Hlava to vzdává první, říká skladatel a raper Ota Petřina alias Marpo
Zpěvák, skladatel, fighter. Tím vším je Ota Petřina mladší alias Marpo. Začínal jako raper, pak bubnoval v kapele Chinaski a nakonec se stal lídrem vlastního TroubleGangu a souběžně i sólovým interpretem. Jeho nové album Backwoods Bred je mimořádně úspěšné. Marpova novinka vznikla z velké části v Americe, ve státě Louisiana, jejíž divoké půvaby se ukázaly být mocnou inspirací, stejně jako původní country music, jež má podle Marpa blízko k jeho původnímu žánru, rapu.
Jak jste se vlastně ocitnul v Louisianě?
Mám hodně rád seriál True Detective. Učarovala mi krajina států Louisiana a Mississippi, kde se seriál natáčel, a chtěl jsem tu atmosféru dostat na desku. Celý jih Států mám rád. Evokuje mi starou Ameriku. Malá městečka, kde se všichni znají, zvláštně bažinatá krajina, okouzlující rybářský vesničky, temné lesy. To fakt není New York se všemi těmi influencery a blogery.
Kromě Louisiany byla vaším inspiračním zdrojem country muzika. To zní u rapera zvláštně. Čím vás uhranula?
Pravidelně jezdím na Floridu. Když to šlo, byl jsem tam i dvakrát ročně. A když na Floridě ladíte rádio, většinou se ozve rap nebo country. Tak se mi už asi před deseti lety country vrylo pod kůži, zjistil jsem, že je to docela dobrá muzika. My v Čechách ten žánr vnímáme přes bratry Nedvědy, táboráky a opékání buřtů. To je ta naše česká country. Ale v Americe zní ta hudba jinak. Baví mě, že důraz je kladený na výpovědní hodnotu písní, což je stejný jako u rapu. Zpěvák prostě v první osobě vypráví svůj příběh, líčí svoje strasti. A taky má country ze všech žánrů nejlepší refrény. Ty nápěvy jsou geniální.
Zaujalo mě srovnání country s rapem. Je pravda, že v obou žánrech jde hodně o příběh písně.
Je to tak. A každá country píseň má silnou pointu. Znáte Love You More Than My Hometown? To je přesně ono. Chlápek se vyznává z lásky k dívce, zpívá, že ji miluje víc než tohle nebo tamto, že je krásnější než západ slunce. A na úplném konci písně přijde pointa: „Ale stejně tě nikdy nebudu milovat jako ‚my hometown‘.“
V Louisianě jste natočil klipy ke čtyřem singlům z alba. Jak jste vyhledávali exteriéry, měli jste nějaké tipy od místních?
Najmul jsem si lokátora. Kdybychom měli ta místa hledat sami, zabralo by to spoustu času, Louisianu jsem vůbec neznal. A tak jsem si na internetu našel pár fotek, jak bych chtěl, aby lokace vypadaly, plus jsem měl vytipovaných pár míst přímo z True Detective. Lokátor nám už rovnou řekl, kam máme jet.
Takhle jste objevili i ten podmanivý kostel z klipu Sinner?
Jasně. Úplně náhodou jsem narazil na fotku na internetu a poslal ji lokátorovi. Ten zjistil, že kostel stojí až někde u hranice s Mississippi. Dojeli jsme tam a seznámili se s paní majitelkou, která kostel pronajímá na svatby. Za dva tisíce dolarů. Začali jsme ji přemlouvat, ať nám sleví, že jsme kvůli tomu přijeli až z Evropy. Nakonec jsme to usmlouvali na tři stovky. A v šest ráno, kdy jsme měli nástup na plac, přijela na místo ještě maminka majitelky a přivezla nám čerstvě napečené koláče.
Proč jste něco nenatočili i v metropoli Louisiany, v New Orleans?
