracet. Nejdřív přes reklamy, které jsem dělal několik let. A pak přišla nabídka režírovat Sněženky a machry.

Svým způsobem záchranné lano. Jaký máte dnes z toho filmu pocit?

První Sněženky jsem miloval, byly geniální, protože byly esencí našich autentických zážitků na lyžařských zájezdech. Věděl jsem, že pokračování vzniká ze všech špatných důvodů. A v mladistvé aroganci jsem věřil, že když už ten film má vzniknout, nikdo se za něj nepostaví s takovou láskou jako já. A přesně to jsem udělal, byť jsem si byl vědom toho, že nemůžu vyhrát. Svoji interpretaci toho příběhu mám rád.

Jak jste ho interpretoval?

Producenti chtěli natočit komedii. Jenže když ve čtyřiceti děláte stále stejné vtipy jako v šestnácti, je to obraz neschopnosti vstoupit do dalšího aktu svého života. Natočil jsem film o generační deziluzi a jako takový ho mám rád.

Po Sněženkách jste vytvořil velmi úspěšné Klauny. Získali osm nominaci na Českého lva. Jak byste je po letech komentoval?

Klauni jsou pokračováním ve vlastní tvorbě a dokumentem o spolupráci s Borisem Hybnerem. Kladli jsme si otázky: Co když skupina lidí ve svém celku přesahuje jednotlivce, kteří ji tvoří? Co vlastně znamená společně tvořit, sdílet život ve skupině? Byla to také příležitost složit hold, takový dopis lásky filmovému vyprávění čtyřicátých let. Světu klasické pantomimy. Hrdinové filmu žijí v minulosti, která je svazuje. Téma se tak reflektuje ve filmové řeči.

„Myslím, že to byl jeden z mála filmů, které jsou stále obrazem své doby. Kanárek vznikl v letech, kdy společnost procházela největší krizí hodnot, k jaké u nás kdy došlo,“ říká Viktor Tauš |foto:ČT

Klauni získali významná ocenění. Co pro vás znamenají ceny?

Ceny jsou především informací o komunitě, která je uděluje, vypovídají více o porotách či komisích než o těch, kteří jejich ceny dostávají. Když sleduji, kdo dostává České lvy, přemýšlím, kam směřuje Česká filmová a televizní akademie a co vypovídá její rozhodování o směřování naší kinematografie. Z pohledu oceněného si ceny velmi vážím jako uznání od kolegů a beru ji jako šanci pokračovat v práci. To je na cenách skvělé! Ale že by jakákoli ocenění vypovídala o skutečné kvalitě uměleckých děl, to si nemyslím.

Svého času jste točil hodně reklam, mohl byste nějakou připomenout?

Poslední reklamu jsem natočil v roce 2008, byla na vůz Renault. Pro mě to bylo důležité období, neboť mi umožnilo vyzkoušet si veškerou dostupnou technologii. Ale brzy mě to přestalo naplňovat, už reklamy netočím. Můj život je příliš krátký na to, abych dělal věci pro peníze.

Patrně nemáte nesplacené hypotéky…

Nemám nic. Nic nevlastním, bydlím v nájmu. Co vydělám, investuju do příběhů, které vyprávím.

Právě jste definoval svobodného člověka. 

Cítím se být svobodný.

Nicméně i vy jste „podlehl“ kriminálním seriálům. Jistě, ty vaše mají kouzlo, zvláštní atmosféru i vypovídací hodnotu. Je to však přece jen krimi, které teď dělá skoro každý. Čím vás láká?

Krimi a žánrová kinematografie obecně – je jedno, jestli filmová nebo televizní – mě vždycky fascinovaly. Miluju to!

S režisérem Janem Hřebejkem|foto:Filip Jandourek

Ale je toho přece jen moc, zvlášť v televizi, nemyslíte?

To má řadu příčin. Jedna z nich tkví ve stále se zlepšující a dostupnější technologii. Když jsem byl na FAMU, domnívali jsem se, že až jednou budeme moct film natočit na telefon a dát ho do kin – což dnes můžem, jediným rozdílem mezi námi bude talent. Ale stal se opak. Točí každý, obsahu je moc, youtubové video může mít víc diváků než nový film Martina Scorseseho. Trh se přesytil. Dnes se chodí do kina pouze na výpravy do jiných světů, na komiksové filmy, fantasy, prostě na báje. Také na komedii a horor, protože spolu se bát a smát, to nás ještě stále baví. A pak se taky chodí na ty nejlepší artové filmy. Ale střední proud, který býval divácky nejúspěšnější, se přesunul do televize.

Zároveň se taky dost stírá rozdíl mezi filmovým a televizním tvarem.

Ve smyslu filmového jazyka je jediným rozdílem mezi filmem a televizí to, že v televizi musíte každý dějový zvrat pojmenovat i v dialogu. To ale neznamená, že ho nemůžete odvyprávět se stejnou vizuální koncepcí jako ve filmu. Nicméně s nástupem nových technologií se také redefinovalo, co znamená kolektivně sdílený zážitek. Kdysi jsme chodili do kina, abychom byli spolu, dneska se díváme na věci sami doma a s druhými o nich diskutujeme na sociálních sítích. To nahrává vyprávění v kapitolách. Film je povídka, v nejlepším případě novelka, seriál je román. A román nabízí více prostoru pro vývoj postav.

To je pro tvůrce určitě lákavé.

Ano. Televize a online jsou v dnešní době jediné relevantní platformy pro komunikaci o lidské povaze s masovým publikem, nikoli pouze s tím festivalovým.

Vaše krimiseriály, Vodník, Modré stíny, na mě působily vesměs dost temně, zvláště Vodník. Myslíte, že takhle temná je i společnost?

Každá z těch sérií je o něčem jiném. Ve Vodníkovi se zabýváme tím, co s lidskou povahou dělá vytěsnění minulosti a vlastních kořenů. Co se s námi stane, když popřeme svoji historii a jakým způsobem nás to deformuje. A zda mi to připadá temné? Nevím, vnímal jsem to jako příležitost dozvědět se něco o lidské povaze. Zajímají mě otázky, ne odpovědi.

Celý rozhovor s Viktorem Taušem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.