Když k čertu, tak s Winklerem. Obraz jiného Rakouska

Rakouská literatura posledních dekád? Elfriede Jelineková, Thomas Bernhard, Werner Schwab, například. Tyhle tři milníky skládají dohromady obraz jiného Rakouska, obnažují jeho temnou, úzkostmi a tragédiemi rozervanou tvář. 

Žádné útěšné knihy lesů, vod a strání, ale výsměšná obžaloba všech těch ohavných nálad minulosti, které v Rakousku šplouchaly v nedělní nudlové polévce dlouhé dekády po druhé válce, a možná šplouchají dodnes. A které mají vlastně všechny stejný kořen, stejný hlubinný mindrák: ať jde o nacionalismus, antisemitismus, klerofašismus, anebo obecně patriarchát.

K těm výše jmenovaným lze z fleku přiřadit ještě Josefa Winklera, ročník 1953, rodáka z korutanského Kameringu. O jeho knížky v češtině pečuje soustavně zlínské nakladatelství Archa. Právě vydali devátou v řadě. Jmenuje se Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání a přeložila ji Magdalena Štulcová.

V tom názvu rezonuje vlastně všecko, co je pro tu novelu podstatné, co ji utváří: motiv čerta, motiv otce a rytmus psaní, dynamika textu. Začněme tím čertem, čili ďáblem, a tedy mýty, zvláště toho hororového, konkrétně upírského typu. Hrdina, modelovaný zřetelně podle autorova profilu, vyrůstá v padesátých a šedesátých letech na statku kdesi v Korutanech. Možnosti statku, který funguje jako svět pro sebe, jako hermeticky uzavřený vesmír, mu ale přirozeně nestačí. Chce na svobodu, chce být spisovatelem, a tak se učí psát na stroji; první knihou, kterou si vybere k přepisu, je Stokerův Drákula.

Josef Winkler obálka

Upíři, kteří z hrdiny vysávají život, jsou ale jiní: jednak jeho vlastní otec, surový, bezcitný, primitivní typ, který si stýská po pevné ruce Hitlera a jeho plánu na krásný nový svět – jednak jistý Odilo Globocnik, profesionální „vyvražďovač Židů“, přezdívaný Globus (aby bylo zřejmé, kolem jakého bodu se měl svět točit), jehož mrtvolu po druhé válce zahrabali na poli za vsí. Mrtvé tělo, z nějž zůstaly nanejvýš kosti, pak funguje jako vyloženě surreální obraz. Z Globusovy viny, z jeho nesmazatelného, věčného hříchu roste obilí, které statkáři semílají na mouku, z níž pečou chléb – chléb náš vezdejší.

Text v pohybu

A pak ten vnitřní rytmus a dynamika Winklerova textu. Ta próza je žánrově zvláštní, unikavá: nerozvíjí se lineárně, spíš připomíná probírku rodinným albem, kde sled prohlížených fotografií nemá žádnou logiku, jede nahodile, na přeskáčku, jakoby v přímém rozporu s pevnou tradicí a jasným řádem zobrazovaného, tedy rakouského venkova. Winklerovo vzpomínání se stylem blíží Thomasi Bernhardovi: taky on sází na motivickou repetitivnost, na opakování slov a vět, na ovíjení ústředních bodů vyprávění dalšími a dalšími koly řeči.

Jenže i tady funguje, podobně jako u Drákuly, pohyb dvojím směrem. Drákula jde po obsahu: jestliže opisování Stokerova románu míří k autorovu spisovatelství, a tedy k volnosti a životu, pak dvojice upírů, otec a Globus, stahují hrdinu k zotročení, ke smrti. Opakování motivů, vět i konkrétních slov pak sleduje formu: vyznačuje v textu neuralgické body, ale zároveň ho neustálými návraty k témuž přiškrcuje, dramatizuje.

Terapie variací

Ostatně číst Winklera je jako sledovat zblízka vodopád. Proud jeho řeči je prudký, strhává čtenářovu pozornost – a občas ho stáhne pod zuřící hladinu. Veškeré násilí, které se děje v textu, se děje i v jazyce: v černé, baladické až surreální obraznosti, v odkazech k tradici jazykového experimentu, typického pro rakouskou literaturu po druhé válce (od Ernsta Jandla po Wernera Schwaba).

Josef Winkler napsal variaci na Kafkův Dopis otci. Skrz svoji prózu ale žaluje na většího zločince, než byl jeho otec: na tupou stádnost rakouské mentality, která pro vidinu lepšího zítřka ochotně zardousila dnešek a zaklínala se přitom falešnou křesťanskou morálkou. Je to silná, očistná, autoterapeutická – a vlastně i terapeutická kniha.