Tam jsme měli základnu. Přijeli jsme v čase svátku Mardi Gras, který byl kvůli koronaviru přeložený na srpen. Říká se, že v době Mardi Gras je v New Orleans, které má nějakých čtyři sta padesát tisíc obyvatel, třikrát tolik lidí. Ale tentokrát to bylo jinak, New Orleans připomínalo město duchů. Moc mi to tam nesedlo. Až když jsme vyjeli dál, třeba k Baton Rouge a jiným menším městům, začala být Louisiana kouzelná.
Říkal jste, že jezdíte na Floridu, kde jinde ve Státech jste už byl?
Řekl bych, že jsem Ameriku docela projel. Byl jsem v San Diegu, v L. A., v San Francisku, v Chicagu, ve Philadelphii, v New Yorku, New Jersey. Floridu mám sjetou skoro celou, teď přibyly státy Louisiana a Mississippi. Ale všude jsem samozřejmě nebyl, třeba Texas, ten bych chtěl poznat. Mám to zase hozený přes film, hrozně se mi líbil western Hell or High Water, Za každou cenu, Jeff Bridges tam hraje texaskýho rangera.
Každý z amerických států je jiný a jiná je i jejich hudební tradice. Jak byste charakterizoval tu louisianskou?
Louisiana je hodně gospelová. Miluju ty putovní černošské kostely, kde se zpívá gospel a „preacher“ k tomu vypráví o Bohu. Taky je v Louisianě hodně blues a jazzu, to všechno z toho státu dýchá.
Album Backwoods Bred vznikalo se zahraničními producenty. Proč je dobré s nimi pracovat?
Mají čerstvý uši. My jsme tady odchovaní na bigbítu, jenže Američani vyrostli na úplně jiných stylech a vnímají muziku odlišně. Tleskají na jinou dobu než my. Ale jinak je úplně jedno, do jakého studia se zavřete. Když budete mít za zády miliardáře, můžete mít doma stejný vybavení jako nejlepší studia v L. A. Jedinou výhodou práce venku je, že člověk vypne. Nestaráte se o to, že po nahrávání musíte domů, obstarat domácnost, děti. Prostě se soustředíte jen na muziku.
Na sociálních sítích jste zmínil, že na nové album jste měl milion, ale budget jste o statisíce překročil. To z vás asi ve vydavatelství neměli radost, ne?
Musel jsem si to doplatit ze svýho. Ale já to tak mám, chci vždycky odevzdat perfektní práci, i kdyby mě to mělo stát spoustu času, peněz a energie navíc. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil, točit desku v Louisianě. A ještě za covidu! Chtěli, abych to vymyslel nějak jinak. Jenomže jak chcete natočit Louisianu v Čechách, to prostě nejde. Hlavní problém byl, že jsme museli do Ameriky přes Mexiko, kde jsme strávili dva týdny na hotelu – a halířky dělaj talířky.
Spousta lidí z branže tvrdí, že hudební alba, cédéčka, jsou už minulostí. Vy na nich trváte a ještě k nim připravíte obsáhlý a graficky hodnotný booklet. Jste v tomhle staromilec?
Rád něco držím v rukou. I kdybych měl dělat album jen pro sebe, pro ten pocit, že ho můžu vzít do ruky a zasunout do přihrádky mezi svá ostatní cédéčka. Jsem v tomhle stará škola, určitě bych chtěl cédéčka nebo vinyly dělat dál. No a booklet je něco navíc. Na tom k albu Backwoods Bred jsem si dal hodně záležet. Jsem puntičkář.
Vaše nové písně jsou hodně osobní. V textech řešíte i svůj rozvod a reakce veřejnosti, v písni Veřejnej majetek se potýkáte s tlakem médií, ale i lidí, co vás sledují na sociálních sítích. Dá se ale vůbec vybalancovat popularita a soukromí?
