Sídla rozdělená mezi dva státy. Jak se žije v městech a osadách na hraniční čáře

26. říjen 2020

Když Česká republika vstoupila v roce 2007 do schengenského prostoru, ze státních hranic zmizeli pohraničníci i celníci. Sídla rozdělená mezi dva státy si ale uchovávají zvláštní atmosféru a není to jen dvojjazyčností. Nasáli jsme ji třeba v Českém Těšíně a polském Cieszyně, Českých Velenicích a rakouském Gmündu anebo v české osadě Konečná a její slovenské části téhož jména.

Česko-polské dvojměstí Těšín tvoří Český Těšín a Cieszyn. V letech 1978 až 1999 tady žil písničkář Jaromír Nohavica a jeho texty jsou i vynikajícím průvodcem po rozděleném městě.

Rychlíky z Prahy zastavují v Českém Těšíně, kde v nádražním podchodu stále uklízejí nějaké nové Markéty: Bláznivá Markéta / v podchodu těšínského nádraží / zpívá, zpívá, zpívá a zametá. A z peronů frčí jedna souprava za druhou: Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu.

Před sto lety

Těšín – česká a polská část

Kromě Nohavici se po peronech několikrát prošli i císaři František Josef I. a Karel I., vždyť za první světové války se Těšín proměnil v armádní velitelství, které odtud řídilo statisícové šiky ve válce s Ruskem. Karel I. nádražím kráčel třeba v pondělí 4. prosince 1916. „Jeho Veličenstvo císař a král přibyl ráno v 7 hodin a 40 minut,“ oznámila tehdy císařská kancelář.

U nádraží se rozkládá secesní Sachsenberg, výstavní čtvrť s kdysi luxusními obchody a hotely: Bydleli bychom na Sachsenbergu / v domě u žida Kohna / nejhezčí ze všech těšínských šperků / byla by ona. Tehdy za Rakouska-Uherska totiž existoval jediný Těšín, který až po první světové válce rozdělila řeka Olše na Český Těšín a polský Cieszyn, a to nikoliv bezbolestně. O Těšínsko se vedla regulérní československo-polská válka.

K dnešní hranici se jde Hlavní třídou a těsně před ní návštěvník mine stále funkční Těšínskou tiskárnu čili Prochaskovu dvorní tiskárnu postavenou v 19. století: Kdybych se narodil před sto lety / byl bych vazačem knih / u Prochasků dělal bych od pěti do pěti / a sedm zlatek za to bral bych.

Polský Cieszyn za řekou Olší je abecedou architektury, jen kousek za mostem narazíme i na románský styl, ve středoevropských šířkách nejstarší stavební sloh. K rotundě sv. Mikoláše z konce 11. století vede Zamkowa ulice a kamenný kostel patří k areálu hradu polských Piastovců, stejně jako přístupná gotická věž.

Nohavicův sen

Český Těšín

Před takovými sto dvaceti lety bychom od nádraží až téměř k rotundě dojeli tramvají, Nohavica přitom dlouho snil o obnově trati: Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru / slunce by zvedalo hraniční závoru. U habsburského zámečku před rotundou se Zamkowa ulice mění v historickou uličku Głęboka, která prudce stoupá k náměstí. Domy se tu chlubí rozkošným podloubím a všude se mísí polština s češtinou: Mluvila by polsky a trochu česky / pár slov německy a smála by se hezky. Než turista dojde na historický rynek, může odbočit do ulice Trzech Braci se studnou, u níž bylo podle legendy město založeno. A o něco níže v ulici Przykopy potká mlýnský náhon, nad nímž se ve svahu krčí titěrné domečky. Těšínské Benátky.

Farní kostel sv. Máří Magdaleny dýchá gotikou, vrcholný středověk připomíná třeba kamenná tumba těšínského knížete Přemysla I., která je prací umělců z okruhu přemyslovského sochaře Petra Parléře. Głęboka ústí na hlavní náměstí s radnicí. Sousední muzeum sice vlastní skvostné sbírky, ale kdo má napřed chuť na kávu, ať projde zahradou a poručí si šálek v jízdárně Larischova paláce, která je dnes působivou kavárnou: Kdybych se narodil před sto lety / v tomhle městě / u Larischů na zahradě trhal bych květy / své nevěstě.

