Ďábel nemá žádný gender

Tereza Dočkalová

První cenu Thálie, pro umělce do třiatřiceti let, dostala už ve čtyřiadvaceti. Druhou, za úžasný výkon v odvážném pojetí Ibsenovy Nory, brala ve třiceti. Na divadelní scéně, zdálo by se, není uznávanější mladé herečky - a na té internetové jakbysmet! Kdo by neznal výbušnou seriálovou satiru Branky, body, kokoti, jíž už pár let provází.

S temperamentní rodačkou z Beskyd, jež v domovském Divadle pod Palmovkou hraje Ibsenovu Noru jako panenku na klíček a ve Faustovi exceluje coby Mefisto s namalovaným knírkem a zálibou v těžké ironii, jsme se sešli v adekvátně „liberální“ holešovické kavárně Liberál. A dojmy? Drobná žena hýřící gesty. Usměvavá čtenářka Houellebecqa. Obdivovatelka Lisabonu, kam se v létě zase chystá. Tereza Dočkalová.

V rozhovoru pro kolegy z Radia Wave jste uvedla, že „sedm let trvá éra, která má smysl. Pak už je třeba transformace.“ Na Palmovce jste od roku 2013. Kdybych vás chtěl vzít za slovo, měla byste za rok v Libni končit. Napadá vás už, že by bylo dobré zvednou kotvy a zkusit si zase něco nového?

Zatím ne. Na Palmovce jsem začínala po povodních, ve vytopeným baráku, to nebyl rok nula, spíš rok minus jedna. Těch sedm let je jen orientačních. Myslím, že by se měly počítat od doby, kdy se vašemu divadlu začne dařit, což jsou v případě Palmovky tak tři sezony. Optikou toho mi ještě čtyři roky zbývají.

Divadlo pod Palmovkou bylo letos v anketě časopisu Svět a divadlo vyhlášeno Divadlem roku 2018. Vy jste byla v té partě, kterou do Libně přivedl režisér Michal Lang a jež nyní byla právem oceněna. Brala jste to jako satisfakci?

Ta satisfakce přišla mnohem dřív, už ve chvíli, kdy jsme poprvé obstáli před odbornou veřejností. Dalším takovým zadostiučiněním bylo ulovení polského režiséra Jana Klaty, se kterým spolupracujeme. Ale samozřejmě jsem ráda, že si výjimečnosti Palmovky všimli i jiní lidé než já.

Máte už dvě Ceny Thálie. Není to demotivující, dospět takhle mladá k cenám, na které se třesou herečky i o několik desetiletí starší?

Cena je samozřejmě super věc, může vám pomoct, může vás odblokovat nebo prostřednictvím ocenění zjistíte, že jste tam, kde máte být, že to celé dává smysl. Ale jinak je cena do budoucna spíš překážka, protože divadlo se nejlíp dělá s vědomím chyb a možného neúspěchu. S každou novou hrou začínáte úplně od začátku a byla by hloupost myslet si, že má někdo dopředu nějaký body. Ocenění získáte za práci, která už proběhla, neznamená, že vaše další práce bude dobrá.

Zmínila jste jméno Jana Klaty, který na Palmovce inscenoval Shakespearovu hru Něco za něco nebo Fausta. Jde o tvůrce evropského věhlasu. Jsou jeho metody jiné než ty, které znáte od českých režisérů?

Vyznává fyzické herectví, zapojení těla. A jde vtom na dřeň. V jeho inscenacích se člověk zapotí. Dalo by se říct, že když herec chce, může si s Klatou sáhnout hodně hluboko do svých fyzických zásob. To mi přijde super, protože mám pocit, že na jeho představeních se ta přidaná hodnota energie vždycky projeví. Podle mě i trochu jinak přemýšlí. Je rychlej, chytrej, otevřenej a má komplexní znalosti, které sahají od historie třeba až po videa na YouTube.

Klatův Faust, kde taky hrajete, je opravdu plný kulturních odkazů, které ale většina divadelního publika vůbec nemusí umět rozklíčovat. Cítíte to na ohlasu představení?

