Martha Issová: Na straně pravdy a lásky

Martho, jak byste definovala slovo talent?

Mohu vám dát subjektivní definici: je to určité posvěcení, dar, citlivost. Pokud ho v sobě necháte propuknout, přináší vám radost. Když se pěstuje, může se rozvinout v něco velikého, člověk ho ale může ztratit nesprávným zacházením.

Jste herečka, zpěvačka. Existuje tedy i talent, který se rozvíjí různými směry?

Jsem umělkyně. Ráda se dotýkám pohybu a zpívání, činohry. Láká mne prohlubovat schopnosti ve všech směrech.

Dá se řemeslu jménem herectví naučit?

Po zkušenosti se studiem na Pražské konzervatoři tvrdím, že se naučit nedá. Nelze někomu vysvětlit, co má dělat, aby byl herec – jak má mluvit a jakou intonaci použít. Hrála jsem tam v jednoaktovce Tennesseeho Williamse Dům na zbourání a byla jsem z toho otrávená. S mámou jsme si pak povídaly o příběhu holky, kterou představuji. Otevřela mi nový svět: jak očistné může být, když si člověk začne hrát na to, že je někým jiným. Pak byli poprvé všichni nadšeni z výsledku, následně mne ze školy vyhodili a začala jsem pracovat. 

Hrála jste v Divadle na Fidlovačce, také jste studovala jazzový zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

To byla praktická odbočka v rámci mé touhy dodělat si maturitu, což se mi doteď nepovedlo. Zpěv mě baví, je velmi propojený se vším, co dělám.

„Jsem umělkyně. Ráda se dotýkám pohybu a zpívání, činohry. Láká mne prohlubovat schopnosti ve všech směrech.“|foto: Lenka Hatašová

Tu dovednost jste zúročila v televizní show Tvoje tvář má známý hlas, kde jste představovala Kate Bush, Treat Williams a Duffy. Bylo těžké nejen hlasem, ale i tanečně, mimikou a gesty vystihnout způsob práce těchto světových hvězd?

Těžké to bylo i proto, že to není parket, po němž bych byla zvyklá se pohybovat. Díky tomu jsem poprvé v životě skutečně zpívala do mikrofonu před lidmi. Kvůli účinkování v projektu Tvoje tvář má známý hlas jsem zavolala své učitelce zpěvu Pavle Fendrychové a ona mne celou touhle zkušeností provedla. Bylo srandovní, že já jako Martha některé věci nevyzpívám, ale ve chvíli, kdy zpívám jako někdo jiný, se ten hlas mění a je schopen úplně jinak pracovat a znít.

Máte pocit, že jste v divadle nebo ve filmu překročila svoje limity?

Nevím, kde jsou mé limity. S Alicí Nellis jsme natočily pohádku Sedmero krkavců, velkou část filmu jsem nemluvila a bála se, abych nebyla popisná a nepřehnala míru únosnosti v rámci toho, na co se chce člověk koukat, když někdo nemluví a předvádí, co potřebuje říct. Pak jsem měla radost, dopadlo to podle mých představ.

Musela jste skutečně trhat lán kopřiv holýma rukama?

V trhání jsme se střídaly s jednou dablérkou, bolelo to pekelně. V některých záběrech jsou její červené puchýře, mně se udělaly bílé fleky, jež nebyly tak efektní.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se při natáčení brodila devítistupňovým tatranským potokem.

Léto roku 2014 nebylo z nejteplejších. Tatranský potok ani v nejparnějším létě nebude horký, navíc tehdy pršelo. Obdivovala jsem nasazení a sílu Alice Nellis, překonávala takové překážky!

Ve filmové pohádce režisérky Alice Nellis Sedmero krkavců nemluvila a sklízela kopřivy holýma rukama…|foto: Bohemia MP

Loni jste obdržela Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize, hrála jste hlavní roli Marie Šlachtové ve dvoudílném televizním filmu Dukla 61, který režíroval váš partner David Ondříček. Jaký to byl pocit přebírat křišťálovou sošku v pražském Rudolfinu?

