Všechno je pro mě nejvíc, říká spisovatel Aleš Palán
Napsal desítky knih, ale proslavily ho až rozhovory, které pořídil na toulkách po odlehlých koutech republiky s lidmi, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci. Jeho rozmluvy se samotáři z Čech a Moravy, zaznamenané v knihách Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak, má doma už přes 90 tisíc čtenářů a většina z nich se jistě těší i na novinku Aleše Palána Nevidím ani tmu. Přináší vyprávění šesti žen, které si v životě vytáhly černého Petra. A přesto hrají dál.
Série knih rozhovorů s šumavskými samotáři se stala fenoménem – první z nich, Raději zešílet v divočině, se stala Knihou roku v anketě Lidových novin a dobře se prodávaly i další dva navazující tituly. Proč podle vás samotářské knihy tak uspěly? O čem to velmi vlídné přijetí vypovídá?
Tím zcela mimořádným ohlasem jsem pořád ohromen. Užívám si ho a raději moc nepitvám, protože on je pořád živý, tak abych ho snad nezahubil. Trochu jsem to pokoušel pochopit v knize Návrat do divočiny, což je jistá rekapitulace toho, co jsem na Šumavě zažil a snad i pochopil. A o čem přijetí samotářských knih svědčí? O potřebě autentických svědectví, ochotě podívat se na svět z nečekaného úhlu pohledu, o zájmu o to, co je opravdu podstatné.
Příběhy šumavských samotářů jako by předběhly dobu – dva roky po vydání první knížky přišel covid a samotářem se stal do jisté míry každý z nás. Jak se s vynucenou izolací vyrovnáváte vy sám?
Ano, samotáři – byť se mnozí z nich vůči společnosti vymezují – společenský vývoj tak trochu předběhli. Vždyť oni jsou vlastně průkopníky lockdownu! Co jsem s nimi mluvil, tak se jich společenská uzávěra dotkla okrajově. Snad akorát vnímají, že je v přírodě víc lidí než dřív. Jak nemůžeme užívat dosavadní lákadla, lákají nás stromy a louky. A jak se s tím vším vyrovnávám já sám? Asi jako mnozí z nás: většinou to docela jde, ale někdy je hodně náročné, aby to šlo.
Taky vaše nová kniha se rodila v době mimořádných pandemických opatření. Poznamenalo to způsob, jak vznikala? Jak moc vás to jako autora omezovalo?
Rozhovory začaly vznikat v březnu 2020, kdy se u nás objevily první případy. Jako první jsem si začal povídat s Míšou, která se nebojí nejen covidu, ale snad ničeho. Nenakazila mě tím postojem úplně, ale trochu přece jen. Většina ostatních rozhovorů se odehrávala v době, kdy čísla nakažených byla ze současného úhlu pohledu mizivá a omezení zanedbatelná. Prostě jsme to v tomhle mezičase stihli. Redakční práce s textem se už dala dělat i v omezení.
Vaše nová kniha Nevidím ani tmu obsahuje rozhovory s šesticí žen, kdežto samotáři z Čech a Moravy, kterým jste věnoval knížky Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak, byli vesměs muži. Proč jste se tentokrát rozhodl hovořit výhradně s ženami? Potřeboval jste jako tvůrce změnu, lákal vás odlišný pohled na svět?
Změnu jsem nepotřeboval, ale potřeboval jsem se dozvědět, jaké je to v životě hrát se špatnými kartami, a přesto hrát dál, nebo dokonce ve hře i zvítězit. Zdálo se mi, že na to trochu zapomínám. A proč ženy? Protože neutíkají a vzdorují. Protože jsou dobré učitelky. Našel jsem jedinečné příběhy a fascinující osobnosti.
Každá z protagonistek knihy Nevidím ani tmu má jiné sociální zázemí, životní zkušenost, věk i profesi. Mají něco společného?
Společnou mají schopnost obstát. A dělají to různými způsoby: pokorou, odpuštěním, humorem, vírou, vzdorem, tvrdohlavostí, láskou.
Ženy z knihy Nevidím ani tmu těžkostem čelí s až neuvěřitelnou houževnatostí. Může to být obecně rozdíl, jak se s problémy muži a ženy vyrovnávají?