Vlastně nevím. Obecně svoje soukromí moc neodhaluju a vadí mi, že někteří kolegové to na sociálních sítích jedou právě přes děti. Fotí se s nimi, protože jsou to rychlý srdíčka a lajky. Osobní život v showbyznysu prostě funguje. Když dám na sociální sítě fotku s hudební tematikou, je ohlas vždycky poloviční ve srovnání s tím, když třeba zveřejním fotku s Lenkou (pozn. autora: s Lenny, Marpovou přítelkyní). Ale dělám to minimálně. I když se snažím s fanoušky hodně komunikovat, nesmí to překročit určitou hranici. Někteří lidi mají pocit, že když si koupí lístek na váš koncert, tak jim rovnou budete sloužit. A jak tomu předejít? Můžu být arogantní debil, který si nikoho nepustí k tělu, ale to já zase nechci. Jsem za fanoušky vděčný.
V jedné písni zpíváte o „konci generace chlapů“ a současné mladé muže líčíte slovy „každej chce bejt bloger, žádná práce, žádná píle“. Jak jste k tomuhle postřehu dospěl?
Vidím to u dcery a jejích kámošek. Chtějí být slavné, úspěšné a je jim jedno, jak toho dosáhnou. Každý chce být youtuber, má pocit, že to jsou snadný prachy. A netýká se to jen dětí, ale i lidí z generace dvacátníků, co jsou kolem Lenky. Když takové kluky vidím, říkám si, že vojna měla smysl. Ctila se hierarchie, základní hodnoty. To se v současnosti totálně vytrácí. Pak se nikdo nesmí divit, že pro slávu a peníze jsou dneska lidi schopní dělat kotrmelce. Vůbec mi přijde, že se dnešní svět žene někam, kam by neměl.
S podobnými názory asi leckoho rozžhavíte doběla.
Zrovna teď jsem se na mém instagramovém účtu chytnul s jedním pánem, kterému se nelíbilo, co jsem tam psal. Že když nás ve škole i doma řezali, že to bylo správný. Kromě toho rozhořčeného pána mi ale odpovědělo i pár učitelek. Psaly, jak jim běžně děti ve škole i sprostě nadávají. Jedna učitelka se svěřila, že dala pohlavek nevychovanýmu klukovi ve třídě a jeho rodiče to rozmázli tak, že ji málem vyhodili. To mi přijde strašně špatně. Když jsem byl kluk a udělal nějakou blbost, hned jsem jednu chytnul a podruhý jsem si dával pozor. Dneska všichni strašně tlačí svoje práva. Někdy je to až nesmyslný. Točíte seriál o Vikinzích a musíte korektně obsadit černocha. To jde i proti historii.
Čtěte také
Vydal jste už spoustu desek, některá sólové, další s kapelou TroubleGang. V čem se ty dvě polohy doplňují? Proč máte potřebu střídat sólové a skupinové projekty?
Přijde mi, že na sólové desce se můžu vypovídat ze svých strastí, což s kapelou tak úplně nejde. Těžko můžu dělat na písničce o rozvodu s klukama, kteří ještě nejsou ženatí a nemají děti. V kapele musíme všichni najít společné téma a způsob, jak ho vyjádřit. V sólové tvorbě mám zase větší volnost. Tam se můžu vypovídat, jak chci.
Vystupujete jako Marpo, ale jste nositelem zvučného občanského jména Otakar Petřina, po tátovi, velmi uznávaném muzikantovi. Jaký jste měl s otcem vztah?
Byli jsme nejlepší kamarádi. Když umřel, byl to šok. Tátu jsem měl za nesmrtelnýho, říkal jsem si, že tady bude do devadesáti. Nenáviděl doktory, zásadně k nim nechodil, ale nebyl nikdy nemocnej. Přitom kouřil čtyřicet cigaret denně. Jeho snídaně spočívala v tom, dát si pár cigár a kafíček, a první jeho jídlo byla večeře. Pak ale najednou dostal mrtvici a od té doby mu zdraví přestávalo sloužit. Začal mít třeba chřipky, který v životě neměl. Už tenkrát jsem se bál, že mi umře. Budily mě noční můry, když mi nezvedal telefon. Táta totiž nesnášel mobily, vždycky ho někam zahodil a třeba čtyři dny byl nedostupnej. Kolikrát jsem se musel sebrat a jet za ním. Vždycky se divil, kde se tam beru… Ale pak jsme si sedli a koukali se na francouzský komedie, na Funèse a Belmonda nebo na Růžovýho pantera. To byly naše filmový večery.