To kdybych já si pamatovala! Byla jsem mimo sebe, protože jsem neměla šanci se na to psychicky připravit. Pak jsem začala přicházet k sobě. Dodneška mám z toho obrovskou radost a vážím si toho.

Byla jste ráda i proto, že ta role je v kontrastu s vaším jinak přirozeným éterickým projevem? Stala se z vás rázná havířská mamina hovořící severomoravskou hantýrkou.

Nechcete hrát člověka vašeho typu. Jako herečka se radši pouštíte do něčeho, co je neznámé. I když byla postava v těžkých okolnostech, vnímala jsem to jako jednu z nejradostnějších prací, jakou jsem při filmování zažila.

Inspirovala jste se i manželkou oběti Dukly 61?

Inspirovala jsem se Zdenou Miklušovou, což je ostravská duše, působí ostře, ale má velké srdce. Vyprávěla mi o svém muži – havířovi a po domluvě s Českou televizí mi pomáhala s prací na scénáři. Na natáčení pak přišla zajímavá paní, představila se a já zjistila, že to je předobraz postavy, již hraji. Její partner ani syn tehdy v dole nezemřel. Při tvorbě scénáře si tvůrci vypůjčili její jméno a celý příběh spojili s příběhem jiné rodiny žijící na havířovsku. Vznikla napůl fikce a napůl pravda.

Všimla jsem si, že na začátku toho filmu zpovídá režisér pamětníky.

Ano, popis událostí toho tragického dne je věrný. Setkali jsme se i s pánem, který je předobrazem mého filmového partnera, oni jsou skutečně životní partneři, ale v té době spolu nebyli, jmenoval se Milan Šlachta.

Martha Issová jako havířská mamina Šlachtová hovořící severomoravskou hantýrkou ve dvoudílném televizním filmu Dukla 61|foto: Zuzana Páchová

 Co vám nejvíce pomáhá uvědomit si, že má vaše práce smysl? Je to ocenění, nebo potlesk diváků po představení či premiéře filmu?

Herectví se nedá objektivně zhodnotit, nelze říct, jestli jej člověk dělá dobře, nebo ne. Jediným ukazatelem je, že to lidi baví. Čím více jich je, tím více máte pocit, že to smysl má. Samozřejmě je důležitá i vaše radost z práce.

V seriálu Dobrá čtvrť jste hrála Katku Erhartovou, dívku, jež se vypořádala s drogovou minulostí. Jak jste se na tuto roli připravovala?

Ta role byla skvěle napsaná, autorka Lucie Konášová měla ve své blízkosti holku, která procházela podobnou situací. Nevycházela jsem z vlastní zkušenosti, ale znala jsem pár lidi, kteří tím v jisté fázi života prošli.

Radila jste se o té roli s někým?

Mluvila jsem s Ivanem Doudou z Drop Inu, hrál mého terapeuta a byl i mým poradcem v drogových záležitostech, ale řekl mi věci, které jsem tušila. Já si spíše pamatovala, jak se ti lidé chovají a mluví, jak se hýbou, to bylo nejdůležitější.

Váš tatínek vyprávěl, že máte v Sýrii početnou rodinu, také, že pracoval jako překladatel na syrské ambasádě v Československu. Tlumočil i pro otce Bašára al-Asada, syrského prezidenta v letech 1971–2000. Řekl, že s ním vedl přátelské rozhovory, jelikož prý alavité stejně jako křesťané byli jakožto menšina v Sýrii považováni za občany druhé kategorie. Sdílel s vámi někdy otec zážitky z ambasády?

S tátou si povídáme nejen o vzpomínkách z ambasády, snažím se z něj vytáhnout i zážitky ze Sýrie do doby, než v necelých osmnácti odjel do Prahy studovat filmovou režii. Je důležité znát historii své krve. Snažím se se svými rodiči komunikovat, chci, aby historky prarodiče předali mým dětem, aby se propojily generace.

