V nitru Kavárny Potmě
V Praze na náměstí Republiky stála v první půlce června modulární kostka se zrcadlovými stěnami. Když jste do ní vstoupili, pohltila vás černá tma, v níž jste si mohli vychutnat kávu, džus či zmrzlinu. Každoroční Kavárna Potmě je jedním z projektů Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Nyní vyrazila kavárna do krajů v pojízdném autobuse.
Zatoužila jsem po kávě ve tmě, ale intenzita, s jakou na mě tma dolehla, mě velmi překvapila. Nejprve mě šokovalo, že jsem v kavárně nenašla skutečně ani proužek světla, kterého bych se mohla chytit. Tmu si zde střeží opravdu přísně. Ke stolku mě za ruku vedla nevidomá průvodkyně. Totální dezorientace způsobila, že jsem začala rychle mrkat, jenže se nic neměnilo, ať jsem měla víčka zavřená, nebo otevřená. Panika ve mně rostla. Průvodkyně mě upozorňovala na stěnu, podél níž jsme šly, ale kterou jsem vůbec nevnímala. Šly jsme velmi pomalu. Konečně se mi podařilo stěnu nahmatat, ale za chvíli mi zase zmizela. Sluch mě taky klamal, k orientaci v prostoru mi rozhodně nestačil. Chytala jsem se každého ruchu a šumu, ale zvuk se zde tříštil a mísil, jako by přicházel odevšad a odnikud zároveň. Začínala jsem mít pocit, že mi dochází vzduch, šla na mě panická ataka a já jsem si uvědomila, že chodit do absolutní tmy možná nebyl až tak skvělý nápad.
TMA BOŘÍ BARIÉRY
Měla jsem chuť okamžitě utéct. Naštěstí jsem měla s sebou svého dvouapůlletého syna. Paniku jsem pomalu rozdýchala a snažila se uvnitř tmy zorientovat. Konečně jsme seděli u stolu. S překvapením jsem zjistila, že můj synek se orientuje mnohem líp než já. Když jsem se mu pokoušela podat sklenici s džusem, shledala jsem, že si ji sám nahmatal a už si dávno v klidu pochutnává, zatímco já řeším, kde vůbec jsem a co tam vlastně dělám.
Vypjatá situace okamžitě zbourala konvenční komunikační bariéry. Svěřila jsem se se svými pocity paní, která s námi seděla u stolu, a za chvíli jsme si povídaly o všem možném. Vyprávěla mi o své rodině a o příteli, jenž má nevidomou dceru, která se svým taktéž nevidomým mužem vychovává dvě děti se zdravým zrakem. Nepochopila jsem, jak to zvládají, ale prý jsou spokojeni.
CESTA ZA SVĚTLEM
Bylo mi líp. Nevidomá číšnice měla pro mou dezorientaci velké pochopení a ochotně se mnou hledala místo střetu. Nejen komunikačního, ale i fyzického, třeba když jsem se jí snažila podat žetony, kterými se zde platí za nápoje. Vydrželi jsme uvnitř asi pětadvacet minut, takže jsme bohužel přišli o část programu Kavárny Potmě včetně hmatového, čichového a sluchového stolu a virtuální reality. Lidé u okolních stolů se podle všeho docela dobře bavili, ale když můj syn prohlásil, že potřebuje čůrat, byla jsem ráda, že můžu na světlo. Nejdřív pálilo do očí, ale posléze přineslo obrovskou úlevu, a dokonce snad až euforii z toho, že jsem situaci zvládla a neutekla okamžitě. Jako vítěznou trofej jsme já i syn obdrželi dva bílé hrnečky s logem Světlušky, které nám ten rozporuplný zážitek doma připomínají.
A podotýkám, že nejen my, taštičku s hrnečkem, klíčenkou a magnetkou obdrží každý návštěvník.
Modulární kavárnu nahradil 20. června zatemněný autobus, který objíždí regiony Česka. I v pojízdné kavárně dostanou návštěvníci za vstupné hrneček s logem Světlušky a k dispozici bude doprovodný program. O víkendu 28. června až 30. června se zastavila autobusová Kavárna Potmě v Litomyšli jako doprovodná součást hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Výtěžek z Kavárny Potmě putuje na pomoc těžce zrakově postiženým dětem a dospělým.
