Šumavští samotáři mě donutili víc přemýšlet o spodních patrech svého života, říká Aleš Palán

„Jeden člověk seknul se zničujícím, byť výnosným zaměstnáním a rozhodl se pro skromnost. Jiný člověk šel pod dojmem téhleté knihy do jiného vztahu,“ vypráví Aleš Palán. Na stránkách jeho knihy se seznámíte s básníkem, který bivakuje v lesích a ve volném čase fotí krajinu na cameru obscuru, nebo s mužem, který věří, že stát je zvěrstvo, a tak žije bez občanky či zdravotního pojištění ve vlastnoručně vyrobené chatrči. „Neměl jsem žádnou definici těch samotářů. Až zpětně mi došlo, že mluvím s lidmi, kteří v divočině žijí minimálně deset let,“ říká Palán, kterému prý hlavně záleželo na tom, zda mluví se zajímavými osobnostmi. Někteří jeho poustevníci nemají elektřinu, někteří ani vodu, jiní zase mají v maringotce přeplněnou knihovnu.

Z knihy Raději zešílet v divočině|foto: Barbora Linková

Jestli příběhy novodobých šumavských poustevníků něco spojuje, pak je to spiritualita, kterou všichni prožívají. Jako by je těžké zimy dovedly k jasnějšímu pohledu na život. „Víš, co je nejskvělejší? Že žijeme život. A to šíleně. On si málokdo uvědomuje, že žije. A přitom máme to privilegium se bavit, jíst jídlo, koukat na fotky, koukat na psa, krmit ho… To všechno je úplně skvělý,“ říká jeden z poustevníků v knize, která je plná jen tak mimochodem vyřčených pravd, názorů na svět, které čtenáři zůstanou v hlavě napořád. „Jinakostí svých respondentů jsem byl tak zasažen, že jsem musel přemýšlet, proč pracovat, proč žít ve vztahu. Nechci to měnit, naopak. Ale potřebuju mít pevnější kořeny než to, že se to tak dělá nebo že se mi to tak prostě stalo. To je pro mě taková kvalita – víc přemýšlím o svém životě, o těch nejspodnějších patrech.“