Psychiatr Radkin Honzák: Sny mě někdy vcucnou

Téma osudů je součástí vaší profese. Tomu se nevyhnete.

U nás v psychiatrii jsou osudy lidí, se kterými se setkávám, velmi barvité. Pochopitelně ten život – chcete-li osud člověka – se odvíjí od života rodiny, jejich tradic, zvyklostí, zlozvyků a chorob - to vše si s sebou neseme. Jako psychiatr „sbírám" příběhy lidí, kteří vyhledávají pomoc a jsou zvyklí říkat všemu, co dělají, že je to normální. Je to taková floskule. Víte, oni si vyprávějí příběh po svém a my transakční psychologové hledáme příčiny jejich bolestí, lží a představ. Vycházíme z mytologií - z pohádek, které jsou o dobru a zlu, o vítězství, prohrách, jsou plné švindlů a podlostí. Je zajímavé pozorovat, jak skupina pacientů, které nechávám sehrát pohádkový příběh, nabere postoje a chování pohádkových postav a hrdinů.

Takže se za ně schovají? A navíc jim i tento manévr pomůže?

My si vlastně touhle cestou zdůvodňujeme a omlouváme svá pochybení. Vždyť to, co jsme udělali, je přece normální a dělají to tak i ostatní. Když se například ptám, proč maminka pošle do lesa dceru a vůbec ji nevaruje před vlky, řekne, že si neuvědomuje toto nebezpečí. A tak to máte i v životě.

Jakého hrdinu máte vy? Ať už pohádkového – fiktivního –, nebo skutečného z dějin historie naší či jiné země?

Já jsem měl v adolescenci za vzor Záviše z Falkenštejna, kterému jsem zůstal věrný dodnes. Kolem něho panuje řada mýtů. V sedmdesátých letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II. Král železný Přemysl Otakar II., který je uctíván a za jeho vlády byly Čechy od Jadranu po Balt, byl psychopat se vším všudy. Od roku 1273, kdy předpokládal, že bude zvolen římským králem, pletichařil proti Rudolfu Habsburskému. Jak víme z dějepisu, Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Záviš a jeho bratři uprchli na statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem. Záviš byl v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkenštejnu.

„Osobnost člověka se utváří v nejranějším stadiu dětství. Z toho pak vyplývá, jak jistě, nebo nejistě se bude dotyčný cítit v dalším životě,“ říká Radkin Honzák|foto: Mona Martinů

Proč je pro vás Záviš vzorem? Můžete být konkrétní?

Jak napsal Vladislav Vančura: Byl neobmyslný; jeho řeč byla ano, ano, ne, ne.

A jaké další postavy máte rád?

Určitě Cyrana a Karla Havlíčka Borovského. Oba si uchovali čistý štít. Máte na vybranou, jak jít životem - buď přímo a čestně, nebo kličkovat. Oni šli přímo, zatímco Homérův Odysseus byl pěkně lstivý hajzlík, který kličkoval.

Když vezmete osobnosti, které pohnuly dějinami zemí, některé z nich byly rozenými psychopaty. Jaký příklad vyberete?

Můžeme to ukázat na příkladu USA. Americký badatel Christopher J. Patrick stanovil tři základní okruhy na diagnózu psychopata. Jsou to: nesmírná odvaha, impulzivita a jistá míra podlosti, nebo chcete-li hanebnosti. Američtí badatelé pak na základě těchto vlastností podrobili americké prezidenty výzkumu. A představte, si, že první místo psychopata získal sedmý americký prezident Andrew Jackson, který se bez výcviku a znalostí postavil do čela americké armády, jež vyhnala britské kolonisty. To jsou vzory, které můžeme nabídnout. Fakt je, že osobnost člověka se utváří v tom nejranějším stadiu dětství. Z toho pak vyplývá, jak jistě, nebo nejistě se bude dotyčný cítit v dalším svém životě. A literární či historické postavy mohou pomoci narovnat některé vlastnosti těm, kteří si nesou nánosy svým životem a nevědí si s nimi rady. Alespoň dospějí k vytyčenému vzoru. Víte, je těžké se naučit přijímat sám sebe. 0 tom je třeba pohádka o Bajajovi. V pohádkách najdete mnohé.

Televize je mocné médium. Přispívá podle vás k popularizaci psychiatrie? Máte nyní svou talk show. Povězte nám, jak se zrodil Kabinet dr. Honzáka?

Medicína a psychiatrie jsou pro diváka přitažlivé, což potvrzují 1 seriály o lékařích a nemocnicích. Já jsem se skupinou paní režisérky Šárky Maixnerové už odborně spolupracoval na pořadu Infiltrace. Přemýšleli jsme o tom, jaký formát zvolit, aby se téma psychiatrie objevilo v jiných konotacích než v ordinacích. Šlo o to, jak to udělat. Nemohu vzít pacienty takzvaně nadivoko do televize, tak vybíráme známé osobnosti a autority se zajímavými příběhy, na kterých chceme ilustrovat problémy. My jsme ještě rozjeli druhou kolej - s mou bývalou spolužačkou Agátou Pilátovou a Alešem Cibulkou jsme vydali knihu o vyhoření. V edici Destigma chystáme vydat knihy o panické poruše a depresích. Máte pravdu v tom, že televize je daleko zajímavější a má širší působení. Pořad Kabinet dr. Honzáka by měl mít několik pokračování, kde odhalíme několik kritických momentů z oboru psychiatrie i na příbězích obyčejných lidí. Uvidíme, kam se to povede dotáhnout.