Larischové i Habsburkové měli v Těšíně rodová sídla, ale jak se tu ocitl ostravský rodák Jaromír Nohavica? „Když jsem se vrátil z vojny, moje žena, učitelka, dostala místo v Těšíně. Tak jsme sem šli,“ vyprávěl před časem písničkář autorovi tohoto textu: Vidím to jako dnes šťastného sebe / ženu a děti a těšínské nebe / ještě že člověk nikdy neví / co ho čeká.

Žulové barvy Gmündu

Gmünd

Malíře a signatáře Charty 77 Tomáše Haleše komunisté v osmdesátých letech násilně vystěhovali do Rakouska, aby už doma „nezlobil“ režim. Od té doby žije ve Vídni a později si zamiloval rakousko-české hraniční městečko Gmünd, které obklopují žulové skalní útvary. „Vyskytují se tady čtyři druhy žuly,“ vypráví malíř, který se inspiruje strukturami hornin. Tmavé žuly ho podněcují k temným polohám, ty světlejší a barevnější (šedo-modrá aalfangská jemnozrnná žula a modrá schremská jemnozrnná žula) až skoro k impresionistické barevnosti.

A když malíře přestane bavit plátno, projde se městečkem na středověkém půdorysu a vypije si kávu na historickém náměstí. To lemují i četné domy s renesančními sgrafity, které evokují atmosféru Telče či Slavonic. A poté znova do přírody, zdejší Žulová stezka (Gmünd Blockheide) je neodolatelná. Nedaleko od gmündského náměstí pak řeka Lužnice rozděluje město do dvou států, Gmünd se za vodou promění v České Velenice. Vlastně se tu odehrálo něco podobného jako v původně jednotném Těšíně. Když v roce 1918 vzniklo Československo, vláda si na Rakousku nárokovala strategické nádraží právě v Gmündu. Tedy i kontrolu nad železničním spojením z Berlína přes Prahu do Vídně.

Historické jádro Gmündu však zůstalo v Rakousku, zatímco Československo kolem nádražní stanice začalo budovat oktogonální síť ulic nového města s názvem České Velenice. Praha si tak se souhlasem velmocí urvala z Rakouska kousek takzvaného Vitorazska, za komunistů se ale České Velenice staly téměř nepřístupnou pevností Pohraniční stráže (PS) na železné oponě.

Svobodu pohybu mezi rozdělenými městy přinesly až sametová revoluce a hlavně Schengen. Dnes je z dvojměstí České Velenice a Gmünd přístupné celé rakouské Vitorazsko. Dechberoucím zážitkem je především návštěva třináct kilometrů vzdáleného historického městečka Weitra. S trochou štěstí tam lze potkat i hraběte Johannese Fürstenberga, který rád povypráví, jak jeho předkové prodali lánský zámek prezidentu T. G. Masarykovi. Weitra je navíc zaslíbená pivu, chlubí se pivovarskou stezkou, pivním muzeem i malými pivovary. A samozřejmě i vídeňskými řízky s domácím bramborovým salátem.      

Město exulantů

ŽItava

Hrádek nad Nisou versus Žitava čili Zittau. „Není to tak dávno, co jsem nějaký čas pobývala právě v příhraniční Žitavě a byla jsem překvapena, s jakou samozřejmostí tam spolu žijí Češi a Němci,“ pochvaluje si německá žurnalistka a překladatelka Iris Milde. Do rodného jazyka převedla třeba oceňovaný román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, který vypráví o násilném odsunu Němců z Československa. Mnozí Němci nás proto po přečtení knihy mohou považovat za nebezpečné slovanské násilníky, nicméně v Žitavě se to prý neděje.  „Vaše děti chodí do německých školek a třeba v nemocnicích pracuje spousta českých lékařů,“ zjistila překladatelka.   