Ano, může to tak být. Ale třeba jsou ženy v tomto směru jen otevřenější. Nechci nicméně generalizovat a myslím, že je to kniha i pro mužské čtenáře.
Čtěte také
Jak jste hrdinky své nové knížky objevil? A obecněji, kolik z osobností, s nimiž vedete v knihách rozhovor, znáte osobně, z minulosti, a jak často se s někým seznámíte díky upozornění přátel, kolegů, kteří vám prostě dají tip?
Z té šestice jsem znal dvě, některé se mi samy ozvaly kvůli mým předchozím knihám, na další jsem se doptal. To, že jsem Janu a Sieglinde znal z dřívějška, byla výjimka. Samotáře jsem hledal na cestách, ptal se po hospodách a bezdomovců, sem tam dostal tip na setkáních se čtenáři. Ale už tehdy mi to začalo tak nějak padat samo. Aktuálně chystám knihu o městských solitérech, o lidech, kteří si vybudovali alternativní svět na dosah od ostatních. Před pár dny, kdy už bylo možné vyjít na procházku mimo katastr vlastní obce, jsem zajel autem pár kilometrů do jedné vsi, že se projdu lesem. Tu vesnici znám čtyřicet let, kdysi jsem měl nedaleko chatu. A teď tam jdu, a co nevidím?! Jeden krecht, sklep na brambory vyhrabaný ve stráni, je obydlený! A ověšený obrazy, které jeho obyvatel maluje. Nádherné setkání. Prostě mi to opravdu padá tak nějak samo. Díky za to.
V úvodu k rozhovoru s jednou z žen z knížky Nevidím ani tmu přiznáváte, že jste se při interview rozbrečel. Přiznám se, že mě to nepřekvapilo – některé z osudů, které čtenářům předkládáte, jsou místy opravdu k pláči. Jak těm emocím čelíte? Snažíte se zachovat si jistou, řekněme profesionální zdrženlivost?
Kdybych zachovával zdrženlivost, žádné rozhovory bych neudělal. S lidmi si povídám ne jako spisovatel nebo novinář, nýbrž jako přítel. Žádná profesionalita ve smyslu odstupu tam nemá místo. To by byla bariéra, velmi neprofesionální. A emocím, se kterými se v dialogu setkávám, nečelím, naopak se jim vystavuju, spoluprožívám je. Jen tak můžeme někam dojít, jen tak můžou rezonovat i se čtenářem.
Čtěte také
Z vaší nové knížky je pro mě asi nejsilnější příběh Jany, která se už léta vyrovnává se ztrátou syna. Nezemřel, alespoň ne oficiálně, prostě se ztratil na moři na Jadranu. Z vašeho povídání vyplývá, že Jana se s tou tragédií nikdy nesmířila. Myslíte, že jí váš rozhovor v něčem pomohl? Že se jí ulevilo? Anebo je tohle „vyvolávání duchů“ pro vaše hrdinky spíš návrat k něčemu, co nepřebolí, ani to nejde?
Se spoustou věcí, které v rozhovorech zaznamenávám, se smířit nedá. Nikdy to nepřebolí. Kdysi jsem dělal knihu rozhovorů s nejlepším československým hokejovým obráncem Janem Suchým. Kromě toho, že byl nesmírně produktivní v útoku, byl až sebevražedně obětavý v obraně. Jako jeden z prvních skákal do soupeřových střel – v tehdejších chráničích! Jednou mi popisoval, jak mu vystřelený puk zlomil nějaká žebra a že si při pádu vyrazil i nějaký ten zub. Ten zápas dohrál, ani takhle zraněn neslezl z ledu. „To muselo strašně bolet,“ povídal jsem mu. „No,“ popotáhl nosem Souška, „ale hrát s bolestí můžeš, to není v pravidlech zakázaný.“ Ženy z knihy Nevidím ani tmu jsou taky takové. Janě, myslím, naše povídání moc nepomohlo, nebyla to terapie, ale sdílení. Ale pomohlo to mně. A nejen v tom, že to oživilo naše letité přátelství. A hlavně doufám, že to pomůže některým čtenářům a čtenářkám. Téma bezdětnosti, zde snad v té nejvyhrocenější podobě, se přece týká víc a víc lidí. A ti, kteří děti mají, můžou skrz Janino hluboké přemýšlení tuto ztrátu pochopit.