Čtěte také

Radkin Honzák: Na Hromnice – sněžnice

Témata z oboru psychiatrie popularizujete po celé republice i na besedách a odborných konferencích. Jaká jsou privilegovaná témata?

Ano, zvou mne různé skupiny -odborníci, organizátoři z městských kulturních středisek či knihoven i škol. Ty mají určité zájmy. Nejběžnější téma pro lékaře je vyhoření, pro laiky deprese i novinky ze střevního mikrobiomu. O psychopaty je zájem napříč generacemi. I na školách o nich hovořím, včetně historických souvislostí. Předvádím takový živý dějepis s konkrétními reáliemi. Na ty se zapomíná, a přitom studentům velmi pomáhají.

Daří se vám popularizovat jakékoliv téma. V čem je ten kumšt? Přece jen máte určitou výhodu, že jste veřejně a mediálně známá osobnost. A navíc s darem umět komunikovat.

Já myslím, že ten kumšt popularizace či jakéhokoliv učení je, že ta přednáška musí mít příběh a trochu humoru. A když umíte postavit přednášku na těchto atributech, pak máte vyhráno. Humor, jak říká Karel Čapek, není otázka srandy, ale otázka vidění, kdy se díváme na věci jakýmsi obráceným dalekohledem, takže chudí žertují o své chudobě, bolaví o svých bolestech a mocní, neradi, žertují o své moci. Ta ega a narcismus na cestě vzhůru hrají svou roli. Jsou ale občas výjimky.

Znáte nějaké?

Určitě, Václav Havel, který své ego nijak nepropagoval, a ze současných si vážím ve své branži Cyrila Höschla a dalších, kteří o co méně se předvádějí, o to víc pracují.

Jak si vypínáte hlavu, abyste si odpočinul? Jaký je příběh, kazuistika vašeho dne?

Je to jako v té říkance Stanislava Hakla: „Ráno vstanu, podojím krávu, dojdu na trávu, sednu do vlaku, jedu do práce.“ Mám jistou pravidelnost a doporučuji ji všem, kteří nemají ve svém životě řád. Dvakrát do týdne mám ambulanci a čtyřikrát do měsíce natáčení nového televizního pořadu. Opustil jsem psychiatrickou nemocnici a hned jsem nafasoval dva postgraduální kurzy pro lékaře, kteří chtějí proniknout do psychosomatiky. Víte, je dobře, že mám pestrý den s různorodou prací. Odpočívám a spím osm hodin denně, pak blbnu s kognitivní poezií. Řeknu vám příklad z tohoto žánru. Víte, co si zpíval Jan Lucemburský, když odjížděl z Prahy? „Eliška, Eliška do oka mi padla, / shodli jsme se, že počneme spolu syna Kadla." Takhle se bavím a relaxuji. Teď právě čtu poezii Antonína Brouska ze sbírky Nouzový východ a k tomu jeho překlady Lodi bláznů. Je to příjemné cestování v jiných krajinách.

Kvalitní informace, špetka humoru, osobitý přístup k pacientům, studentům, odborníkům a posluchačům, takové devízy má psychiatr Radkin Honzák, který jede na vlně popularity už několik let|foto: Mona Martinů

Cítíte se jako reformátor?

V té psychosomatice určitě ano.

Má člověk ve vyšším věku ještě touhy?

(smích) Je dokázáno, že i v devadesátce se rodí nové buňky. Tak si počkám, co to se mnou udělá. Musíte být zvědavá, abyste žila a měla touhy. Našel jsem civilní definici smyslu života - smysl spočívá v tom, že rozumíte světu tak, jak ho v sobě nastavíte. K tomu smyslu vám pomáhá síť mezilidských vztahů a v ní jisté zakotvení. Poznávání a zvědavost vás pak drží čilým. Pořád je šance ptát se a toužit. Záleží na každém z nás... Chci ještě podotknout, že vedu jen personální vztahy, nikoliv ty virtuální. Žádné sociální sítě! V psychiatrii máme takový šikovný koncept - vymezení hranic a prostoru, to si hlídám. Zachovávám si svou integritu. Musím umět být sám se sebou a nebýt osamocen. Už od středního věku se na tento stav musíte připravovat. Zakotvit sám v sobě, a máte vyhráno.

To je těžký proces.

Ano. Duchovní rozměr není ve společnosti sycen. Jak říká Komenský: „Kdo s jediným Pánem bohem se uzavírá, ten věčného štěstí a pokoje dosáhne.“ Anebo jak říká Rudyard Kipling: „Když sneseš něhu přílišnou i tvrdost, / když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal, / když sbratřen s davem uchováš si hrdost / a nezpyšníš, byť s tebou mluvil král“.

Co byste si přál ještě zažít? Máte nesplněný sen?

Vím, že některé věci už nepůjdou, třeba pořídit si dalšího psa. Mám přání dopsat knihu o emocích, aby lidé pochopili, co se s nimi děje, když si s nimi nevědí rady. Moje sny mne někdy parádně vcucnou. Víte, lidi propadnou občas svému počínání.

To se vám nemůže stát...

Ale ano, mně to hrozí taky. (smích)

Celý rozhovor s Radkinem Honzákem si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.