Z německé Žitavy je vidět do severočeského Hrádku nad Nisou. Trochu ospalé maloměsto přiléhá přímo k hraniční řece Nise, náměstí obou sídel dělí asi čtyři kilometry. Jde se ale jímavou procházkou kolem řeky, takzvanou Stezkou stromů a Hornolužickým chodníkem.

Žitava je další historický klenot na státní hranici, který ale obyvatelům českého vnitrozemí mnoho neříká.

Takzvaná Kulturní cesta Žitavou, kterou lze na internetových stránkách ZittauTOUR prozkoumat virtuálně v předstihu, má čtyřiapadesát zastávek. Začíná se u radnice ve stylu italských renesančních paláců Palazzo grande a pokračuje kolem četných domů zámožných měšťanů. Bývalý hostinec U Zlatého slunce třeba udivuje mohutným barokním portálem z roku 1710 a dům někdejšího renesančního starosty Dornspacha překvapí arkádovým dvorem a bosovaným portálem z roku 1553. Poslední zastávku tvoří velkolepá novogotická kasárna Mandau z roku 1868.

I na německé straně řeky Lužice se přitom může našinec cítit tak trochu doma, Horní a Dolní Lužice patřily po staletí k českému státu a Žitavu Češi pustili až na základě takzvaného pražského míru v roce 1635. I po odstoupení města Sasku přitom Žitavě zůstal český ráz, poskytla totiž azyl mnohým protestanským exulantům z Čech i Moravy. S touhle historií se nelze divit, že součástí městského znaku je i český lev.

S Balabánem Na Konečné

Osada Konečná

Hraniční osada Konečná leží na silnici číslo 484 ze Starých Hamrů do slovenské Turzovky. Z oněch beskydských Hamrů, z nichž pocházela Maryčka Magdonová ze stejnojmenné básně Petra Bezruče. Víska leží v nadmořské výšce 750 metrů, a i když jsou z ní krásné výhledy na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu (1323 m n. m.), turistický ruch je mizivý.

„Konečná, to je opravdu na konci světa,“ vypráví sedmasedmdesátiletý starousedlík Ondrej Brezina, který žije v české části dědiny. Nevelkou vesnici totiž mezi dva státy dělí klikatá hraniční čára, která prochází přímo jejím středem. A do Ostravice, nejbližší střediskové české obce, je to odtud dvacet kilometrů prudkými serpentýnami. „Letos v létě se kus silnice propadl a objížďka měřila přes Slovensko padesát kilometrů. Máme tu strašně těžký život,“ vstupuje do hovoru Ondrejova pětasedmdesátiletá manželka Miroslava Brezinová. A už se obává zimy, závěje sněhu občas musí prorazit vojenský transportér. Pro všední život samá strast, o to romantičtější je to ale místo na výlet.

Hospoda stojí v české části osady Konečné a provozuje ji Martin Konečný. Nomen omen. „Je to tady zapomenuté místo, přitom tak krásné,“ dodává a věří, že si sem lidé najdou cestu. Červená turistická stezka vede přímo po čáře a pokračuje z osady do další rozdělené horské obce Viadačka. A posléze na vrch Visalaje.

Je to opravdová pomezní stezka, historickou čáru mezi českými zeměmi a Uherským královstvím tady tvoří skalnatý pás, po němž se kroutí i dnešní státní hranice. Zážitek. Na Viadačce ještě žijí horalé čili gorolové. Potomci Valachů. „Přitáhli před několika staletími po karpatském oblouku a přinesli s sebou zvyky a slova, která už necítíme jako cizí, ale pořád je v nich cosi hodného podivu,“ píše v povídce Viadačka, která vyšla v oceňovaném souboru Jsme tady, spisovatel Jan Balabán. Právě v osadě Konečná totiž Balabán vytvořil značný kus svého díla, a to v chatce kousek za hospodou. „V jejich řeči ožívá trochu jiný svět,“ přemítá Balabán o domorodcích z těchto beskydských končin.   

autor: Ivan Motýl
Spustit audio