Máte vy sám ve svých knížkách rozhovorů své osobní favority, interview, kterých si ceníte nad ostatní? Co musí splňovat, abyste si mohl říct, že jsou mimořádná, že stojí výš než většina jiných?
Jsem příliš uvnitř těch příběhů, abych mohl takto vykukovat ven. A rozhodně neporovnávám, všechno je pro mě nejvíc. Druhá věc je, jak pokračují naše osobní vztahy po vydání knih. S nikým jsem se nerozkmotřil, s některými si jen občas napíšeme zprávu, s jinými častěji. A s řadou osobností, které seděly na druhé straně mého diktafonu, jsme se stali blízkými a důvěrnými přáteli. Literatura je tedy pro mě i rozšiřování kamarádské databáze.
Dá se to, o čem mluvíte, při počtu rozhovorů, které děláte, zvládnout? Přátelé se přece navštěvují, volají si, dávají si navzájem vědět, co je nového. Není to vysilující?
Před lety jsem byl poprvé v Africe. Starobylá Marakéš, arabský svět, šli jsme rovnou do súků, do obchodních uliček, kde je neuvěřitelná hustota lidí, překřikují se, volají, smlouvají, nakupují, pijí čaj, klábosí, kejklíř plive oheň, vypravěč příběhů hovoří k zástupu posluchačů, krotitel má na provaze opici, hudebník ladí lyru, tanečnice předvádí figury… Takovou koncentraci zážitků a emocí jsem nikde v Evropě nezažil. Bylo toho strašně moc. Bylo to na jednu stranu vysilující, ale ještě víc nabíjející. A pokud člověk potřeboval, za půl hodiny mohl být v poušti. I já mám svou poušť, většinou někde na nových cestách. A když můžu, moc rád se za svými přáteli zastavím.
Vaše knížky rozhovorů provázejí pozoruhodné fotografie. Několik starších titulů fotograficky „ilustroval“ Jan Šibík, na poslední knížce jste spolupracoval s Alžbětou Jungrovou. Bylo to jen proto, že hrdinkami knihy Nevidím ani tmu jsou ženy?
Přál jsem si, aby ženy fotila žena. To, že sám jsem chlap, vnímám u této knihy jako určitý handicap. S tím ale už nic neudělám… Hledali jsme tedy fotografku. S nakladatelem jsme se shodli na Alžbětě a její fotky jsou opravdu skvělé.
V době pandemie jste vydal taky knižní rozhovor s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Podstatným motivem knihy je boj s dezinformacemi, fámami, s nevědeckým přístupem k životně důležitým věcem. Jak takový boj účelně vést – a dá se vůbec vyhrát?
Jana Konvalinku jsem oslovil na začátku dubna 2020, protože mě napadlo, že se k pandemii přidruží nějaká fake news. Počítal jsem s tím v době, kdy se zdálo, že veřejnost má k vědcům a odborníkům důvěru. Byl jsem prozíravý? Vůbec ne, v hloubce a intenzitě toho zásahu jsem se naprosto zmýlil. Nenapadlo mě, jaké kraviny mohou ve veřejném prostoru zaznívat… Co s tím? Jan Konvalinka sází především na důvěryhodnost a vzdělanost. Shodli jsme se také na potřebě respektu k člověku s odlišným názorem a na potřebě nekonečné trpělivosti. Jak sleduju jeho další vystoupení, má jí zjevně víc než já... Ten boj se vyhrát nedá, a právě proto je třeba ho stále vést.
Celý rozhovor s Alešem Palánem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Šumavští samotáři mě donutili víc přemýšlet o spodních patrech svého života, říká Aleš Palán
O knize rozhovorů se šumavskými poustevníky Raději zešílet v divočině se mluví už od března. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, letní měsíce jsou pro její četbu ideální.
-
Kvalitu nacházím u lidí, kteří nemají hlas, říká Aleš Palán, držitel ceny Magnesia Litera
„Pochopil jsem, že moje slabost pro lidi na okraji společnosti oslovuje víc lidí,” komentuje spisovatel a novinář Aleš Palán úspěch knihy Raději zešílet v divočině.
-
Knihu jsem opřel o své slabosti a selhání. Aleš Palán představuje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět
V loňském roce se spisovatel Aleš Palá rozhodl, že víc než ven se chce nově dívat do sebe. A tak vznikla kniha Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.
