První velká vlaková loupež vynesla dvanáct tisíc liber ve zlatě

velka vlaková loupež

Letos uplyne 165 let od první velké vlakové loupeže. Částka, kterou malá skupina lupičů 18. května 1855 odcizila, tedy dvanáct tisíc liber ve zlatě (v dnešním přepočtu asi dva a půl milionu liber), byla sice značná, nikoli však nevídaná. Přesto informace o troufalém činu loupeže zlata, které bylo určeno na výplatu žoldů vojáků bojujících v krymské válce, plnily po několik měsíců stránky anglických novin...

Smělost zlodějů velice silně otřásla vírou ctihodných obyvatel v právě se ustavující policii a také vrhla špatné světlo na technický pokrok a bezpečnost železniční dopravy. Vyloupení jedoucího vlaku Jihovýchodní společnosti, který směřoval z nádraží London Bridge do přístavního města Folkestone, odkud pak zlato mělo lodí pokračovat do Francie, vyžadovalo značné přípravy a pečlivé plánování. Trvalo více než rok, než byli zločinci na čin plně připraveni. Přepravní společnost s možností krádeže počítala a cenný náklad se snažila co nejlépe zabezpečit. Zlato bylo ukryto ve dvou velice těžkých Chubbových trezorech (společnost pana Chubba byla v té době považována za nejlepšího výrobce nedobytných pokladen), z nichž každý k otevření potřeboval dva bezpečnostní klíče, a k tomu všemu byl nákladní vůz pod neustálým dohledem prověřeného hlídače. Na první pohled tehdy nepřekonatelná opatření se však záhy ukázala jako zcela nedostatečná.
Za promyšleným plánem počítajícím s duplikáty bezpečnostních klíčů, podplacením hlídače a uloupením zlata během jízdy z Londýna do Folkestonu stáli Edward Agar, protřelý zloděj a specialista na otevírání trezorů, a William Pierce, drobný zločinec a podvodník. O nápadu vyloupit vlak se spolu poprvé bavili už na konci čtyřicátých let 19. století, tehdy ale Agar považoval tento čin za nemožný. Když se oba muži po čase setkali znovu, měl už Pierce dostatek informací k tomu, aby Agara dokázal o možné loupeži zlata přesvědčit.
Nějaký čas Pierce s Agarem pozorovali chod na nádraží London Bridge, jezdili vlakem do Folkestonu a přemýšleli nad tím, jak svůj plán uskutečnit. Brzy jim bylo jasné, že bez pomoci drážních zaměstnanců se jim loupež podařit nemůže. Z tohoto důvodu do týmu přibrali drážního úředníka Williama Testera a hlídače zavazadlového vozu Jamese Burgesse. Tester měl zločincům opatřit bezpečnostní klíče, které byly v úschově nádražní kanceláře, a zajistit, že během zkoušek, kdy došlo k vypilování postupu a finálnímu opracování duplikátů klíčů, a také během samotné loupeže bude zavazadlový vůz hlídat právě Burgess.

Crichton_prvni velká vlaková loupež 1979


Zločin a jeho následky

Osmnáctého května 1855 nastal den D. Pierce s Agarem měli zakoupené lístky do první třídy vlaku do Folkestonu. Na londýnském nádraží si do zavazadlového vagonu uložili několik těžkých brašen, a zatímco se Pierce pohodlně usadil v kupé první třídy, Agar nepozorovaně proklouzl do zavazadlového prostoru. Během cesty pak otevřel oba trezory připravenými paklíči, vyměnil zlaté cihly za sáčky naplněné olověnými kulemi, které byly uschovány v jimi uložených brašnách, a zlato schoval do prázdných tašek.
Než vlak zastavil ve Folkestonu, zahladil Agar na trezorech stopy po vloupání, takže si při překládání sejfů na loď nikdo ničeho nevšiml. Ze zlato zmizelo, se zjistilo až o několik dní později v Paříži, do té doby ale zásilka prošla tolika rukama, že nebylo vůbec jednoduché dopátrat se místa, kde ke zločinu došlo. Policie vyslechla stovky podezřelých a mezi nimi dokonce i hlídače Burgesse, který byl díky třinácti letům spolehlivé práce u dráhy zbaven všech obvinění.
Více než rok pátrali policisté po pachatelích velké vlakové loupeže bezvýsledně. A to i přesto, že hlavního strůjce Edwarda Agara měli od srpna 1855 za mřížemi, kam se dostal na základě udání kvůli padělání dokumentů. Těsně před svou deportací do Austrálie požádal Agar Pierce, aby jeho podíl z loupeže dal jisté Fanny Kay, matce jeho dítěte. Fanny se však žádných peněz nedočkala, a tak ziskuchtivého Pierce, hlídače Burgesse a drážního úředníka Testera udala policii. Společně s Agarem se pak stala klíčovým svědkem celého případu.
V listopadu 1856, tedy téměř rok a půl od vyloupení vlaku, byli Pierce, Burgess a Tester zatčeni, samotný proces pak začal 10. ledna 1857. Agar vypovídal velice přesvědčivě a přiznal, že celou loupež naplánoval v podstatě sám.
Na základě jeho svědectví byli Burgess s Testerem odsouzeni ke čtrnácti letům deportace. Pierce oproti nim dostal pouhé dva roky vězení za loupež, přičemž tři měsíce musel strávit v izolaci.
Pečlivé naplánování a provedení velké vlakové loupeže v polovině 19. století donutilo zákona dbalé občany a policejní orgány uvažovat nad zažitou představou omezeného surového zločince, který páchá přečiny z jakéhosi těžko vysvětlitelného puzení a jehož rámec chování utváří společnost, v níž žije.


