Umění je strašně nejisté povolání, říká herec a režisér Jiří Mádl

5. duben 2021

Jiří Mádl vysílá pozitivní energii, zároveň působí jako přemýšlivý mladý muž. Váží slova, formuluje přesně. Má bohatou hereckou filmografii (z posledních rolí: raper Plech v Zelenkově Modeláři, policista Svoboda v sérii Sever). Natočil dva autorské filmy, Pojedeme k moři a Na střeše, další připravuje. Příběhy v sobě nosí dlouho, nespěchá, pracuje na nich s invencí i důkladností. Je to tak i se snímkem Vlny, jehož příběh se odehrává v roce 1968 v rozhlasovém prostředí.

Proč vás zaujalo téma zahraniční redakce Československého rozhlasu v roce 1968? 

Můj zájem vycházel asi z toho, že jsem studoval žurnalistiku a reálně ji chtěl dělat jako povolání. V knížce Evy Ješutové Od mikrofonu k  posluchačům jsem pak narazil na kapitolu o tehdejší Redakci mezinárodního života, kterou vedl Milan Weiner. Ta kapitola mi přišla jak filmová synopse. Četl jsem si o redaktorech, kteří působili v době, kdy jim byl svět víceméně uzavřen, a přesto měli přehled. Obdivoval jsem je. Navíc to byli lidé z masa a kostí, zajímala je spousta věcí, měli rádi hudbu, sport. Velmi rychle jsem se na ně napojil a chtěl o nich psát.

Mnoho jste ale musel přidat a vymyslet sám.

Moje největší scenáristická invence spočívá v určité kondenzaci některých věcí a ve vykreslení redakce jako týmu lidí. To nebylo jednoduché. A taky v tom, že jsem vymyslel fiktivní linku dvou bratrů. Byť nějaká inspirace tam přece jen je – trochu mě inspirovala postava skutečného rozhlasového technika pana Havlíčka. Samozřejmě nevím, jaké byly jeho rodinné poměry, co konkrétně dělal. To jsem si musel vymyslet.

Proč ty fiktivní postavy?

Jsou ve scénáři především proto, aby ve filmu byla silnější identifikace s obyčejným Čechoslovákem té doby. Uvědomil jsem si totiž, že ta rozhlasová redakce byla elitní tým lidí s nadprůměrnou inteligencí, zkušenostmi a schopnostmi. Tím pádem od začátku předurčení k rolím hrdinů. Kdežto já tam chtěl mít někoho, kdo k zásadovým postojům musí teprve dospět.

Čtěte také

Při přípravě scénáře jste s některými tehdejšími redaktory stihl mluvit, třeba s Janem Petránkem nebo s Věrou Šťovíčkovou. Jaká byla vaše setkávání? 

Bylo to dobrodružství! Představte si, že čtete spoustu materiálu, knížky, autobiografie – pan Petránek i paní Šťovíčková je napsali a vydali –, že hodně víte o vedoucím zahraniční redakce Milanu Weinerovi. Máte je už vymodelované jako postavy z legendy. A najednou některé z nich potkáte. Byl to zážitek. Projevovali opravdové nadšení, že se tomu tématu věnuji, byli neskutečně milí. Snad jen pan Dobrovský si trochu držel odstup, byť i on byl vstřícný a sdílný, vyprávěl spoustu věcí. S Věrou Šťovíčkovou to byla láska na první pohled, za ní jsem chodil nejradši.

Dívali se na události jejich tehdejší aktéři jinak, než to bylo ve skutečnosti?

Těžko říct, co je objektivní skutečnost, protože každý si tu dobu pamatuje jinak. A tady je třeba být opatrný. A především – být scenáristou. Protože scenárista má sdělit ducha doby, náladu, pocity, zatímco dokumentarista musí být přesný ve faktech. Samozřejmě nechci nic moc pokroutit, ale vezměte si Formanova Amadea, jak tam vykreslil Salieriho. Přitom to byl údajně Mozartův nejlepší přítel. Přesto film skvěle vyjádřil Mozartovu osobnost i dobu.

Pomohli vám lidé z rozhlasu a archiv?

Ano. Nejvíc Eva Ješutová a Jaroslava Nováková, které mi pomohly získat některé písemnosti, ke kterým bych se bez nich asi nedostal. Mezi nimi samizdatovou literaturu i něco málo vyprávění od dětí Milana Weinera. Byl mi zpřístupněn také archiv Českého rozhlasu. Jenže tam toho po Redakci mezinárodního života moc nezůstalo, nahrávky a další materiály byly záměrně zničeny. Například z populárního pořadu Písničky s telefonem se dochovalo strašně málo. Zůstaly jen věci, které tehdejší likvidátoři nepovažovali za důležité, ale mně posloužily. Třeba rozhovor s jakýmsi panem Zárubou, kterého Milan Weiner naprosto proti pravidlům pozval do studia jakožto „muže z ulice“. Dotlačil ho do rohu, maličko nefér způsobem, jako zkušený novinářský vlčák v rozhovoru tak trochu umlátil obhájce komunistického režimu fakty. Tím ale zároveň naznačil, že lži a pokrucování faktů už tolerovat nebude.

Jsou ve filmu i scény, jak rozhlas vysílal z budovy už obsazené vojsky?

Nechci prozrazovat příliš, ale je tam i dost akčních scén. Myslím, že se dochoval unikátní materiál. Přiznám se, že o něm mluvím i proto, abych si ho tak trochu rezervoval a nikdo jiný mi ho pak nechtěl šlohnout. Ale film není jen o dramatických scénách invaze, kladu důraz na půlrok před tím, než se to stalo, protože ta doba je podle mě zásadní.

