Tušila jsem, že jsou to jeho poslední Vánoce, říká Olga Malířová Špátová o natáčení dokumentu Karel

26. říjen 2020

Téma Karel Gott je pro Olgu Malířovou Špátovou rodinné dědictví. Její otec Jan Špáta o zpěvákovi natočil snímek Jdi za štěstím, sama před deseti lety vytvořila film Fenomén Gott. S novým „gottovským“ snímkem strávila poslední rok jeho života; výsledkem je dokument Karel. Téměř souběžně stihla pracovat na filmovém portrétu operního pěvce Pavla Černocha, natočit dokument Jednou skautem – navždy skautem a jako kameramanka se podílet na projektech své matky Olgy Sommerové.

Musím říct, že jsem vás v roušce málem nepoznala.

Pro mě rouška není problém. Já mám ten poznatek, že člověk se pozná podle očí, protože oči dělají člověka. Takže já lidi poznávám i v roušce.

Nový film o Karlu Gottovi jste určitě chtěla pojmout jinak než filmy, které o něm vznikaly. Aby to byl docela jiný projekt.

To byla moje podmínka. Když mě před dvěma lety Gottovi oslovili, hned jsem řekla, že bych chtěla, aby to byl úplně jiný film, než jaký jsme spolu dělali před deseti lety i než natočil můj táta. Domluvili jsme se s Karlem, že bych chtěla zachytit autentické, přirozené, obyčejné situace, později se ukázalo, že budou i ty bolavější. Od začátku jsem mu říkala, že bych to jinak nedělala.

Dokumentaristka Olga Malířová Špátová

Natočila byste film o Karlu Gottovi, kdyby vás rodina neoslovila?

No, já jako dítě byla do Karla tak trochu zamilovaná. Působil na mě klukovsky a rebelsky, krásně zpíval. Přesto by mě nenapadlo, že se s ním dvakrát pracovně setkám a strávím s ním dva roky, protože jsem nebyla jeho posluchačkou. Ale vnímám to podobně jako Karel, který říkal, a tvrdí to i ve filmu, že nic není náhoda. Asi to tak mělo být. Už po prvním filmu jsem si říkala, že bych o něm chtěla udělat hluboký, opravdový film.

Když jste začala natáčet, už se vědělo, jak na tom Karel Gott se zdravím je?

To už byl nemocný a věděl, jak je to vážné. Já ne. Asi měsíc a půl jsem točila s tím, že má ještě kus života před sebou. Když jsem zjistila, že už nemá moc času, najednou se to zlomilo. Musím říct, že všechny scény, které jsem pak natočila, jsou tím šmrncnuté. Od té chvíle je každý den vzácný, všechno, co Karel udělal, co řekl, mělo jiný význam. I já k němu přistupovala úplně jinak. Třeba Vánoce. Když jsme je točili, tušila jsem, že jsou jeho poslední. Samozřejmě jsem si to odmítala připustit, mám pozitivní přístup k životu, dlouho jsem věřila, že to medicína zvládne a že Karel bude na premiéře našeho filmu.

Už to nestihl.

Ale podle původní prognózy tu měl být mnohem kratší dobu! Jsem si jistá, že to bylo tím, jak se k němu chovala rodina, jak o něj pečovala Ivanka a jak mu jeho dvě malé holčičky vytvářely vodu živou. Navíc Karel do poslední chvilky pracoval. Dlouhých padesát dva dní jsme točili film, setkávali jsme se i mimo natáčení. Za tu dobu napsal knihu a natočil i poslední hit svého života Srdce nehasnou.

Olga Malířová Špátová, Karel Gott

Měla jste pocit, že za deset let od doby, kdy jste natočila první film, se hodně změnil? 

