„Dovol mi, ó Pane, jít na čepované.“ Andělé a démoni za pípou aneb Pivo v české poezii

Zatímco natáčíme, hostinský točí. U Fleků se čepuje od roku 1499, víc než pěst set let. „Pěstuji víno, ale miluji i staropražské hospody, do kterých chodilo na pivo tolik vynikajících českých básníků,“ vypráví nad flekovským sedmačtyřicetiletý Bogdan Trojak, poeta poctěný Cenou Jiřího Ortena a hned dvakrát i Magnesií Literou. V téhle pivnici slyší Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, Josefa Horu a další básníky, kterým zachutnal flekovský ležák.

„Nemá cenu jmenovat, kdo tu chodil. Spíš, kdo tu nechodil,“ tvrdí spisovatel a znalec pražských hospod Petr Stančík. U stolu sedí také literární kritik Radim Kopáč, se Stančíkem loni vydali unikátního literárního průvodce Praha ožralá. „Muslim aspoň jednou v žití jde se dívat na Mekku, / Čech aspoň jednou v žití musí sedět U Fleků,“ cituje Kopáč anonymní verše, které asi nepotřebují komentář.

Tmel národního obrození

Pro mnoho básníků je pivo něčím nízkým, do veršů ho nevpustí. „V 19. století se pivo objevovalo v poezii víc než víno, a dokonce se stalo jakýmsi tmelem národního obrození. A důvod? Kvalita vína byla velmi špatná,“ říká Kopáč. K výrazně změně došlo až v meziválečném Československu, kdy básníci začali prahnout po značkovém vínu z dovozu, nejlépe z Francie.

Básníci Vít Slíva (vpravo) a Robert Fajkus během natáčení pro Český rozhlas|foto:Ivan Motýl

Vinné poháry pak vládly poezii i za socialismu, byť s jednou výjimkou. „Underground ctil pivo a tehdy vzniklo naprosto bazální dvojverší české pivní poezie, jehož autorem byl Egon Bondy,“ říká Stančík a pět minut uhrančivě vypráví o magii těchto veršů. Teprve pak je zarecituje: „Je strašnej čas, je strašnej den, / U Slunců v půlnoc proměněn.“ Báseň vztahující se k pivnici U Dvou slunců v Nerudově ulici zřejmě nesmrtelně zhudebnili Plastici. Řeč se stáčí k pivu v poezii Ivana Martina Jirouse, Ivana Wernische, Andreje Stankoviče anebo Jaroslava Erika Friče.

Brněnské pípy

Natáčíme i v Brně. Tamní nakladatelství Větrné mlýny zrovna chystá antologii poezie o pivu. „Dali jsme knize název Šnyt, protože žádný výbor, ani ten pivní, nemůže být úplný. Také šnyt v hospodě je hodně nejasnou mírou, ale nikdy to není celé pivo,“ přemítá nakladatel Petr Minařík. Výbor obsahuje asi 450 básní, čtenářským překvapením mohou být básně Vladimíra Holana, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela a dalších vinařů.

Mikrofon zapínáme i v brněnském výčepu ve Veleslavínově ulici. Takzvaná královopolská básnická škola v této čtvrti vytloukala hospody od počátku devadesátých let. V hospodě sedí Vít Slíva, Norbert Holub, Robert Fajkus a Petr Čichoň. Židle skřípou o podlahu, v kuchyni huláká kuchařka, občas bouchne krýgl o stůl.

Básníci Ivan Martin Jirous a Petr Hruška|foto:Archiv Petra Hrušky

Jsou to poetové životem protřelí. Pivo neadorují, spíš souhlasí s tímto citátem z roku 1908, který v pořadu také zazní: „Pivo je svůdný, lahodně chutnající nápoj, který neživí ani nesílí. Jen na chvíli rozjařuje a na dlouho otupuje. A činí člověka ochablým a lenivým, mluvkou, který si sám namlouvá a těší se, že je silnější.“

Pivo seznamuje i rozvádí. Utužuje velká přátelství, ale také je rozbíjí na padrť. Zasahuje do politiky, podněcuje velké umělecké činy a vyvolává euforie. Ale také deprese, pivo i zabíjí.

Čas vejít do hospody

Žijící klasik Vít Slíva se v hospodě narodil, v Hradci nad Moravicí. O výčepech píše převážně na temnou strunu. „Čas je vejít do hospody, / v očích rozbitou rtuť: / servírka – nohy bleskosvody / a břicho sklářskou huť,“ vylíčil v básni Fí, chí, psí – ó mega atmosféru v pivnice U Bětky ve slezském Hlučíně. A právě z této pivnice je celý pořad uváděn, z provizorního „pivního studia“. Studio se spojuje s výčepy v Ostravě, Brně a Praze, sedí v nich třeba Dominik Bárt, Petr Hruška, Vít Janota, Radovan Jursa, Petr Maděra, Igor Malijevský, Radek Malý, Roman Polách, Martin Reiner, Marek Toman, Bogdan Trojak a další poetové. 

Čas je vejít do hospody, v očích rozbitou rtuť: servírka – nohy bleskosvody a břicho sklářskou huť,
Vít Slíva

Ani coulem to není relace, která splňuje parametry takzvané „pivní zábavy“. Básník Milan Krupa si proto v závěru pořadu, který zazní 13. dubna ve vltavském Večeru na téma, povzdechne na mikrofon: „Pivo mi v životě hlavně hodně vzalo.“ Krupa je také autorem výmluvných veršů: „Dovol mi, ó Pane / jít na čepované.“ Může ale bůh takovou neřest povolit? „Dovolím si to sám / prachy zatím mám,“ rozhodne básník za „vyšší síly“.