Každý z nás hledá parťáka

Jen na jednu noc, říká důrazně. Jenže trochu se to protáhne... Tak začíná nový, v pořadí druhý film Jiřího Mádla Na střeše. Uznávaný, často obsazovaný mladý herec vstoupil do veřejného prostoru jako režisér před pěti lety snímkem Pojedeme k moři, jedním z nejúspěšnějších filmových počinů roku 2014. V těchto dnech představuje další filmový příběh, k němuž si opět napsal i scénář.

Říká se, že natočit druhý film je těžké, možná těžší než první, protože od tvůrce se už něco očekává. Jak se vám pracovalo na novém snímku s pověstí úspěšného debutanta?

Bylo to opravdu těžké, protože jsem samozřejmě chtěl naplnit očekávání. Navíc to je vlastně můj druhý debut.

Debut bývá zpravidla jen jeden, proč tak mluvíte o svém druhém filmu?

Protože to svým způsobem opravdu druhý debut je. Pojedeme k moři jsem totiž natáčel specifickým způsobem - jakoby z ruky dítěte. Hlavní dětský hrdina si to celé točí i stříhá sám, což znamenalo mnohá omezení, která jsem musel důsledně dodržovat, natáčet tak, jak by to dělal malý kluk. Ale „Střechu" jsem točil už klasickým vypravěčským způsobem. A to bylo pro mě nové. Kamera se najednou chová úplně jinak, je jakoby volná, nabízí vám spoustu možností. No jo, ale vy si musíte vybrat tu správnou, tu nejlepší. Není jednoduché to odhadnout.

Odkud jste čerpal námět?

Hlavní inspirací byl můj spolubydlící jménem Teru, který se mnou bydlel v New Yorku na koleji zrovna v té době, kdy jsem psal scénář. Jeho život nese hodně podobných znaků, jakými se vyznačuje hlavní postava našeho filmu Song.

Byl to imigrant? Měl jste ve scénáři v úmyslu upozornit na problémy migrace, které se zrovna teď dost řeší?

Imigrant to byl, ale pro můj film vlastně není imigrantské téma vůbec důležité, má až druhotný význam. Je pravda, že motiv migrantů je tu výrazný, ale popravdě řečeno, já na něco takového vlastně upozornit ani nechtěl. Nejvíc mi šlo o jiné téma - o hledání a sbližování, o vytváření vzájemného vztahu. O to, že člověk hledá k sobě parťáka, a teprve až když k sobě toho druhého má, stává se celistvým. A možná i silnějším. Přitom je opravdu jedno, kdo odkud pochází, jestli je jeden odtud a druhý odjinud; důležité bylo, aby ve filmu co nejlépe fungovaly ty kontrasty. Proto jsem to tak postavil: starý -mladý, Evropan - Asiat. Ti lidé k sobě hledají cestu.

Mají to ovšem složité.

Pro žádného z nich to není jednoduché. Každý z nich - a podle mě každý z nás - si hledá nějakou tu svou druhou polovinu, nikdo není ucelený, pokud k sobě někoho nemá. A je vlastně jedno, o jakých dvou lidech bych to vyprávěl. Samozřejmě je názornější, a taky filmovější, když ty postavy působí co nejkontrastněji. Ale hlavně mi šlo o to, aby ti lidé měli k sobě dlouhou cestu, ale nakonec ji našli.

Mimochodem, proč jste potřeboval, aby váš profesor měl minulost „starého komunisty"?

Protože jsem chtěl, aby profesor měl všeobecně srozumitelný škraloup, ale zároveň aby se ten škraloup příliš nezdůrazňoval. Profesor Rypar totiž dokáže svou osobností a tím, jaký je v přítomnosti, úplně zválcovat, překonat svou minulost. Chtěl jsem tím říct, že to takhle často je. Ze člověk je tak dobrý, jak dobrým člověkem dokáže být v posledním roce života. Podle toho by se měl soudit.

Na střeše se odehrávají mnohé důležité scény. Chtěl jste tím naznačit, že když se člověk dívá na věci z nadhledu, jeví se mu problémy snáze řešitelné?

Ano, ta střecha má taky symbolický význam. Možná i v tom mě ovlivnil pobyt v New Yorku, kde jsem studoval a psal při tom tento scénář. Tam jsem totiž podobné pocity zažil. To město působí jako obrovská nedobytná pevnost, která má svá pravidla, jen velcí žraloci jsou schopni se tam prosadit. Ale když vlezete na střechu některého z těch vysokých baráků, shora vám připadá svět tam dole najednou malý a dostupný. Zdá se, že na všechno můžete dosáhnout. Střechou jsem chtěl dát najevo pocit nadhledu a odstupu, který ulehčuje problémy.

Jiří Mádl|foto: Martin Pekárek / CNC

Setkání profesora Rypara a Songa je ve filmu ztvárněno velmi věrohodně. Je uvěřitelné, že by se tak mohlo odehrát i ve skutečnosti.

Ano, věřím tomu, že kdyby se ti dva lidé potkali v podobné situaci, jakou jsme na začátku vytvořili, vyvíjelo by se to tak, jak popisujeme. Já mám vůbec pocit, že nejsilnější příběhy jsou ty, které vzešly ze skutečných událostí.

Nechci prozrazovat překvapivé a vtipné až humorné finále, jen se zeptám, jestli se něco takového mohlo stát i ve skutečnosti. Víte o takovém případu?

Ano, k takové situaci opravdu došlo, nebylo to v naší zemi, ale víc o tom raději nebudu mluvit, aby mě nezavřeli...

Profesora Rypara měl původně hrát Jan Tříska. Bylo těžké za něj najít náhradu?