Hlavně to pro mě byla úplně jiná situace. Byla jsem starší než ta mladičká čtyřiadvacetiletá holka, která kdysi zazvonila u jeho dveří na Bertramce. Těch deset let mi přineslo to, že si s Karlem vzájemně důvěřujeme. Tentokrát jsem chodila na natáčení s pocitem, že jdu skoro domů. A další věc je, že od chvíle, kdy Karel onemocněl, už neměl zapotřebí se nějak hlídat či stylizovat. Byl opravdový.

Líbilo se mi, že jste se ve filmu nevyhnula politice a dotkla se i jeho angažmá v Antichartě. Jak přistupoval k tomuto tématu on?

Říkal, že žil ve strachu, kdy si režim řekne, „zničíme Karla Gotta“. Svého vystoupení na shromáždění Anticharty celý život litoval. „Byl jsem velký idiot, že jsem se nechal zmanipulovat,“ prohlásil. Ve filmu o tom mluvil nejvíc a nejlépe, jak dovedl, bylo to na doraz. Podle mě to byl vrchol jeho schopnosti uvědomit si, že udělal něco špatného.

Poznala jste Karla Gotta zblízka jako málokdo. Co nejvíc, vedle uměleckých kvalit, se vám na něm zdá obdivuhodné?

Bylo pro mě fascinující, jak se zajímal o druhé lidi. Řekla byste, že je to hvězda zvyklá na to, že se všichni věnují především jemu, ale on si opravdu, nelíčeně všímal druhých. Tohle je vlastnost, které si u něj vážím. Tu a tam se potkám s lidmi, kteří jsou hodně sebestřední, zaměření na svou kariéru, ale Karel to takhle neměl. A nezapomenu ani na to, že mi ve všem, co jsem po něm chtěla, vždycky vyhověl. Byl anglický gentleman, jak o něm říká Jiří Suchý. I když byl úplně vyřízený, unavený, nemocný, vždycky říkal: Olinko, já vám to slíbil, já to natočím. Podle mě byl plný laskavosti, nikdy nikoho nepomlouval, nebyl nekolegiální. Pro mě to je velká úleva, možná takové lidi vyhledávám.

Olga Malířová Špátová, Karel Gott

Nesobecké, vstřícné?

Já myslím, že když je člověk zaměřen jen na sebe, je hrozně chudej. Žijete-li jen ve své bublině a nezajímáte se o druhé, nedojímají vás, nepřejete jim – ochuzujete se. Život otevřený jiným je mnohem bohatší.

Z filmu vyplývá, že Karel Gott odcházel ze světa smířený. Opravdu to tak bylo?

Já s ním strávila hodně času, poznala bych, kdyby to tak nebylo. Jako ve filmu musí někdy přijít závěrečné titulky, tak cítil a věděl, že už to přichází. Myslím, že odcházel smířený, protože jeho život byl naplněn ve všech ohledech. Láskou, tvorbou, přátelstvím, zájmem o literaturu, o historii, o malování. Se všemi blízkými se rozloučil… Jen ho trápilo, že tu nebude pro své dcerky, nezažije jejich dospívání. Naštěstí dokázal žít každý svůj den naplno, říkal „carpe diem!“ a opravdu užíval dne. Kdybychom takhle dokázali žít, nemůžeme ničeho litovat.

Od Karla Gotta je blízko k tématu, které je podle mě pro vás příznačné: k vašemu vztahu k hudbě. Nelze přehlédnout, že většina vašich dokumentů je věnována muzikantům. Jak jste se dostala k muzice?

Celé mé dětství se u nás doma hrála vážná hudba, a tím jsem k ní získala velmi dobrý vztah. Myslím, že když dítě s hudbou vyrůstá, už to v něm zůstane. Naše dítě vyrůstá taky tak, můj muž miluje jazz, já zas doma prosazuju vážnou hudbu. A naše holčička hudbu miluje. Věnovala jsem se hudebním tématům i s tátou, povídala jsem si s ním o tom, jak se používá ve filmu.

Proto jste se začala v dokumentu věnovat hudbě?

