Co víme o Radkinu Honzákovi?
Psychiatr, pedagog a publicista Radkin Honzák oslavil letos na jaře osmdesáté narozeniny. Z jeho aktivit lze usoudit, že se nenudí. Stále ordinuje ve své ambulanci v IKEMu, pořádá přednášky pro veřejnost a píše knihy. Jeho poslední titul se jmenuje Vyhořet může každý. S nadsázkou a humorem popularizuje své myšlenky i na blogu. Číst nebo poslouchat Radkina Honzáka je zážitek, který se jen tak z hlavy nevypaří. Hlava je také labyrint, do kterého se snaží psychiatr proniknout.
Radkin Honzák patří mezi špičku českých psychiatrů, kteří umějí obor vkusně a srozumitelně popularizovat bez zažitých klišé. Jeho osobnost přitahuje pozornost a jeho jméno ještě více. Jak říká v rozhlasových Osudech: „Jméno je výsledkem lásky rodičů.“ Jen s písmenem „d“ - na rozdíl od hlavního hrdiny Stříbrného větru Fráni Šrámka Ratkina, který se vzpírá tyranskému otci a získává milostné zkušenosti, když potká Aničku Karasovou. Je to zápas mladíka s vnitřním mužem. Takový osud ale budoucího psychiatra Radkina Honzáka nečekal. A setkání s budoucí ženou Evou, bioložkou, vydrželo dodnes.
PRAŽSKÝ NEMEHLO
Radkin Honzák se narodil 30. března 1939 do protektorátu a od té doby, jak říká, prošel šesti státními útvary. Vyrůstal v harmonické rodině, která se v roce 1937 přestěhovala z Plzně do Prahy na Smíchov. Dětství strávil u dědečka z maminčiny strany v Čími, což je vesnice vzdálená šest kilometrů od Slapů. Dědeček ho zasvětil nejen do tajů místní obce, života na statku, ale uvedl ho do společnosti české klasické literatury. Rodový statek malému Radkinovi přirostl k srdci a rád na něj vzpomíná. „Byl jsem takový pražský nemehlo/ podotýká, „jako kluk jsem hrál na piano a později brnkal na kytaru. Z nejžhavější puberty mi utkvěl šlágr Třešňové květy.“ I takové vzpomínky zakotvily v mysli Radkina Honzáka. Měl štěstí. Díky Františku Hrubínovi, který navštěvoval rodinu Honzáků, se naučil vnímat poezii, kterou později rád poslouchal v Divadle hudby na Václavském náměstí v Praze. To se psala padesátá léta, zanesená totalitou, cenzurou a sovětskými vzory. Jak říká, své první básnické pokusy „házel na papír“. Na jedenáctiletce patřil ke skupině studentů, kteří vydávali školní časopis a dva almanachy. Tam někde byly jeho literární počátky. Krásná literatura je pro něho dodnes stejně důležitá jako ta vědecká.
Jméno Radkin mu v dětství přinášelo trauma, neboť se mu děti ve škole posmívaly, ale později už bylo opředeno výjimečností. Sám sebe se nebojí kritizovat a odhalit vlastní slabůstku, udělat si ze sebe legraci. Jeho Osudy jsou tak prodchnuté humorem, laskavým slovem a rozhodně nezavání hořkostí a naříkáním na padesátá léta, kdy maturoval, nebo dobu normalizační, kdy byl několikrát u výslechu. Cesta na lékařskou fakultu vedla přes přihlášku do SČM, kam vůbec nechtěl, ale třídní učitelka věděla, proč mladého studenta Radkina přihlásila. „Na medicínu se hlásilo pět studentů a všichni jsme byli přijati/
BEZPEČNÝ OBOR
Původně chtěl být praktickým lékařem na Šumavě, ale když zjistil, že má obě ruce takzvaně levé, zvolil si raději „bezpečnější" obor. A rozhodnutí bylo správné. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy, na které studoval, měla v padesátých letech dobrou úroveň. Po roce 1956 ideologie naštěstí postupně mizela a prosazovala se konečně odbornost. Profesorem, na kterého Radkin Honzák v Osudech zavzpomínal, byl Vladimír Vondráček, považovaný za jednoho ze zakladatelů československé lékařské psychologie, psychofarmakologie, gerontopsychiatrie, dietetiky a psychiatrické sexuologie. Promoval v roce 1962 a poté se vydal do Okresního odborného ústavu Kosmonosy. Tak začala jeho pracovní kariéra. „Měl jsem to štěstí, že jsem přišel do psychiatrie spolu s prvními psychofarmaky,“ dodává.
Kam se posunuly jeho zájmy o obor? S kým spolupracoval a co se mu stalo v profesi osudným?
Úsměvné a poučné historky z jeho života by se mohly směle srovnávat s historkami z natáčení. A navíc je Radkin Honzák umí originálně interpretovat!
Poslouchejte od pondělí 16. prosince na ČRo Vltava, vždy v 11.30.