Na začátku to samozřejmě vůbec nebylo jednoduché, vždyť’ jsme s Janem Třískou rok zkoušeli! Pozval jsem na kamerové zkoušky spoustu herců, kteří přicházeli v úvahu. Dodatečně jim děkuji, že přišli, většinou šlo o herecké hvězdy. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek, přišli připravení, naučení. Tím to bylo těžší. Trvalo dva a půl měsíce, než jsem našel pana Švehlíka. Ale když se objevil, jako by se rozsvítila jasná žárovka. Bylo to zkrátka eso. Zaplnil svou postavu zcela po svém, vlastně si ji uzmul. O spoustě svých rozhodnutí na cestě k finální podobě filmu mívám pochybnosti, ale o panu Švehlíkovi jsem ani jednou nezapochyboval.

Také volba představitele Songa, druhé hlavní postavy byla šťastná, mladý Vietnamec Duy Anh Tran hraje přirozeně a přesvědčivě. Co dělá v civilním povolání?

Pracuje v reklamní produkci, takže naše prostředí trochu znal, není mu vzdálené. Zná i spoustu termínů, které my používáme, ví, jak to chodí na place. Byla to pro něj i pro nás výhoda. Navíc jeho čeština je dokonalá, už se tu narodil. Přitom ale dokázal skvěle představit cizince, který česky skoro neumí.

Sešel se zkušený herec s nehercem. Neobával jste se, že to bude nesourodá dvojice?

Hlavní dvojice mi nepřišla vůbec nevyrovnaná, ani herecky, ani jinak. Oni totiž opravdu fungovali jako jeden člověk. Když se na place spolu sešli, vždycky se úplně rozzářili. Asi tu pomohl i můj styl práce - já hodně zkouším a předehrávám, a pak vlastně ani nevidím rozdíl mezi hercem a nehercem. Prostě je musím zmodelovat do tvaru, jaký potřebuju.

Jak se natáčelo ve vietnamské tržnici Sapa? Autoři filmu Miss Hanoi, kteří v Sapě taky před časem pracovali, říkali, že dnes už jsou tamní manažeři mnohem otevřenější než dřív. Máte podobnou zkušenost?

Je to tak. Myslím, že dřív, třeba před dvěma lety, by nás v Sapě ještě točit nenechali. My s nimi hráli naprosto otevřenou hru. Věděli, o čem náš film bude, znali i našeho hlavního představitele. Jsem rád, že za otevřenost nás lidé v Sapě odměnili důvěrou a vytvořili luxusní podmínky.

Pomohl vám hlavní představitel Duy Anh Tran v komunikaci s Vietnamci?

Samozřejmě nám moc pomáhal. Hlavně v některých mírně konfliktních situacích, většinou to ale byla spíš nedorozumění. V každém případě skutečnost, že Duy Anh patřil mezi nás a zároveň byl jejich, nám hrála do karet.

,,Ve filmu Na střeše jsem chtěl ukázat, že člověk je tak dobrý, jak dobrým člověkem dokáže být v posledním roce života. Podle toho by se měl soudit," míní Jiří Mádl.|foto: Martin Pekárek / CNC

Proč jste si vybral k některým scénám právě pražské Gymnázium Jana Keplera, má to nějaký význam?

Pro tuto školu jsme se rozhodli hlavně proto, že je to moc hezká budova, otevřená a vzdušná, navíc se dobře hodila k chodbě domu, kde bydlel Rypar. Zdálo se nám to kompatibilní, Když už mluvíme o té škole, pro zajímavost ještě řeknu, že tam přece jen vznikl malý problém: chtěli jsme točit scény v tamní tělocvičně, líbila se nám, ale když jsme později přijeli, tělocvična už prošla rekonstrukcí. Profesoři se nám pochlubili, jak ji pěkně opravili. Jenže, jak to tak bývá, opravili ji do podoby, která se nám už nelíbila. Takže tělocvičnu jsme museli najít jinde.

Dovolte ještě otázku k filmu Pojedeme k moři, který posbíral doma i v zahraničí spoustu ocenění, mají ho rádi i diváci. Co říkáte takovému ohlasu?

Jsem hodně spokojen s tím, jak film funguje. Nikdy se nestal, a asi se ani nestane, masovým filmem, ale je příjemné, že nabírá věrné fanoušky. Dnes už se to moc neděje, divákům se nabízí přemíra titulů a na předchozí se rychle zapomíná. Jsem rád, že se film dostává k lidem pokradmu, má jakousi zvláštní sílu. Budu vždycky vděčný za to, jak to dopadlo.

V žádném ze svých dosavadních filmů nehrajete. Přitom rada režisérů, kteří vyšli z herecké branže, má ve svých filmech roli i pro sebe. Proč vy ne?

Když tohle někdo umí, beru to. Například můj velmi oblíbený režisér Ben Affleck je zároveň také výborný herec a ve svých filmech hraje. Já vnímám ty dvě profese úplně oddělené. Proto si nedokážu představit, že bych ve svém filmu hrál, ani si nepíšu role pro postavy mého věku. Když hraju, mám to podobně: jako herec vůbec neuvažuju na place režijně. Ani trošku.

Ani do budoucna neplánujete napsat roli pro sebe?

Zatím nechci hrát v žádném svém filmu, netroufnul bych si to. Pro mě je režie tak obrovská zodpovědnost a tak moc to prožívám, že nevím, jestli bych dokázal tříštit pozornost ještě na hraní.

Ale jako režisér máte ve vztahu k hercům herecké uvažování, pokud vím, předehráváte jim, že?

To ano. Moje herecká zkušenost mi určitě v režii pomáhá. Kdybych ji neměl, kdybych nenatočil tolik filmů, asi bych to tak necítil a neuměl. Dokonce si myslím, že právě proto je práce s hercem při režírování asi moje nejsilnější stránka.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.