Hudební témata se ke mně nedostávají náhodou. Směřuju k nim. Považuji hudbu za nejkrásnější umění vůbec, pro mě je to v kombinaci s obrazem nejsilnější a nejpodstatnější vyjadřovací prostředek, který skvěle dokáže vyjádřit emoce. Nejradši bych dělala film, kde bude jen zvuk a hudba a obraz. Kde by se vůbec nemluvilo. To je můj sen.

Vlastně jste s dokumenty o hudbě začínala.

Natočila jsem Dobře placenou procházku o tom, jak Miloš Forman režíruje v Národním divadle buffo operu, pak dokument o Radůze, cyklus pro ČTart o souboru Pavel Haas Quartet a o dirigentu Jakubu Hrůšovi… A teď jsem dva roky točila televizní film o operním pěvci Pavlu Černochovi, sledovala ho v několika zemích. Je to výtečný pěvec, bezvadnej kluk a rebel. Zpívá v největších operních domech světa, přitom si zachoval pokoru, vděk a laskavost.

Čtěte také

Co vás v hudbě nejvíc oslovuje jako posluchačku?

Jak jsem teď pracovala s Pavlem Černochem, dvakrát jsem točila Janáčka, Káťu Kabanovou v Covent Garden a Jenůfu v Amsterodamu. Janáček je pro mě velký skladatel. Vždycky volil obrovská, stále aktuální témata a skládal nádhernou hudbu. Mám taky moc ráda Mahlera, je to trochu rodinné dědictví, táta jeho hudbu ve svých filmech často používal. V klavírním podání svého muže jsem zrovna nedávno poslouchala slavné Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, které použil Visconti ve filmu Smrt v Benátkách. A víte co, ta pasáž, kdy přijíždí parník a vynořuje se z mlhovin – to je pro mě přesně moment, kdy si říkám: Chci dělat film! Taková krása života v kombinaci se smutkem! Můžu ale jmenovat i jiné skladby, které mě velice zasáhly, třeba Beethovenův Pátý klavírní koncert. Ten měl rád i táta, pouštěli jsme mu ho, když odešel. Dělali jsme to s vědomím, že je to poslední hudba jeho života.

Olga Malířová Špátová

Pořád se vracíme k vašim rodinným kořenům, mám dojem, že rodiče – to byla vaše FAMU.

Já se na FAMU třikrát nedostala, i když jsem se vždycky půl roku připravovala na zkoušky. A vím, že táta tím trpěl, protože se domníval, že když se tam nedostanu, nebudu moct dělat filmy. Ale už v osmnácti jsem měla své téma, se kterým jsem šla do televize. Někdo tam tenkrát řekl, že nemám FAMU a nemůžu točit filmy, ale byla tam báječná dramaturgyně Hana Stibralová, která mě podpořila, a pak jsem získala za film Trojhra hlavní cenu na festivalu Academia Filmu v Olomouci. Od té doby to šlo dobře, jakmile člověk získá nějakou cenu, už se na něj dívají jinak. Pak přišel film o Radůze, to mi bylo třiadvacet let. Myslím, že díky tomu snímku nastal zlom, už jsem nepřicházela s tématy jen já, ale začali mě oslovovat.

Vaše filmy jsou osobité, nemůžete být podezírána, že kopírujete rodiče. Ale přece jen jste snad od nich něco získala, ne?

Já šla vždycky svou cestou. Ale získala jsem od rodičů dost. Od táty asi jeho postoj k životu, k lidem a filmům. Myslím, že byl velmi pozitivní. Upozorňoval mě na krásné věci a lidi okolo, vedl mě k pozitivnímu vnímání. To jsem si od něj vzala nejvíc, taky to tak mám. Jsem pozitivní člověk, věřím v dobré lidi. Až mi mnozí říkají, že jsem naivní, neznám život, jaký opravdu je. Ale stejně doufám, že mi to zůstane.

Celý rozhovor s Olgou Malířovou Špátovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související