Od roku 2006 je Martha Issová v angažmá v kultovním Dejvickém divadle. Na snímku s Ivanem Trojanem ve hře Vzkříšení|foto: Hynek Glos

Odkud přesně je otec?

Táta se narodil v Aleppu, což je jedno z nejkrásnějších měst, jaké jsem kdy v životě navštívila, ale dneska jsou z něj bohužel ruiny. Děda byl ekonom a moje syrská rodina z jeho strany pochází z alavitských hor, z města Safita, což je u moře.

Setkala jste se vy sama v Sýrii s nenávistí ze strany sunnitů nebo Kurdů vůči křesťanům, mezi něž patříte?

Absolutně ne. Táta se narodil do společnosti, v níž se v padesátých letech mnozí podobali francouzské intelektuální levici. Sýrie byla dlouho pod francouzskou nadvládou a frankofonní styl života se tam podepsal i na kultuře. Pamatuji si Sýrii z osmdesátých let – barevnou, veselou. Když jsem tam jezdila pak, určité utahování pod tíhou rostoucího islámu jsem tam cítila, ale s otevřenou nenávistí jsem se nesetkala nikdy.

Jak jste vnímala, že Barack Obama připsal odpovědnost za chemický útok jednoznačně syrské vládě s tím, že USA pak prozkoumaly důkazy a nedomnívají se, že syrská opozice by tehdy měla chemické zbraně nebo prostředky, jak je získat? 

Je těžké to posuzovat, protože znám hlubší společenský kontext dění v Sýrii i díky častým rozhovorům s tátou. Ty režimy, které tam vládly a vládnou, napáchaly spoustu zla, ale síly, jež se na jejich místo tlačí, jsou možná mnohonásobně horší, než jsou režimy, o jejichž stát se takzvaný demokratický, anglosaský a americký svět v roce 2013 snažil. Nemám ráda režimy nedodržující lidská práva, ale zároveň mám hrůzu z toho, co nastalo v arabském světě po osvobození od diktátorů. Nejsem si jistá importem demokracie do států, které byly tak dlouho ničené nedemokratickou vládou. Je těžké mít absolutní svobodu a spoléhat na to, že si každý člověk uvědomí, jak se chová k ostatním.

Když váš otec opravdu znal otce Bašára al-Asada, neříkal vám tajné informace? Na jakou stranu se kloníte?

Na žádnou, vždy se kloním na stranu pravdy a lásky. Příběh Bašára al-Asada je taková až antická tragédie, neměl vládnout a řízením osudu se vlády ujmout musel. A zrovna v téhle době. Jsem přesvědčená, že se dostal do soukolí okolností. Nemyslím si, že by byl kreaturou, která nastoupila do prezidentského úřadu a začala zabíjet lidi. Je to nastoleným režimem jeho otce, jenž mnoho let ničil konstruktivní opozici a intelektuální elitu, rozeštval ji po světě. Myslím si, že ty síly a peníze lifrované různými extremistickými náboženskými skupinami do různých frakcí, jež bojují proti němu, jsou ještě horší.

V říjnu roku 2016 jste se zúčastnila natáčení Show Jana Krause, kde známé osobnosti vyjádřily nespokojenost s neudělením nejvyššího státního vyznamenání Jiřímu Bradymu. Taky jsem vás slyšela v Obýváku Václava Havla u příležitosti oslav výročí sametové revoluce číst jeho díla. Jaký je váš postoj k současnému politickému dění v naší zemi?

Jsem šťastná, že jsem zažila revoluci a jako teenager devadesátá léta, věřím, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Když člověk žije tak, jak nejlépe může, v míru a harmonii, je to jediné správné. Nevěřím současným politickým představitelům, že to s naší zemí myslí dobře. Podle mne se snaží vycucat pro sebe a skupiny, které zastupují, co můžou. Jsou tu slušní lidé v komunální politice, ale v současné chvíli je stav ve vysoké politice nedobrý.

Celý rozhovor s Marthou Issovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.