Vlak – jednoduchý cíl?

„Zločin století“ nebo „Nejsenzačnější událost moderní doby“, jak loupež označují současní komentátoři a badatelé, nebyl však jedinou vlakovou loupeží, která se na Britských ostrovech odehrála. O více než sto let později, v roce 1963, patnáctičlenný gang po podobně detailních přípravách vykradl poštovní vlak, který kromě dopisů a zaměstnanců pošty převážel i sto dvacet osm velkých pytlů s bankovkami určenými k likvidaci. Tehdy si neozbrojení lupiči odnesli sto dvacet pytlů, tedy více než dva a půl milionu liber (v dnešním přepočtu asi padesát milionů liber).

Podobně jako u první velké vlakové loupeže byli zločinci dopadeni díky náhodě. Jeden z nich totiž zaměstnancům pošty řekl, aby třicet minut leželi na podlaze vlaku a neopovažovali se zvednout, jinak budou zastřeleni jejich člověkem. Z této nepatrné poznámky policisté vydedukovali, že se pachatelé patrně skrývají někde v okruhu padesáti kilometrů od místa přepadení. Tato informace zazněla v rádiu a zloději byli nuceni svůj úkryt ve spěchu opustit, zanechali tam po sobě dostatečné zásoby jídla a především rozehranou hru Monopoly, na které policie zajistila několik otisků. Protože téměř všichni pachatelé už měli záznam v trestním rejstříku, nebyl pro policisty problém zloděje identifikovat a následně i vypátrat.

velká vlaková loupež 1963.jpg

Za naplánováním náročné zlodějské operace stál Bruce Reynolds.
Ten sice s celou rodinou bezprostředně po loupeži uprchl, avšak po několika letech se do Velké Británie vrátil. Zde byl jako poslední z gangu zatčen a odsouzen k pětadvaceti letům vězení.
Britské soudy chtěly během procesu udělat z obžalovaných odstrašující případy. První rozsudek byl vynesen 15. dubna 1964 proti jedenácti mužům, přičemž čtyři z nich neměli se zločinem nic společného. Některé tresty dosahovaly délky až třiceti let odnětí svobody, přestože například vrahové dostávali tresty mnohem nižší. Ti, kteří byli dopadeni až po tomto monstrprocesu, byli souzeni mírněji.

Loupež jako inspirace

V roce 1975 vydal americký spisovatel, scenárista a režisér Michael Crichton knihu Velká vlaková loupež, která vyšla česky pod názvem Čtyři klíče. Autor v ní ve značně zromantizované podobě popisuje okolnosti okolo velké vlakové loupeže z roku 1855. Crichton na scénu uvádí šviháckého gentlemana Edwarda Pierce, který – ač je zřejmě velmi bohatý – zatouží po penězích a rozhodne se za přispění odborníka na klíče a otevírání nedobytných pokladen Roberta Agara ukrást krymské zlato.
Na základě dobových reálií Michael Crichton popisuje nejen příčiny a následky velké vlakové loupeže, ale také tehdejší společenské poměry. Ukazuje tak čtenářům odvrácenou tvář viktoriánské éry, která se na jednu stranu vyznačuje bohatstvím a na druhou životem v otřesných podmínkách. Překladatel Jaroslav Kořán o Crichtonově způsobu práce v doslovu knihy napsal: „Autor během přípravných prací prostudoval obrovské množství dobových materiálů včetně starých soudních spisů a novin a dobrodružný příběh, který nám vypráví, je zároveň pronikavou analýzou společenských poměrů, třídních vztahů a morálních postojů viktoriánské Anglie, čímž tato kniha daleko přesahuje hranice běžné kriminální četby. Dobová atmosféra je navíc zdůrazněna doslovnými citáty z tisku, mluvou ,lepší' společnosti, především ale jazykem tehdejšího podsvětí."

velká_vlaková loupež 1963.jpg


V žádném případě ale nejde o běžnou rekonstrukci jednoho velkého zločinu. Vzhledem ktomu, že se nejedná o historické vylíčení událostí, může si autor dovolit pracovat s fantazií a tu a tam být historicky nepřesný. Citlivé prolínání reality a fikce však pomáhá udržet napětí i jistou senzačnost příběhu a doslova nutí čtenáře pokračovat ve čtení.
Právě díky své částečně publicistické formě je Crichtonův román ideální pro zpracování do podoby rozhlasové četby. Z překladu Jaroslava Kořána četbu pro rozhlas připravila autorka tohoto textu. Čtrnáctidílnou četbu uslyšíte na vlnách Českého rozhlasu Dvojka od 9. března, následně vyjde na CD. V režii Izabely Schenkové a dramaturgii Mariny Feltlové se hlavních rolí ujali Lukáš Příkazký a Martin Preiss.