Jak bral hudební cestu, kterou jste se vydal? Rap mu nemusel být zrovna blízký.
Jednou byl na mém rapovém koncertě a říkal, že texty ho bavily, ale hudebně že mu to nic neříká. To ale bylo ještě v době, kdy jsem nehrál s kapelou. Pak vím, že byl šťastnej, když jsem nastoupil do Chinaski. To mi i hodně pomáhal, protože jsem neuměl noty a snad za týden jsem se musel naučit pětadvacet písniček, pomalu celý repertoár kapely. Věřím, že kdyby viděl a slyšel to, co dělám s kapelou za muziku teď, tak by ho to bavilo. A že by byl pyšnej.
Ota Petřina byl i v době, která individualitám rozhodně nepřála, velmi „svůj“. Rockerským zevnějškem a dlouhými vlasy za komunismu hodně dráždil. Byl i tenhle postoj, nepřizpůsobovat se většině, stát si za svým, pro vás jako kluka inspirativní?
Určitě. Táta byl pro mě idol. Jen v pubertě jsem měl takový období, kdy jsem si myslel, že jsem nejchytřejší na světě, takže jsem tátu tolik nevnímal. Náš vztah se zase spravil kolem mých dvaadvaceti, paradoxně v době, kdy jsem odešel z baráku a začal žít bez rodičů. Dneska to mám díky tátovi tak vyhrocený, že se neohnu opravdu před nikým. Nechci si podávat ruce s lidmi, co mi nejsou sympatický. Což se jinak v hudební branži běžně děje. V tomhle jsem svéráz právě po tátovi.
Váš otec nebyl jen skvělý kytarista, byl i výjimečný autor, napsal písně, které tu zůstávají: Motorest pro Petru Janů, Tenhle vítr jsem měl rád pro Luboše Pospíšila, Planetárium pro Václava Neckáře… Co z toho, co napsal a natočil, je nejzajímavější pro vás?
Mám velmi rád jeho sólové desky, miluju Super-robota, miluju Pečeť. A třeba písnička Syn, to je jeden z nejhezčích textů, co nazpíval. Znáte to? Stojí tam, že syn je další brázdou za lodí, což mi přijde nádherný. Tátovu tvorbu poslouchám odmala. Určitě to není tak, že bych si ty věci začal pouštět až po jeho smrti.
Kromě toho, že jste úspěšný muzikant, jste taky vicemistr republiky v thajském boxu. Čím je sport ve vašem životě, jak se proplétal s muzikou?
Když mi bylo dvacet, chtěl jsem uspět v thaiboxu, to byl můj hlavní cíl. Ale tenkrát ještě nebylo tolik zápasů a brzy bylo jasný, že se boxem neuživím. Jezdil jsem třeba na kempy do Thajska, což stálo šedesát tisíc. A za zápas jsem bral tři litry. Ta matika prostě neseděla. Proto jsem se rozhodl, že se budu naplno živit muzikou, a myslím, že jsem udělal dobře.
Co je v boxu zásadní? Kondice, nervy, trpělivost? Co vede k vítězství?
Podle mě cílevědomost. Musíte porazit nejen soupeře, ale i vlastní hlavu. Tělo dokáže strašně moc, ale hlava ne. Většinou to vzdává jako první, přitom tělo může mít ještě čtyřicet procent kapacity k dobru. Taky by měl být člověk trpělivý. Všechno nejde hned.
Celý rozhovor s Otou Petřinou mladším si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
