Deprese ze stavu přesycenosti. S Natálií Deákovou o Serotoninu Michela Houellebecqa

Kolika divadelních zpracování se Serotonin dočkal od doby, co vyšel? Znáte nějaká? A dělal se vůbec v Česku už nějaký Houellebecq v divadle?

Vím o jednom zpracování v Hamburku, ale neviděla jsem ho, podívala jsem se jen na trailer. Houllebecq se u nás oficiálně uváděl, pokud vím, jen dvakrát. V brněnské Redutě zhruba před deseti lety šlo o dramatizaci Elementárních částic a režíroval ji Jan Mikulášek. Podruhé v MeetFactory – dramatizace Platformy se zde uváděla pod názvem You happy me happy v režii Lucie Málkové. Na Slovensku bylo uvedeno ještě Podvolení, režíroval Marián Amsler.

„Stav přesycenosti automaticky generuje pocit naprosté vyprahlosti,“ říká Natália Deáková|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Pro mě jde možná o nejsilnější knihu tohoto spisovatele, něčím esenciální, jako by dospěl do bodu, kdy touží po upřímnosti.

Ano, Serotonin vnímám podobně, byť jsem ho, přiznám se, během prvního čtení chvílemi podezírala z toho, že i tato upřímnost je jakýmsi kalkulem. Není se čemu divit, když se cynik a rouhač jako on začne vážně zaobírat smutkem a láskou. Ale nakonec jsem této, možná iluzivní, možná ne, upřímnosti zcela podlehla, dokonce v ní zahlédla něco, co je přítomno i v jeho předešlých knihách, tedy prachobyčejná a prastará touha po blízkosti, jen formulovaná otevřeněji, příměji. A stala se tak jednou z mně nejbližších Houellebecqových knih. Druhou jsou Elementární částice, nejspíš nejen proto, že jsem ji kdysi dávno četla jako první.

Kdo bude Labrousta hrát?

Honza Hájek – myslím, že je to ideální představitel. Všichni tušíme, že do hlavních postav Houellebecqových próz se tu víc, tu míň, promítá postava samotného autora, a proto je stěžejní si najít odpovídajícího interpreta. Nejenže by měl být dostatečně funkčním typem s jistými dekadentními, trochu temnými rysy, ale především to musí být někdo se schopností těmto textům porozumět až do míry jistého mentálního souznění, v jakési víc než obvyklé herecké rovině.

Herec Honza Hájek je podle Deákové ideálním představitelem hlavního hrdiny Houellebecqova Serotoninu|foto: KIVA

Když Serotonin vyšel, dost se mluvilo o tom, že se Houellebecqovi podařilo zachytit náladu či stav současné západní společnosti. Vnímáte to tak?

Do Houellebecqa jsem se kdysi, někdy v nultých letech, zamilovala právě proto, že uměl zachytit tuto náladu s tak jasnozřivou radikálností jako nikdo jiný. V pozdní pubertě jsem hodně četla Kunderu, byl mi blízký hlavně v jeho střízlivém, až jízlivě ironickém náhledu na skutečnost, na lidi obecně. A když jsem objevila Houellebecqa, byl pro mě zjevením – připadalo mi, že je to Kundera současnosti, tedy někdo, kdo jde v tomto náhledu na svět už mnohem dál, ironie se radikalizuje do jedovatého sarkasmu, upřímnost dosahuje rouhačských rozměrů. Vyslovuje a pojmenovává něco, co všichni cítí, ale na co je nám nepatřičné jen pomyslet, natož abychom to zhmotnili slovy. A to něco je především stav středostavovské individuality v době, kdy je možné všechno. Stavy přesycenosti, kdy je dovolené a akceptovatelné téměř jakékoli naplnění potřeb a tužeb, automaticky generující pocit naprosté vyprahlosti. A zároveň stav či spíš vědomí vlastní nicotnosti vůči něčemu, čemu se říká „požadavky doby“ na průměrného člověka.

Skrz Labroustovu depresi může podle mě čtenář znovuobjevit některé tradiční hodnoty. Vidíte Serotonin aspoň zčásti jako příběh naděje?

Pojem tradiční hodnoty má v dnešním kontextu velmi ambivalentní konotace, takže možná v nějakém smyslu ano, pokud tak chápeme to, že autor bez jakýchkoli příkras – přímo naopak – vykresluje osud člověka, který kombinací vlastního a osudového přičinění skončí v totální izolaci, jak fyzické, tak mentální. Pokud je tradiční hodnotou potřeba s někým být a tomu obětovat třeba své pohodlí či uspokojení vlastního ega, tak ano, myslím, že přesně toto čtenář znovuobjevuje.