Houba oplývá životem blízkým našemu

„Plodnice houby vyrůstá skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí vytane myšlenka."

Do poezie, hudby, filozofie i do osudů lidí vstoupil český fenomén sbírání hub. A věnuje se mu i rozhlasový dokument s názvem Bytosti zvané houby, který v repríze v sobotu 13. července zazní ve Víkendové příloze stanice Vltava.

„Houba, kterou by u nás chtěl najít každej houbař, je asi masečník kulovitý. To je houba, která je od roku 1966 u nás nezvěstná, naposledy byla spatřená někde u Dačic, od tý doby spousta mykologii a houbových nadšenců pátrá, je to prostě takovej modrej Mauricius všech houbařů. Vona je sice jedlá, ale kdyby to člověk našel a snědl, pak by musel hned jít do houbařskýho pekla," říká v dokumentu mykologamatér Petr Knápek. I jeho houbařský kolega Láďa Solomčík sní o vzácných hřibech: „Ještě jsem nenašel hřib Le Galové nebo Fechtnerův. To jsou šlechtici mezi houbama, s muchomůrkou císařkou samozřejmě, vždycky je to kouzelný je najít. Člověk posedí, pokouká se na ně, zalahodí to oku."
Mottem celého dokumentu o sbírání hub jako českém fenoménu se stal výrok básníka, filmového kritika a velkého houbaře Andreje Stankoviče: „Plodnice houby vyrůstá skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí vytane myšlenka."
Východiskem pak byla esej filozofa Zdeňka Neubauera Houby, ve které se autor hlásí k odkazu biologa Josefa Velenovského: „Jistě na základě svého morfologického instinktu došel jako první k přesvědčení, že houby nejsou vůbec rostlinami, nýbrž představují samostatnou třetí říši organismů bližší živočichům nežli rostlinám." Oba autoři oceňují houby jako objekty mimořádné estetické kvality. Citáty z jejich textů, ale i textů dalších autorů, básnické obrazy na mykologická a houbařská témata se v dokumentu střídají s reportážními záběry.
Houby představují velké téma nejen pro české básníky, ale i pro zámořské myslitele. „Nejskromnější houbička oplývá životem blízkým našemu. Je vydařenou básní svého druhu. Naznačuje cosi vyššího, co se skrývá v každé částečce materie, ideu či ducha, který těmi částečkami hýbá a skládá je dohromady," zapsal si do deníku třeba americký filozof David Henry Thoreau.
Krásné houbové obrazy najdeme i u básníka Ivana Blatného: „Z okapu jitřních střech, kde jako v bystřině / se valí haluze a mladá zelenina. / Křemenáč růžový a ryzec barvy vína, / broušená ranní chuť, jiskří a chladí mě."
A houbaří i básník Ivan Wernisch, který v rozhovoru pro Revolver Revue oznámil: „Houby rostou všude. Rostou někomu i na nohách, za ušima. Houby jsou úplně všude. Koncertní mistr si neuvědomuje, že mu ňáká houba roste v houslích."

Sobota 13. července, ČRo Vltava, 8.00