Týden s Woody Allenem. Vzpomínky amerického filmaře posilují pocit, že svět se ještě nezbláznil

Koupil jsem si je samozřejmě i proto, abych se dozvěděl, jak to bylo s tím obviněním, že sexuálně obtěžoval svou adoptovanou dceru. Kdyby to byla pravda, asi bych jeho filmy neproklel, ale koukalo by se mi na ně hůř. Mám to tak v hlavě nastaveno. Když zjistím, že sebeskvělejší umělec postrádá charakter nebo se dopustil něčeho nepřijatelného, promítne se mi to do vnímání jeho díla. Nikomu tuhle myšlenku nevnucuji, klidně si dál poslouchejte Nohavicu a čtěte třeba paměti kata Mydláře, ale mně to nejde.

Mám určitě štěstí, že o životě mnoha skvělých umělců se nic ošklivého nedozvím, protože bych asi byl ochuzen o spoustu krásných zážitků. Talentovaných darebáků, lhářů či podvodníků bylo vždycky hodně a někteří z nich jako by se vykupovali svým skvělým dílem, jenže já k fanouškům takové Leni Riefenstahlové zkrátka nepatřím. Proto jsem se bál, že mi teď zhořkne i Manhattan, Annie Hallová nebo Sex noci svatojánské, ale naštěstí se to nestalo.

Woody Allen a Diane Keaton ve filmu Annie Hall|foto: Bontonfilm, MGM studio

Knížka, v níž Woody Allen bilancuje život a vysvětluje, jak to bylo s jeho obviněním, mě nadchla nejen tím, jak důstojně se v ní zabývá skandálem, do kterého byl uvržen; jeho argumentace je tak silná, že mě za chvíli přestala zajímat. Uchvátil mě samozřejmě typickým humorem, ale i způsobem vyjadřování o lidech kolem, skromností a pochybováním o sobě samém. A také pokorou před tím, čemu říkáme filmové umění.

„Sedím jednou u Elaine a chystám se zaplatit při odchodu u pokladny, když mě zastaví – hádejte kdo? Ano, Tennessee Williams... Zastavil mě, aby mi řekl, že jsem umělec. Ohlédl jsem se, jestli za mnou nestojí nějaký doopravdický umělec, ale ne, měl na mysli mě. Napadlo mě, s kým si mě spletl. S Haroldem Pinterem? Celý jsem zrudl, zamumlal pár servilních blábolů a zacouval ke dveřím, klaně se přitom jako čínský eunuch.“

Vzpomínky Woody Allena vyšly v českém překladu Michaela Žantovského|foto:Argo

Podobných situací v knížce najdete víc a cítíte, že nejde o předstíranou skromnost, ale o skutečný obdiv k velkým osobnostem. Woody Allen, autor více než šedesáti filmů, z nichž nejméně na tři desítky z nich se člověk může koukat pořád dokola, prohlásí: „I když jsem si to vůbec nezasloužil, vždycky jsem pracoval, jako bych patřil do jedné řady s velkými filmovými umělci, a přestože to srovnání nebylo případné, mé nekompromisní požadavky mi získaly respekt, který by víc náležel opravdovým mistrům...“

A pak že skromnost vyšla z módy! Ani v pětaosmdesáti si Woody Allen nemá potřebu hrát na mistra, navíc se mu celý život dařilo vyhýbat kompromisům. „Umělci jsou plní nejistot a vědí, že nic nevědí,“ píše a dodává: „Ti chlapi od peněz většinou nic nevědí, nic netuší, ale mají pocit, že vědí – a vědí to lépe než umělci... Nejsme banka, říkali mi, chceme do toho také mluvit, co je to za příběh? Které herce v tom vidíte? Alespoň si poslechněte, jakou máme představu! Ale kdepak, ani mě to nenapadlo. To bych radši filmy netočil.“

Moc se mi ten týden s Woodym Allenem líbil. Lidi jako on ve mně posilují pocit, že svět se ještě nezbláznil.