Komedie je můj nejvlastnější žánr, říká režisér Jan Hřebejk

14. červen 2021

Pár dní před naším rozhovorem Jan Hřebejk překvapil sdělením, že už nebude točit filmy. Jistě, tím výrokem se nevzdával profese režiséra, jen sděloval, že se nadále hodlá víc věnovat seriálům. Držitel mnoha prestižních ocenění pozorně sleduje vývoj v oboru a vidí i očekává velké změny. Co se stane s kiny? „Je možné, že budou uvádět jen takové filmy, jaké já netočím,“ uvažuje.

Stejně mě kategoričnost vašeho výroku překvapila. Publikum v kině opravdu přijde o vaše nové filmy? 

Měl jsem na mysli, že vůbec nevíme, co se s kiny stane. Jistě nepřestanu točit filmy úplně, ale je možné, že v kinech se budou uvádět jen takové, jaké já netočím. Distribuce se určitě promění, filmy nacházejí jiné uplatnění.

Může za to současná dlouhá „pandemická“ doba?

Ano, pandemické období zavřelo kina, přitom televizní kanály a placené televize naopak prožívají obrovský boom. Lidé nechodili do kina, když nikam nemohli, mohli se dívat jen doma. A kdoví, jak se budou chovat potom. Takže jsem to myslel tak, že nevím, jestli filmy, které já budu točit, budou vůbec schopny se v kině uplatnit.

Režisér Jan Hřebejk

Před časem jste vstoupil na televizní teritorium. Změnilo se něco podstatného na vašem způsobu práce?

Ne, nezměnilo se skoro nic. Rozhodně ne u těch projektů, které jsme dělali s vyšší ambicí, to znamená, že jsem si vybral scénář a sám obsazoval herce. Já to dělám pořád stejným způsobem se stejnými štábovými lidmi, třeba kameraman Martin Šácha, se kterým jsem točil své poslední filmy, dělá se mnou i televizní projekty. V práci samotné žádný rozdíl není, já dělám totéž, jen se mění způsob, jakým se film šíří.

Bude změna podle vás trvalá?

Myslím, že ano. Někdo se dívá na filmy v počítači, někdo v telefonu, někdo potřebuje kino a bude ho potřebovat vždycky. Já v tom moc velký rozdíl nevidím. I když samozřejmě kino je – už ze sentimentálních důvodů – takový rituál. Obléknete se, jdete do sálu, zhasne se a začne běžet film, v kině s vámi někdo je nebo někoho potkáte…

V televizních minisériích, kterým se teď věnujete, máte jako tvůrce víc prostoru pro příběh.

To určitě, autorsky to je zajímavý tvar. Je to jako velký román. Často se o tom s Petrem Jarchovským bavíme, zajímá nás to taky jako diváky, protože jsme obdivovateli mnoha televizních sérií, které jsme viděli, obdivujeme je autorsky i režijně.

Režisér Jan Hřebejk

Větší prostor tak do šesti dílů vám tedy vyhovuje?

S Petrem Jarchovským i s dalšími scenáristy jsme vždycky rádi, když máme v příběhu nějaké paralelní motivy, třeba jako jsme měli ve filmu Horem pádem. Minisérie to umožňuje v daleko větší míře. A když je to autorsky zdařilé, jako byl třeba scénář Rédl od Miro Šifry, tak to může dobře dopadnout. Mimochodem, Rédl jako celovečerní film by se obtížně distribuoval. A taky – natáčení minisérie si člověk užije, protože s ní strávíme víc času my i herci. Poslední filmy, třeba Učitelku, jsme točili dvacet dnů, minisérii i čtyřicet nebo padesát.

Proč si myslíte, že Rédl by se v kinech těžko uplatnil? 