Někdy to cítit je. Klata, než odjel, nám ale dal dobrou radu - nemáme se soustředit na lidi, kterým vidíme záda, ale na ty, kteří v hledišti zůstali. Dopředu říkal, že k přijetí té hry bude zapotřebí jisté penzum znalostí, třeba i z hudebního světa. Když je divák nemá, tak si to asi tolik neužije, to je pravda. Ale nevím, jestli se na to má tvůrce ohlížet, když chce něco říct. Klata to ale ví.

Vladana a Prasopes

Začínala jste v ostravské Aréně, což je malinké divadélko, alespoň v porovnání s klasickou scénou Divadla pod Palmovkou. Neměla jste s tím přechodem zprvu problémy?

Během angažmá v Aréně jsem účinkovala ve třech inscenacích ostravských Letních shakespearovských slavností, včetně Romea a Julie, kdy jsem hrála titulní roli. Takže zkušenost s velkým jevištěm už jsem měla. Na těch asi dvaceti prázdninových představeních jsem se oťukala a na Palmovku se hrozně těšila. Vždycky mě zajímal detail, v hraní i v životě, a když mě Michal Lang oslovil s nabídkou na Palmovku, stanovila jsem si cíl hledat ten detail na velkým jevišti. A zkoumat, jak se dá ten detail přenést až do poslední řady na balkoně. Jde to!

Druhou Thálii jste dostala za Ibsenovu Noru, která ve vašem pojetí působí dojmem nesvéprávné paničky, jež má maximálně zdobit. V originále se v ní ale odehrává zásadní konflikt, který vyústí v její proměnu v důstojnou ženu. Proč jste se s režisérem Janem Nebeským soustředili hlavně na tu polohu barbínovité panenky?

My spíš sledovali tu linku trapnosti vztahů, přišlo nám, že je to pro dnešní svět přínosnější. Naše inscenace je o zacyklení, Nora v našem pojetí od manžela neodejde, ona se nevyemancipuje. Hra nekončí bouchnutím dveří, jako v originálu, ale cyklením textu. Jan Nebeský usoudil, že téma emancipace je už dneska nošení dříví do lesa. Samozřejmě, pořád je to aktuální, ale o emancipaci se dneska běžně mluví, takže téma původní Nory trošku ztrácí na aktuálnosti. Proto se naše Nora neosvobodí a celé to vyzní do trapna.

Hodně netradičně vyznívá i váš Mefistofeles v Klatově inscenaci Faust, nejen proto, že ve vašem podání je Mefisto ženou. Působí vlastně sympaticky, přitahuje ironií i zevnějškem androgynní rockové hvězdy.

Když mi Jan Klata tuhle roli svěřil, řekl mi, že ďábel nemá žádný gender, že je bezpohlavní... Musím říct, že tahle role mě baví vůbec nejvíc. Všechny přitahuje zlo, na tom je založena pop-kultura, temný věci se vytahujou ven a ocitají se na piedestalu. Zlo je prostě nějakým způsobem přitažlivý. Třeba v naší inscenaci je Mefisto vtipnej parťák, který nechodí pro nekorektní vtip daleko. Takové lidi všichni milujou. Teda ne všichni. Většina.

Mluvila jste o fyzické stránce hereckého projevu. Musím říct, že v Divadle pod Palmovkou dávají vašim nohám zabrat - v Noře cupitáte většinu hry na jehlách, tříhodinového Fausta odehrajete v masivních botách na obří platformě. Musela jste se v rámci přípravy na ty role učit taky držet rovnováhu?

No jasně! Naštěstí ty koturny, co mám ve Faustovi, jsem už nějak ovládla. Nora mě zase naučila chodit na podpatcích. Díky tomu dneska můžu někdy vyjít ven a dělat parádu, ale ze začátku mi to fakt nešlo... Michal Lang, když viděl Noru poprvé, říkal, že ji hraju hlavně nohama. A já se na tom opravdu tu roli snažila stavět. Z etud na vysokých podpatcích mě nejvíc baví to, jak na nich člověk neumí chodit, zvrtávají se mu nohy, různě zakopává. Noru hraju jako takovou barbínu, která má pochroumaný nožičky. Zrcadlí se v nich její pochroumané city, duše.

Celý článek najdete v Týdeníku Rozhlas č. 28/2019