Jan Fingerland: Roman Polanski žaluje
Film Žaluji se objevil v českých kinech se zpožděním, ale jeho téma samozřejmě nezastarává. Záleží ovšem i na tom, jak se na něj díváme.
Francouzsko-italský snímek režiséra Romana Polanského se vrací k případu francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl koncem roku 1894 obviněn z předávání tajných informací Německu a pak byl v antisemitsky vedeném procesu odsouzen. Později se ukázalo, že armáda i justice manipulovaly důkazy, takže byl odsouzen nevinný. A naopak se před soud nedostal skutečný zrádce.
Případ tehdy hýbal francouzskou společností a vedl k jejímu tragickému rozštěpení, které do určité míry trvá dodnes. Tehdejší štvanice na Dreyfuse a na ostatní francouzské Židy také zaujala rakouského zpravodaje v Paříži Theodora Herzla, který se krátce nato postavil do čela hnutí za vznik židovského státu.
Dreyfusova aféra se stala „kanonickou“ událostí, která formovala evropské 20. století. Patří k němu i angažmá spisovatele Émila Zoly, autora pamfletu, podle kterého se film jmenuje – ve francouzštině J’Accuse, česky Žaluji. Ve většině jiných jazyků ovšem snímek nese méně návodný název Důstojník a špion, jako by chtěl poukázat na jinou rovinu Polanského pojetí.
Kdo je tady hrdina
Hlavním hrdinou není Zola, který pomohl vahou své autority zvrátit proces a přitom sám sebe inscenoval jako přední postavu veřejné debaty. Není jím ani křivě obviněný Dreyfus.
Čtěte také
Zápletka je postavena na příběhu plukovníka Picarda, důstojníka, který se netají svým antisemitismem, ani osobním nepřátelstvím vůči Dreyfusovi. Sám dokonce trochu přispěje k jeho odsouzení. Jenže tentýž Picard pak zjistí, že případ byl zmanipulovaný v Dreyfusův neprospěch.
Drama spočívá na Picardově obratu, jeho snaze zjistit pravdu a jeho konfliktu s nadřízenými i podřízenými, kteří nechtějí, aby se proces znovu otevřel. Picard trvá na svém, až se nakonec sám také dostane před soud a do vězení. Dreyfus přečníval kvůli svému židovství, Picard vadil svou posedlostí odhalit pravdu.
Žaluji je cosi mezi historickým filmem a špionážním thrillerem, okořeněným morálními otázkami. Je v něm i kus kafkovského motivu, marného boje člověka proti absurdnímu obvinění a trocha hollywoodské oslavy silného jedince, který se vzepře přesile.
Čtěte také
Režisér se musel vyrovnat s tím, že nebyl zdaleka první, kdo se rozhodl Dreyfusův případ umělecky zpracovat. První film dokonce vznikl ještě před koncem 19. století. Musel se tedy neustále vyhýbat očekáváním, klišé a stereotypům. Polanski samozřejmě čelil i výtkám, že sám jako člověk obžalovaný v jiném procesu údajně srovnává svůj případ s tím Dreyfusovým. Tak ale snímek nevyznívá.
Je to vlastně celkem tradiční film, založený hlavně na konverzacích, navíc se odehrává převážně v interiérech pokojů, kanceláří, salónů, restaurací, případně soudních síní a cel. Jen párkrát vidíme krátkou davovou scénu, ačkoli projevy veřejné nenávisti k atmosféře „dreyfusiády“ neoddělitelně patřily. Postavy často mluví v náznacích nebo duchaplných zkratkách, bez velkých grimas a emocí. Nechybí ovšem ani duel, rvačka nebo atentát.
Nebezpečím pro filmy jako Polanského Žaluji také je, že budou chápány hlavně jako komentář k aktuálnímu dění. A ne coby autonomní umělecké dílo. Zápletka stojí na skutečnosti, že Dreyfus byl odsouzen i kvůli silnému antisemitismu. Ten postavy ve filmu chápou jako přirozenou reakci na strach o Francii ohrožovanou přílivem cizinců. Obavu ze znečištění domácí kultury nechal scenárista ironicky pronést důstojníka rozežraného syfilidou. V tomto ohledu film skutečně zaujímá stanovisko k dnešním otázkám, jako je xenofobie.
Děje se tak i jinak. Film Francii konce 19. století ukazuje jako rozdělenou společnost, stiženou rasismem, šovinismem vydávaným za vlastenectví, demagogií a nejistotou, což je něco, co lze vztáhnout i na dnešek.
Věčné pravdy
Ovšem filmoví Dreyfus i Picard se dostali do vězení i kvůli věčným slabinám lidské povahy, cizí hamižnosti, lehkomyslnosti, zbabělosti, lhostejnosti, alibismu a také starému dobrému blbství. Dílo nás tedy nenutí vnímat jej jako návod na chápání dneška, větší důraz klade na drama boje za spravedlnost.
Čtěte také
Polanského dílo v něčem připomíná o tři roky starší český televizní film Vražda v Polné Viktora Polesného a Václava Šaška. Nejen tím, že pojednává o hilsneriádě, tedy naší obdobě dreyfusiády, ale i tím, že hrdinou snímku není oběť Hilsner, ani její nejslavnější obránce, tedy T. G. Masaryk, ale Hilsnerův právník Zdenko Auředníček. Tedy nespravedlivě pozapomenutý muž, který podobně jako Picard kvůli pravdě nedokáže couvnout, třeba i za cenu sebezničení.
Hilsner i Dreyfus byli nakonec omilostněni. Ten druhý dokonce rehabilitován, ale nikdo mu nevrátil léta ani zdraví. V závěru filmu se ukáže, že rovněž očištěný Picard, už v roli ministra a generála, byl dříve ochoten bojovat za pravdu, ale poté už se mu nechce zasadit se, aby Dreyfusovi dodatečně přiznali vojenskou hodnost, která mu náleží.
Pokud lze explicitně formulovat nějaké poselství Polanského filmu Žaluji, pak to, že vítězství v boji za pravdu je možné, ale obvykle trvá dlouho a vyžaduje oběti. A také že toto vítězství není nikdy úplné a spravedlnost dokonalá.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
