Literární fenomén Mornštajnová

Alena Mornštajnová vypráví příběhy. A vypráví je dobře.

Z pozdní debutantky Aleny Mornštajnové se stala v krátkém čase jedna z nejprodávanějších českých autorek. Úspěch románu Hana byl nečekaný, ale zasloužený, a katapultoval spisovatelku do řad bestselleristů. Završen byl i divadelní dramatizací a očekávaným filmovým zpracováním. Nic z toho není samozřejmostí a je to vydřeno pracovitostí i autorčiným pravidelným kontaktem s publikem.

Svou přízeň získává především u čtenářek, ale nejen u nich. Je pozoruhodné, u jak širokého čtenářského spektra autorčiny knihy rezonují a s jakými emocemi je zvláště Hana přijímána. Stejně tak je dobré si povšimnout prozatím spíše stoupající kvality knih i toho, že autorčina tvorba pro dospělého čtenáře se mezitím rozkošatila i o úspěšnou knihu pro děti. Z toho všeho plyne, že očekávání ve vztahu ke čtvrtému románu byla prostě velká a naplnit je nebylo snadné. Povedlo se tedy? Je nový román Tiché roky (Host) potvrzením dosavadního úspěchu?

MALÉ DĚJINY

Scénou, kdy je třináctiletá Bohdana umírající babičkou podivně oslovena jiným jménem, začíná příběh, který zachycuje značný časový úsek a klene se od druhé světové války až po současnost. I tentokrát velké události dějin ovlivňují ty malé, ale právě ty druhé jsou opět v popředí autorčina zájmu. Dominantní je příběh otce a dcery. Přednost mají vztahy a osudy uvnitř jedné rodiny, komplikované a z mnoha důvodů selhávající. Někde na pozadí se sice odehrávají dějiny, ale z rodinného území vlastně příliš nevykročíme. Právě zde se odhalují dávná dramata, je odkrývána skrytá minulost a jsou obnažovány kořeny dusné atmosféry a tichých roků.
V první polovině knihy se toho zdánlivě příliš neděje a příběh je rozehráván zvolna. A to až ke zlomovému okamžiku, který zamíchal osudy celé rodiny. Tempo vyprávění v druhé polovině knihy nabere spád. Dozvídáme se, proč a z jakých důvodů je rodina dříve úspěšného kariéristy a straníka Svatopluka nucena opustit centrum a usadit se v autorčině blízkém Meziříčí. To však nemá nějaké výraznější rysy, je spíše kulisou a příkladem okraje.

PEDAGOGICKÉ VÁŽNO

Obecně lze říci, že charakteristika prostředí a doby jsou v knize ořezány na nutné funkční minimum, ničím příliš nezatěžují a jsou snadno srozumitelným pozadím. Pozornost je zaměřena k postavám a motivům jejich chování. Trochu sterilní spisovný jazyk bez výraznějšího stylistického zabarvení pak ještě podtrhuje vzájemnou samotu a odcizení jednotlivých postav. Všechny kosti kostlivců se nakonec ze skříní vysypou. Přesto se jedná o příběh s otevřeným koncem a možnou nadějí.
Od Hany udělala autorka po formální stránce další krok v kompozici a budování příběhu. Jako ozvláštnění působí i to, že tentokrát jsou provázány opakujícími se větami konce a začátky kapitol z obou velmi zdařile prolnutých časových rovin, ve kterých se příběh odehrává.
Ale lze mít i některé dílčí výhrady. Je to jistě otázkou osobních preferencí, ale za jistý nedostatek lze považovat absenci aspoň náznaku humoru a odstupu, jistý chlad postav a rozumový kalkul, který některé z nich spojuje. Po čtyřech románech Aleny Mornštajnové lze nabýt dojmu, že v jejích prózách panuje jakési pedagogické vážno.

VSTŘÍC ČTENÁŘI

Proč je Alena Mornštajnová tak úspěšná? Při bližším pohledu zjišťujeme, že její prózy kráčejí čtenáři vstříc a příliš otázek a výzev nekladou. Neboří se žádná tabu, neposouvají hranice. Četba je to vlastně pohodlná. Právě to určité části veřejnosti vyhovuje a vyvolává až nadšené přijetí. Ale vlastně proč vlastně ne, když autorka umí objevit nové příběhy, zachytit psychologii postav, oslovit širokou veřejnost.
Prostě vypráví příběhy a vypráví je dobře.
V novém románu pozorujeme narůstající vypravěčské sebevědomí autorky i v dobrém slova smyslu zachování čtenářské přístupnosti. Na náhodu to nevypadá, ale zdá se, že autorčin čtvrtý román má šanci být podobně úspěšný jako ty předchozí.