Životaběh Ludvíka Kundery

Ludvík Kundera.jpg

Století významného českého básníka, dramatika, prozaika, překladatele, editora a literárního historika Ludvíka Kundery připomene stanice Vltava hned několika pořady. Chybět nebudou oblíbené Osudy, které na přelomu let 1999 a 2000 v Kunštátu na Moravě s Ludvíkem Kunderou natočil tehdejší vedoucí literární redakce Jan Halas.

„Městečko Kunštát na Moravě bylo dlouhé roky jakousi mekkou básníků. Není divu. Je tu krásně, na místním hřbitově odpočívá František Halas, kterého sem přivedl zdejší rodák, básník Klement Bochořák. Bydlel zde básník a kunsthistorik Jan M. Tomeš. Na konci války sem začal jezdit za Halasem tehdy mladičký básník Ludvík Kundera a také tu zakořenil. Vzal si za ženu místní dívku, milou paní Jiřinku, a Kunštát mu na začátku takzvané normalizace poskytl trvalý azyl. Od té doby jsou dřevěná vrata malého domku na náměstí v permanenci." Tato slova zvolil kdysi jako propagaci pořadu Osudy Jan Halas. V deseti půlhodinách se posluchači otevírá životní příběh významného básníka, dramatika, prozaika, překladatele, editora a literárního historika. Právě tyto Osudy nyní Vltava reprízuje – od narození Ludvíka Kundery uplyne 22. března sto let.

Normalizace hryzla

Ludvík Kundera (1920–2010) se po maturitě na gymnáziu zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale rodina se brzy přestěhovala do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol. „Říkalo se, že kdo ze studentů nebude zaměstnán, bude nasazen do rajchu. Tatínek měl známého drogistu v Brně, tak jsem k němu šel. Naučil jsem se u něj hrozně zajímavé věci. Tenkrát se ještě v drogeriích míchaly na lékařské recepty čaje, takže jsem celé dny míchal čaje. Dokonce jsem jeden vymyslel a nazval jsem ho vlastenecký,“ vzpomíná v Osudech Ludvík Kundera.

Totálnímu nasazení nakonec v roce 1943 neušel, skončil ve Spandavě, ale po necelém roce se mu podařilo vrátit se domů, a to proto, že dostal záškrt. Po válce dostudoval a posléze pracoval v redakci časopisu Blok, Hosta do domu a deníku Rovnost. „Počátkem padesátých let časy přituhovaly, na krajském výboru rostla s námi nespokojenost, takže na nás s Janem Skácelem strana z Prahy vyslala jakéhosi muže - Ryba se jmenoval, který sice neuměl psát, ale uměl výborně škrtat, takže nám škrtal všechno možné. Rovnost byla zanedlouho předělána z deníku v týdeník a většinu redakce vyhodili, takže i mě.“

Padesátá léta v Kunderovi uvízla jako směs strachu, ohrožení, ale i špatného vztahu k času. „Člověk si už ráno přál, aby by byl večer, aby nemusel naslouchat tomu nebo onomu, aby bylo už po různých schůzích... Je to takový nihilistický postoj k času. Muži to možná znají podobně z vojny. Šedesátá léta jsou zvolna se jasnící. Pro mě jsou synonymem spolupráce s některými německými literáty.“ Německo tehdy procestoval důkladně díky stipendiu, poznal řadu literátů, kteří se stali i jeho celoživotními přáteli.
V té době začala i jeho spolupráce s brněnským Mahenovým divadlem. Autorsky se zde uvedl hrou Totální kuropění (1962), ve které zpracoval válečné zážitky z nasazení. „Divadlo vznikalo týmově, jinak to ani nejde, hudbu k tomu napsal výtečný Jan Novák a kupodivu to ani nebyl propadák.“ V letech 1968-1970 byl pak dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, ale po dvou letech podal výpověď. „Bohužel dva roky je hrozně málo, myslím, že dramaturgování je stavba o minimálně čtyřech patrech, za dva roky se vystoupá tak na odpočívadlo mezi prvním a druhým patrem. Podal jsem výpověď, než bych byl vyhozen, protože pracovat v době totality podle všech těch směrnic a předkládat texty asi šestnácti institucím ke schválení, to mě odpuzovalo.“
Sedmdesátá léta vejdou podle Ludvíka Kundery do dějin jako léta nejtemnější, kdy normalizační pinožení dosáhlo vrcholu v systematickém úsilí o prokletí celých rodin. „Nás to hryzlo taky. Člověk si říkal, já se na to vykašlu a řeknu ano, aby aspoň ty děti se někam dostaly na nějaké školy. Nakonec jsem to ale neudělal, syn se nikam nedostal, asi po patnácti letech dosáhl aspoň maturity, s dcerou to bylo trochu kratší. Po letech si asi nejvíc vyčítám, že jsem čekal, až mě ze strany vyhodí, že jsem nešel sám. Bylo by to tvrdší, ale bylo by to rychlejší, neprocházel bych všelijakými štacemi, to mi nedělá dobře. Byla to léta, kdy člověk šlápl do bláta, ať se pohyboval jakkoliv.“

03493947.jpeg

Bohatství jazyka

Ludvík Kundera se stáhl do Kunštátu. Žil bez stálého zaměstnání, měl zákaz publikování. Ale literatuře a zejména překladům se věnoval i nadále, pod pseudonymy překládal německou poezii, pod utajením pracoval pro televizi nebo pro divadlo. Jako historik se zaměřoval zvláště na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Zabýval se i teorií umění, vydal několik antologií, například německého expresionismu. Jazyku v mnoha jeho vrstvách a podobách se věnoval celý život. Kupříkladu o své sbírce Pády říkal: „Ano, člověk padá do různých propastí, ale tady jde zároveň i o pády gramatické a souvisí to s mým vášnivým studiem jazyka. Náš jazyk je neslýchaně bohatý. “
K veřejnému působení se Ludvík Kundera mohl vrátit až po roce 1989. Bylo mu téměř sedmdesát, ale právě tehdy začal učit na několika vysokých školách, vystavoval svá výtvarná díla a postupně se dočkal i oficiálních poct - v roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu cenu za evropské porozumění, v roce 2007 od českého prezidenta medaili Za zásluhy a v roce 2009 obdržel za celoživotní dílo Cenu Jaroslava Seiferta.