Řev i pšouky medvěda ruského. Sorokinův Den opričníka jako Četba s hvězdičkou

Literatura ve vltavské noční řadě Četba s hvězdičkou se obvykle zabývá věcmi nadčasovými. Čas nás však někdy doběhne, a to ve všech významech toho slova. A literatura, která lovila v budoucnosti, je náhle současná jako aktuální zprávy.

Zprávy, které průběžně čtu při psaní tohoto článku, jsou totiž hlavně o účasti ruských tajných agentů na výbuchu ve Vrběticích. Dostal jsem před chvílí esemesku: „Opričnina žije a bude žít. Hojdá!“ Poslal mi ji režisér rozhlasové adaptace knihy Vladimira Sorokina Den opričníka, kterou jsme nedávno připravili právě pro Četbu s hvězdičkou. A najednou i ta hvězda a hvězdičky mají trochu jiný význam…

„Jako malý chlapec vídal jsem docela jiné Rudé náměstí – drsné, přísné, hrozivé, s hrobkou žulovou, v níž navěky spočinula mrtvola konatele Rudého zmatku. A hned vedle se choulil

Vladimir Sorokin je v Rusku natolik populární, že na potírání jeho děl bylo dokonce založeno občanské sdružení|foto:Český rozhlas

hřbitov pomahačů jeho. Pochmurný obraz. Gosudar však hvězdy rudé z chrámu odstranit dal, hrobku žulovou se zemí srovnat kázal, mršinu buřiče šikmookého do hlíny zakopal a hřbitov odklidit nechal. A tak je dnes tohle náměstí přesně takové, co jeho jméno ve staré ruštině znamenalo – ne Rudé, ale Krásné. A zaplať Pán Bůh.“

Den opričníka je nejznámější kniha ruského spisovatele a výtvarníka Vladimira Sorokina (1955), který je v Rusku natolik populární, že na potírání jeho děl bylo dokonce založeno občanské sdružení. Román, napsaný v parafrázi jakési staroruštiny, popisuje Rusko nedaleké budoucnosti, kde všemu vládne moudrý a přísný car Gosudar, jehož nejbližšími ozbrojenými agenty jsou právě opričníci, neštítící se ani nejšpinavější práce pro očistu Rusi…

„Obručí opričnou Gosudar stáhl nemocnou, prohnilou a rozkládající se zemi, ovázal ji jako medvěda raněného, dodýchávajícího a krev a mízu životadárnou ronícího. Vše hnisající, nepřáteli otrávené, nechali jsme odtéci. A medvěd zesílil, rány si zhojil, kosti se masem a tukem pokryly a on mocným drápům znovu narůst dal. Řev medvěda ruského se dnes celým světem nese.“

„Opričnina žije a bude žít. Hojdá!“

V knize je tento řev ovšem charakterizován hlavně mohutnými pšouky, jimiž ruští pohraničníci plní plynovod do Evropy, jež je od Ruska oddělena mohutnou zdí. A při divadelním zpracování této diverze pohraničníci dokonce nadšeně recitují: „Už jsme kohout uzavřeli, jak nám kázal Gosudar, jenže oni krást by chtěli, jako když tu vládl zmar! My jsme ‚ne!‘ jim řekli rázem, pozor dobrý dali si: My zlodějům z Eurogazu dopřejem jed na krysy...“

Teď už je snad zřejmé, že Den opričníka (v překladu Libora Dvořáka) je především zábavný – ale humorem černé grotesky, při níž mrazí. Zvláště v těchto dnech…