Můžete blíže charakterizovat příběh a žánr?

Vlny jsou o tom, jak ochránit své blízké a své vlastní já v době, kdy bychom se pod tlakem lží a násilí mohli zlomit. Je to především film o mezilidských vztazích. A zároveň politický thriller, protože kulisy tvoří rok 1967, pražské jaro 1968 a sovětská invaze.

Když se řekne rok 1968 a rádio, mnozí si pod tím představí hlavně politiku.

Chci udělat film o lidech na pozadí doby. Lidský příběh, který bude fungovat. Současně ale zdůrazňuji, že by to měl být divácký film, dynamická, pestrá a napínavá zábava.

Je složité najít herce pro role redaktorů?   

Spíš mi jde o ducha, o charakter, nechci se nechat svázat fyzickou podobností. Myslím si, že třeba pan Dobrovský mi herecky vychází úplně jasně, i paní Šťovíčková a Jiří Dienstbier. Asi nejvýraznější osobností a charakterově nejpřesnější je Milan Weiner.

Jak dlouho jste promýšlel a psal scénář?

Poprvé jsem se rozhodl, že z toho musím udělat film, v roce 2009, první synopsi jsem dopsal roku 2015. A pak přišlo několik opravdu intenzivních let, kdy jsem spolupracoval i se zahraničním dramaturgem Gyulou Gazdagem a s Jaroslavem Sedláčkem z České televize. Dali jsme do toho všechno, co umíme. Ale musím říct, že pořád je co zlepšovat. Snažili jsme se, nic jsme neuspěchali... Pracujeme na tom léta, poctivě jsme náš vlak nakládali a jsme připraveni vyjet. Tak snad to pofrčí.

Čtěte také

Zvažujete termín premiéry?

Rád bych stihl 100. výročí rozhlasu – rok 2023.

Jaký je váš vztah k  rozhlasu jako posluchače a teď už i autora rozhlasového příběhu?

Určitě není náhoda, že budu dělat film s výraznou rozhlasovou tematikou, protože já už jako dítě měl rád rozhlasové znělky, bylo to pro mě jakési dělení dne, možná i trochu ukolébavka. Rád poslouchám rozhlas, jsem častý posluchač. Už během studií jsem do rozhlasu dost docházel, velice mě zajímal.

Kryštof Hádek a Jiří Mádl ve snímku Modelář

V našem starším rozhovoru jste říkal, že nejraději píšete. A že kdybyste už nic nenatočil, pokud budou vaše scénáře realizovat jiní, budete spokojen. Pořád platí, že psaní je pro vás priorita? 

Je to něco, co mě asi nejvíc těší, i když – pokud bych měl ze svých aktivit něco „vyhodit“, mrzela by mě ztráta hraní i režie. K režii už jsem si vztah našel a těší mě, i když je to pro mě pořád největší stres. Ale kdybych se musel držet jen jednoho, je to určitě psaní. Možná proto jsem teď začal psát knížku. Chtěl jsem to udělat už dlouho.

Bude to beletrie?

Román. Jmenuje se Planeta Krypton a je o lásce. Ve svých filmech jsem se zatím moc nevěnoval vztahu muže a ženy. Ve Vlnách už nějaký milostný vztah sice je, ale taky nejde o nejstěžejnější motiv. A teď najednou píšu knížku, která je čistá romantika, jde tu jen o vztah. Sám jsem se trošku překvapil, ale myslím, že té knížce to sluší. Můžu přesněji vyjádřit pocity protagonistů, zatímco ve filmu můžete vyprávět jenom obrazem a atmosférou. Zkouším teď něco nového a jako vypravěč vnímám výhody slova.

Z jiného, právě aktuálního soudku: v březnu jste si z Rudolfina odnesl Českého lva za vedlejší roli ve filmu Modelář. Jak se vám s režisérem Petrem Zelenkou pracovalo?

Mně se dělalo dobře s mnoha režiséry, ale Petr Zelenka má pro mě ještě tu výhodu, že pracuje způsobem, který se nejvíc podobá mým režijním postupům. Když jsem to pochopil, tak se mi od něj všechno přijímalo velice jednoduše. O té roli a o tom, že by mě na ni chtěl, mi řekl o dva tři roky dřív, než se vůbec rozběhly přípravy.

Casting k filmu Na střeše režiséra a scenáristy Jiřího Mádla.

Jak jste se naučil rapovat a mluvit tím zvláštním způsobem, jak jste měl v roli? Ocenilo to publikum i akademici při rozhodování o Českém lvu.

Způsob řeči vycházel z  toho, že to původně měl hrát známý raper Adam Svatoš neboli Kato, pak Zelenka roli zvětšil a zjistil, že by to chtělo spíš herce. A protože mi o tom už před časem říkal, měl jsem Kata nakoukanýho. Strašně mě zajímal jeho vzhled i specifická mluva. Hodně  jsem se na natáčení těšil.

I na rapování?

To ani moc ne, ale samozřejmě mě lákalo to zkusit. Pak už šlo jen o to, abych si to dobře nacvičil. Byl to čistý dril. Odjel jsem na čtrnáct dní na chalupu, vzal s sebou kameru, natáčel si dialogy, které jsem posílal Petrovi. Komentoval to, a já svůj projev do poslední chvíle ladil.

Celý rozhovor s Jiřím Mádlem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související