Tomáš Šebek: Český chirurg ve válečném Jemenu

Mise Afghánistán a Africká zima jsou úspěšné knihy jednoho z nejprodávanějších českých autorů. Není to ovšem spisovatel, ale chirurg – Tomáš Šebek. Jeho nejnovějším počinem je Nebe nad Jemenem. Kapitoly z této knížky zaznějí od pondělí 11. května v Dopolední četbě na stanici Vltava.

Tomáš Šebek (1977) v současné době působí v nemocnici Na Františku v Praze, kde se specializuje na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny. Na misích s Lékaři bez hranic se věnuje úrazové chirurgii břicha, hrudníku a končetin. Je ženatý a má tři děti. V roce 2015 mu Lékařský odborový klub udělil cenu za statečnost.

Po Haiti, které bylo zasažené ničivým zemětřesením, Afghánistánu, kde sloužil v nemocnici v Kundúzu, a po Jižním Súdánu, který sužují ozbrojené konflikty i kritický nedostatek potravin, se chirurg Tomáš Šebek vydal v lednu 2019 na misi organizace Lékaři bez hranic na jih Arabského poloostrova. Jemen – oficiálně nazývaný Jemenská republika – sousedí se Saúdskou Arábií na severu a s Ománem na severovýchodě a bývá označován za místo největší humanitární katastrofy na světě. Sám Šebek přiznává, že právě služba v Jemenu byla nejnáročnější. Své zkušenosti a zážitky vepsal do nové knihy Nebe nad Jemenem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka.

„V roce 1964 začala v jižní části Jemenu válka s Angličany, v roce 1979 mezi sebou bojovala jižní a severní část Jemenu v občanské válce, než se v roce 1990 obě části spojily. V roce 2016 pak začala další válka, jejímž cílem nemělo být spojení nebo rozpojení země, je to jen boj o moc," píše se v knize.

Tomáš Šebek_Nebe nad Jemenem

Šebek ve své reportáži popisuje situaci obyvatel i muslimských lékařek, adrenalinové zážitky z operačního sálu, prostředí i svou nespavost. A činí tak s empatií i sobě vlastní nadsázkou: „Jalla, jalla! Rychle, rychle! Usedl jsem k obědu a zazvoní telefon. Emergency C-section. Urgentní císařský řez. Mám si pospíšit. Opět jídlo doslova vdechnu a vzpomenu si s účastí na všechny chirurgy. Jsme takoví jídelní vysavači. Do ústavních jídelen obvykle vpadneme jedněmi dveřmi, jen probíháme a vysáváme po cestě, abychom na druhém konci zase zmizeli. Když jsem na půl cesty na sál, zazvoní telefon podruhé. ‚Tomáši, sorry, ona právě porodila...‘ U mého druhého, banánového oběda někdo zřejmě pustil svou dávku štěstí. Ta-ta-ta! Hodně blízko. Dávkám z kalašnikova jen tak pouštěných do vzduchu se tady říká Happy shooting. Podíváme se po sobě, pět expatů kolem stolu. ‚Co to bylo?‘ ptá se Daisy. ‚Asi někdo klepe koberce,‘ odvětím v klidu. Julien taky v klidu přikývne. A jíme dál."

Děti do války nepatří

Více než v předchozích knihách jsou zde patrné chirurgovy obavy. Kvůli bezpečnostním podmínkám se mohl volně pohybovat na velmi omezeném prostoru, vlastně jen na základně. Do nemocnice lékaře vozilo auto. Nacházela se třicet minut jízdy autem od místa, kde se narodil Usáma bin Ládin. „Nemocnice a město se fakt jmenuje a vyslovuje ‚alkajda‘. Proto jí říkáme Kilo. Asi by to neznělo moc dobře: Lékaři bez hranic v Jemenu provozují nemocnici Al-Káidu,“ píše autor. V nemocnici samozřejmě řeší různé případy, vede a účastní se mnoha operací, pozoruje (s obdivem) své kolegy, ale právě pod tíhou zkušeností neopomene důrazně a opakovaně říct: Děti do války nepatří.

„A co noc, Tomáši? Ptají se mě další ráno kolegové. Super! Tři hodiny osvěžujícího spánku, hlásím to s oteklým ksichtem, bolehlavem a celkovou únavou. Ještě před vizitou zaběhnu za popáleným klukem. Tihle malí pacienti s popáleninama mě dojímají skoro nejvíc. Tuny obvazů, minimální pohyb, dlouhé pobyty v nemocnici, časté převazy, stálá bolest, kožní štěpy a přenosy... Jsou mu čtyři. Mechanismus jeho popálení jsem ještě nenastudoval. Dávám mu do ruky pastelky s krtečkem a malý linkovaný bloček. Úplně roztaje. Namaluju mu na stránku smajlíka. Hned se zabere a soustředěně kreslí. Je konec s nedůvěrou! Vizita jede pod vedením osmatřicetiletého chirurga Rámího jako na drátkách. Tomu asistuji na sále s radostí. Je precizní, klidný, každý jeho pohyb je vysoce efektivní. A já zpytuji svědomí, kde jsem já chrápal, když tenhle člověk získával zkušenosti."

Tomáš Šebek_Nebe nad Jemenem

Život ve stínu smrti

Tomáš Šebek ovšem nezůstává jen v nemocničních prostorách. Ukazuje, že odjet jako chirurg na misi s Lékaři bez hranic neznamená jen vracet vyhřezlá střeva zpátky do břicha. Navzdory každodennímu hřmění střelby, všudypřítomné hrozbě cholery nebo operacím těžce postřelených dětí se také snaží pozorovat běžný život, skrytější, ale existující.

„Když se pootočím doprava o devadesát stupňů, nejprve mi padne zrak na červenou mešitu. Muezzin akorát ladí hrdelní hlas, aby za chvíli začal. V těsné blízkosti nemocnice na východ stojí dva činžáky. Nevím, kdo bydlí v levém, ale má normálně na balkoně pověšené prádlo, jako jsem to znal z pavlačových domů v Karlíně. Okna jsou všude zavřená a nájemníky za nimi lze jen tušit. Vpravo vidím činžák, který si pronajímají doktoři z nemocnice. Za oběma domy stojí jedna z hlavních tříd, která vede do centra a na tržiště. Nekonečný mumraj lidí, aut, zvuků, trhovců, motorek a zvířat dává tušit, že tady tepe srdce celého města. Město stojí na mírně zvlněné náhorní plošině, a tak konec města na jih nevidím. Abych viděl na západ, odkud se mi snaží odpolední sluníčko prosmažit mou hlavu i mozeček, musím si přenést židli. Tímhle směrem město roste nejrychleji. Všude kolem se zvedají železobetonové stavby, které dělníci posléze obkládají leštěným mramorem. Vidím masivní jeřáb s čínskými nápisy na rameni. Dělníci i ve spalujícím slunci pracují naplno. Odtud je to do hor odhadem asi dvacet kilometrů. Město se rovněž táhne až skoro k jejich úpatí..."

Spustit audio

Související