Radkin Honzák: Nejlepší životní role – dědeček

Moudrý muž, když kriticky přizná ve shodě se Shakespearovým sonetem 77, že pozdní čas je už na něm znát, si nekoupí bicykl, aby se nechal zabít, ale shromáždí naučení do života, aby je mohl předávat dál. Jak nás učí talmud, tradovat je důležitější než vymýšlet nové.

Moje žena konstatovala, že vlastním dětem jsem vyprávěl přece jen krotší příběhy než později svým vnučkám. Těm se například velmi líbily historky o tom, jak jsme byli v mládí chudí, bydleli v bedně od piána, jak maminka v neděli dopoledne tloukla mokrým hadrem o stůl, aby sousedi mysleli, že naklepává řízky a my jako děti jsme si  museli malovat ponožky na nohy, protože se nedostávalo peněz na jejich zakoupení. Holčičky tomu nadšeně naslouchaly a jejich matka – jinak rodinným postavením moje dcera, která by měla ctít otce svého – křičela, ať s tím ihned přestanu, protože holčičky by o tom mohly vyprávět ve škole. Rovněž zasahovala do biblických příběhů a (marně) se pokoušela přerušit Noemovu plavbu s odůvodněním, že se neříká, že Pánbůh se naprdnul, protože lidských špatností už měl plné zuby.

Na korigování pedagogického blbství vlastních rodičů máme v dětství jednak sourozence, s nimiž vytváříme obranný tandem, a prarodiče.

Namítal jsem tehdy, že mně vyprávěl dědeček Kischovu historku o tom, jak prchlivost nemoudře projevená dědečkem v příběhu o třech přáních vedla k situaci, že jeho vnučce skutečně vlezl kolovrátek tam, kam jej rozzlobený stařík poslal, a tak nějakou dobu veřejná hudební vystoupení na Újezdě provozovali tak, že z vnučky přiryté dekou čouhala jen klika kolovrátku, jíž dědeček otáčel. Nakonec ale museli použít třetího přání, aby holčičku zbavili nežádoucí výplně útrob.

Čtěte také

Radkin Honzák: Velkolepost a střídmost

Vyprávěl jsem jim, stejně jako dědeček mně, o Havlíčkovi, z něhož jsem citoval, a s ohledem na to, že by dost dobře nepochopily, proč v Brixenu nehrál s ostatními vyhnanci bulku a raději chodil na rande, jsem tohle vynechal. Odměnou mi bylo, když se Anička přihlásila do recitační soutěže s Králem Lávrou, kterého tak oba umíme zpaměti.

Na korigování pedagogického blbství vlastních rodičů máme v dětství jednak sourozence, s nimiž vytváříme obranný tandem, ale těch nyní valem ubývá, a prarodiče. Babičky vesměs vaří lépe než vlastní matky a dědečkové dokážou rozpustit napětí vzpomínkou na to, jak se na výletě parníkem tatínek pokakal. Na skupinách s pacienty jsem opakovaně zjišťoval, že vliv prarodičů dokázal napravit mnohé zlo, jež je v dětství potkalo. A vzpomeňme také na nesmrtelný výrok: Dědeček, to zní hrdě!