Spisovatelka Hana Primusová: Jsem stejný ročník jako Hajaja

Původně jste vystudovala přírodovědu. Jak jste se dostala k psaní?

Ano, vystudovala jsem biologii na přírodovědecké fakultě, ale prakticky celý profesní život jsem dělala redaktorku v nakladatelstvích a časopisech a zároveň psala, což činím dosud. A k psaní jsem se dostala jako většina píšících – prostě jsem od útlého mládí psala.

Co vás nejvíc baví na psaní pro děti?

Ačkoli jsem toho napsala dost i pro dospělé, už od počátku jsem se věnovala i tvorbě pro děti. Baví mě, že děti jsou víc než dospělí otevřené imaginaci, dokážou líp „nasednout“ na vlnu, kterou jim pošlu. Ale to s sebou nese i velkou odpovědnost.

Vaše příběhy jsou zábavné, a přitom se v nich děti něco nového dozvědí. Berete v potaz i nějakou byť zábavnou formu edukace?

Ano, dost často. Ale třeba v souvislosti s knížkou Skřítek Rozekvítek nebo s Hajajou o houbách či o andulkách mi pak psalo i dost dospělých, že o některých zajímavostech sami nevěděli. Když je to součást příběhu, který si vás získá, tak si snáz zapamatujete i různé informace. Ale nemám ráda výraz „nenásilnou formou“, jako by učebnice nebo výklad pedagoga představovaly násilí. Potřeba je obojí, ne všechno nás musí bavit.

Čtěte také

Hana Primusová: Strašidla ze Strašecí Lhoty

Stává se, že s rozhlasovou dramaturgyní ještě pohádku pro rozhlas upravujete?

Měla jsem štěstí na skvělé rozhlasové dramaturgyně, které mě do ničeho nenutily a žádné větší úpravy po mně nechtěly. Tou první byla Václava Ledvinková. Už je to bezmála čtvrt století, co jsem jí poslala pět svých prvních hajajovských příběhů. A ona mi napsala, že prima, že to bere. Pak jsme spolu dělaly ještě několik dalších, než bohužel předčasně zemřela. Po ní přišla Zuzana Vojtíšková, se kterou jsme se setkaly v kavárničce u rozhlasu, padly si do oka a na fleku spolu vymyslely námět dalšího cyklu. S ní se pojí moje zatím nejplodnější hajajovské období, psala jsem i několik seriálů ročně. Pak mě převzala Lenka Veverková. Hned u prvního společného seriálu jsme si zcela porozuměly. Říkala mi pak, že si o mě se Zuzkou Vojtíškovou asi budou muset „střihnout“. Doufám, že to nemyslela tak, že vítězka se mě zbaví. Ale asi ne, protože spolupracujeme už několik let a jde nám to spolu jako po másle. Jsem šťastná, že když něco popletu, všimne si toho.

Myslíte, že poslech rozhlasových her či audioknih pomáhá dětem získat vztah ke čtení?

Zcela jistě! Vždyť vyprávění je přímým předchůdcem knih a obojí rozvíjí fantazii a myšlení. Od toho je už jen krůček k vlastní četbě. Na rozdíl od televize a internetových médií, ty zahlcují děti vizualitou, která snižuje jejich schopnost chápat slova. Je skvělé, když rozhlas spolu s dětmi poslouchají rodiče či prarodiče a když jim sami čtou. Dělají tím pro ně opravdu hodně, byť je to náročnější než potomka posadit před televizi nebo mu dát do ruky tablet.   

Co právě pro rozhlas chystáte?

Samozřejmě chystám nového Hajaju. Vždyť my dva jsme stejný ročník narození, představte si! Akorát že fakticky jsem já o rok mladší, protože Hajaja měl šedesátiny letos 2. ledna, zatímco mě čekají až 30. prosince. Píšu teď o takovém zvláštním strýčkovi, který má neobvyklé, trochu bláznivé nápady. Ty by se měly hodit, když vás potká něco, co se vám nelíbí nebo co nechápete. A to se stává dětem i dospělým, tak snad to zaujme všechny. A třeba mi rozhlas připraví i jiné šance, byť Hajajovi chci zůstat věrná.