Marie Tomášová: S noblesou a nadhledem o životě

Marie Tomášová s Janem Třískou v legendární inscenaci Romeo a Julie (1963)

„Lásku si člověk neusmyslí, ani se pro ni nemůže rozhodnout. Stane se. Někdy. Proměňuje se, ale nevyčerpá - nekončí..." To jsou slova jedné z nejnadanějších hereček své generace Marie Tomášové. V roce 2009 získala cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Letos na jaře oslavila významné životní jubileum. Český rozhlas Vltava u této příležitosti vysílá rozhlasové vzpomínání Marie Tomášové. V cyklu Osudy je naladíte od pondělí 8. července.

O křehkosti a síle hereckého umění byla napsána nejedna odborná stať. Všechen um autorů ovšem nenahradí osobní zážitek z divadelního představení. Zná ho každý ctitel dobrého divadla. Ten okamžik je nepopsatelný. Snad jen slzy, pohnutí a hluboké ticho v hledišti napoví, že přišla ona plachá vteřina, která může dokonce ovlivnit náš další život.

VŠICHNI JI MILOVALI

Marie Tomášová takových zážitků darovala mnoho. Její obdivovatelé i po letech přiznávají: Všichni jsme ji milovali. Milovali ji nejen pro její křehkou krásu, uchvacovala svým jemným a přitom hlubokým uměleckým projevem. Marie Tomášová ztělesnila na divadelních jevištích mnohé role z děl Shakespearových, Čechovových, Tylových. V Národním divadle v Praze, v legendárním Divadle za branou, v jevištním partnerství s Janem Třískou, režijně vedena legendou významné éry českého divadla a životním partnerem Otomarem Krejčou. K nezapomenutelným patří inscenace Romeo a Julie, která měla v Národním divadle v Praze premiéru v říjnu roku 1963. Partnerem na jevišti v roli Romea byl Marii Tomášové Jan Tříska, hru přeložil Josef Topol, dramaturgem inscenace byl Karel Kraus, režii měl Otomar Krejča. K představení herečka říká: „Byl to kus intenzivního života plný emocí. A taky dost námahy. Až jsme jednou zapochybovali, jestli vůbec budeme schopni hrát pak celé představení, když jsme teď, po několika obrazech, skoro na dně. Topolův překlad Romea a Julie je nádherný. V zoufalství Julie říká chůvě:,Zatlač mi oči, zatměl se mi svět!‘ Její věcný, smrtelně vážně míněný rozkaz jsem si vyhledala v Shakespearově originále. České vyjádření je kongeniální. Takže poděkování Josefu Topolovi i naší mateřštině! Je zajímavé, že se úzkosti a city,napsaných‘ lidí mohou tak silně, živě dotýkat nás osobně - a to přes staletí! Třeba loučení s Romeem: klečím nebo ležím na vysokém praktikáblu, hlava dolů, nemohla jsem z bolesti až mluvit: Jak jsi tam dole, připadá mi, že mrtvého tě vidím na dně hrobu!“

VĚDOMÍ ZTRÁTY

Marie Tomášová excelovala v klasickém i moderním repertoáru, umělci jí věnovali svá hudební, dramatická i výtvarná díla...
Bohužel i ji postihla a dostihla normalizace. Divadlo za branou bylo v roce 1972 zlikvidováno, herečka dostala administrativní zákaz činnosti. V letech 1972 až 1989 byla zaměstnána v Supraphonu. Útočiště pro své interpretační umění našla alespoň pod hlavičkou Lyry Pragensis. Zažila to nejhorší, co herce může potkat - nucený odchod z jeviště a těžký návrat po dvaceti letech. Přesto o této situaci dokáže mluvit bez sebelítosti, jen s hořkým „vědomím ztráty“.
Ve vltavských Osudech vypráví s noblesou a nadhledem o podstatných událostech svého života, přiblíží také mnohé osobnosti, s nimiž se setkala a které ji ovlivnily svými názory i tvorbou.
„V životě - a to i v mém - jsou období světlá a šťastná, ale i těžká, oklamaná, bezútěšná. Člověk potom, jak se říká, klesá ke dnu. A pak - jako by kvůli rovnováze -i v černém období člověk může potkat lidi - nebo o nich aspoň číst -, kteří dovedou svět pozvedat. Jsou to ti, co nepředstírají přátelství a neklamou. V jejich jednání nikdy není mizerná účelovost a,spočítanost‘, protože ty vedou k podvodům a zraňují. Ti pravdiví mají prostě charakter. Trvalý dobrý charakter. Takový je pro mě třeba potomek jednoho z nejstarších českých rodů, hrabě Zdeněk Sternberg. Otevřený, velkorysý, věrný svému rodu a zemi, vychovaný v dětství normálně: aby nelhal, nebyl drzý, aby neubližoval.
A samozřejmě v křesťanské víře, podle Desatera přikázání. Ale jak sám připomíná, kromě těchto Deseti zákonů je ještě sedm hlavních hříchů, které žádné soudy nesoudí: pýcha, nestřídmost, závist, lakomství, smilstvo, hněv a lenost. Povědomí o nich tak zesláblo, že se vlastně už ani neví, že jsou to hříchy.."

Od pondělí 8. července, ČRo Vltava, 11.30