Žaluji! Dreyfusovy osudy podle Polanského

26. říjen 2020

Soudní proces s kapitánem francouzské armády Alfredem Dreyfusem (1859–1935), na sklonku 19. století obviněným ze špionáže ve prospěch Německa, vstoupil do dějin jako doklad nejen antisemitského třeštění, ale také neochoty vojenských kruhů přiznat a napravit omyl, když byl zjištěn skutečný pachatel.

Dreyfusovy osudy – vždyť byl odsouzen k doživotnímu pobytu na Ďábelských ostrovech! – přitahovaly filmaře odedávna a ti se zaměřovali nejen na Dreyfuse samotného (u nás roku 1968 vznikla televizní třídílná minisérie, koncipovaná jako komentovaná reportáž), ale občas při líčení skandálního případu volili i jiné účastníky.

Byl to třeba spisovatel Émile Zola, jenž v novinách L’Aurore zveřejnil rozhořčený protest adresovaný prezidentu republiky a nazvaný Žaluji!. Stejný titul zvolil i Roman Polanski, tvůrce takových děl jako Čínská čtvrť a Pianista, pro svůj nejnovější film, v němž se inspiroval románem Roberta Harrise (česky vyšel pod názvem Důstojník a špeh). Protagonistou tu ovšem není Zola, nýbrž podplukovník Picquart, jenž jako náčelník zpravodajského oddělení armády narazí na podezřelé nesrovnalosti.

Roman Polanski, Žaluji!

Vyšší princip

Marie-Georges Picquart (1854–1914) přitom není žádný zářný hrdina bez jakékoli poskvrnky. Pro dobovou společnost jistě bylo skandální, že udržoval intimní poměr s vdanou ženou, avšak pro dnešek je podstatnější, že se nijak netajil protižidovským smýšlením.

Polanski umně postihuje, že Picquarta vlastně nezajímal ani tak samotný Dreyfus (ostatně ve dvou odtažitých rozmluvách s ním to dává zřetelně najevo) jako řekněme „vyšší princip mravní“, tedy prosazení práva a spravedlnosti bez ohledu na to, koho se to týká. A byl ochoten čelit nesouhlasnému řevu pouličního davu i výhrůžkám nadřízených. Dokonce i písmoznalec Bertillon (kdysi mu byla coby veskrze kladné osobnosti věnována jedna část seriálu Dobrodružství kriminalistiky) odmítl připustit, že by se zmýlil.

Jak se odvíjely další osudy hlavních postav? Na Picquarta, šikanovaného, a dokonce vězněného, se přece jen usmálo štěstí: na několik let se stal ministrem války, než v hodnosti generála zemřel na následky zranění po pádu z koně. Dreyfus byl sice omilostněn, avšak plné rehabilitace a návratu k armádě se dočkal až po dvanácti letech. Za první světové války byl povýšen na plukovníka a oceněn Řádem čestné legie.

Roman Polanski

César pro zvrhlíka

Polanského snímek, vyprávěn staromilsky, v záběrech často statických, zavrhnul jakékoli vizuální i skladebné atrakce, nahlíží do mentality lidí navždy spjatých s vojenským prostředím. Vyznačuje se ovšem pečlivostí, s jakou přibližuje jednotlivé události. Retrospektivy, připomínající tu či onu epizodu z Dreyfusova procesu, jsou spjaty hlavně s Picquartem a zpravidla je uvozuje pohled na předmět, který s vedením procesu nějak souvisí.

Na filmu oceníme nejen postižení vnějších atributů (třeba uniformy i běžné civilní odění, způsoby přepravy, převahu vousatých či aspoň kníratých tváří…). Také si všímá vojenských rituálů (hned na počátku spatříme, s jakou okázalostí je Dreyfus zbaven své hodnosti), mapuje zavlhlé uličky i příšeří kanceláří, přibližuje mezilidskou komunikaci, ať již přísně formalizovanou, nebo uvolněnou, poddanou nejrůznějším emocím. Bezslunečné scenerie, jak je zachycuje polský kameraman Paweł Edelman, propůjčují ponurost a chlad.

Velkou předností je rovněž jakoby upjaté, výrazově zúžené herecké ztvárnění, které přitom výrazem tváře i naladěním hlasu dokáže podchytit silná niterná pnutí: Picquarta ztělesnil Jean Dujardin, jako Dreyfus se představuje Louis Garrel, v úloze Picquartovy milenky poznáme Polanského manželku Emmanuelle Seignerovou.

Žaluji! získalo několik Césarů (mimo jiné za nejlepší režii), uspělo na benátském filmovém festivalu, a to navzdory tomu, že Polanski, letos již sedmaosmdesátiletý, je opět odsuzován coby sexuální zvrhlík a násilník, když jej v dávné minulosti přitahovaly „lolitky“, mladičké, ale již plně vyvinuté dívenky.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Související