Protože téma bylo výlučné a depresivní, a taky proto, že tam s výjimkou Ondřeje Sokola v titulní roli nebyla žádná postava pozitivní. Bylo by obtížné takový film promítat třeba v multiplexech. Přitom na obrazovce našel přesně tu stopáž i uplatnění, které si ve filmu nedokážu představit. Připadá mi, jako by se rozevřely nůžky mezi filmy, které jsou pro celou rodinu nebo pro teenagery, a mezi filmy s politickým tématem. I když si myslím, že zrovna autor Rédla žánrově dobře nakombinoval thriller s politikou.

Čtěte také

Z vaší novější  televizní tvorby se mi líbil Veterán podle scénáře Marka Epsteina. Ale zdá se mi, že nebyl dost doceněn.

Nemyslím si to, Česká televize ho sice vysílala jen jednou, ale koupili ho ve Francii i v Německu a všude měl dobrý ohlas. Já ten film považuji za svůj šťastný počin a děkuji Marku Epsteinovi, že mi scénář nabídl.

Už před lety jste se začal věnovat kriminálního žánru a zůstáváte u něj. Je to kvůli tomu, že krimi je teď trendy, nebo vám ten žánr skutečně vyhovuje?

Vyhovuje, proč by neměl. Vzniklo to tak, že Petr Jarchovský napsal podle knížek Michala Sýkory první tři díly úspěšné minisérie „olomouckých“ detektivek Detektivové od Nejsvětější Trojice. Natáčel je Viktor Tauš, pokračovat měl Honza Prušinovský, ale v  té době nemohl, tak jsem natočil další epizodu. A pořád to mělo úspěch. Tak jsme nakonec společně s Viktorem natočili šestnáct nebo sedmnáct dílů. To mě velice bavilo.

A nezůstalo jen u toho…

Pak jsem dostával další nabídky. Byly to většinou takové lokální detektivky odehrávající se v Plzni nebo v Ostravě. To mě baví i proto, že se podívám různě po republice, na zajímavá místa a pracoviště. Na té práci je vůbec zajímavé, že člověk nezůstává v jednom jediném prostředí, ale podívá se do dolů, do hor i jinam, kam se lidi běžně nedostanou. Třeba mě nesmírně zajímalo zákulisí zoologické zahrady… A teď jsme dotočili čtyřdílnou televizní minisérii, která je detektivkou jen zdánlivě, protože tam sice jde o vraždu, ale příběh je spíš v  žánru kriminální komedie. To mám rád i jako divák, mými velice oblíbenými filmy Woodyho Allena jsou Zločiny a poklesky nebo Tajemná vražda na Manhattanu. Líbí se mi, když vražda je jen záminka k tomu, aby člověk rozkryl nějaké vztahy a rozehrál kolem toho komedii.

Režisér Jan Hřebejk a jeho tým v Olomouci

Tak jste mínil i Boží mlýny, které právě odvysílala Česká televize.

Ano, i v  tomhle seriálu jsme se snažili o něco podobného. Jsou to sice detektivky, ale víte předem, kdo je vrah, a taky víte, že za svůj zločin nebyl odsouzen. Parta policajtů se snaží dostat ty lidi do vězení. Ty zločiny jsou vesměs jen záminka ke komedii, což je můj nejvlastnější žánr.

Trochu mi to připomnělo Podraz.

Podraz je jeden z nejlepších filmů tohoto žánru, je to ikona, a člověk se k tomu vždycky nějak vztahuje. Ale podobné jsou i některé filmy bratří Coenů, třeba Fargo nebo Tarantinovy snímky. Jsou to mistři tohoto žánru. Já je samozřejmě nechci napodobovat, protože to ani nejde. Je mi to ale blízké a autorsky se na tom shodnu i s Petrem Jarchovským nebo naposledy s Jankem Kroupou při Božích mlýnech. Musím říct, že v televizní práci je role autora, scenáristy opravdu klíčová. Proto se vždy snažím tu roli akcentovat, považuji každý projekt za společné dílo.

Zmínil jste své vzory. Máte je i v oblasti televizních sérií?

Obdivuju hodně sérií. Dříve jsem neměl takový přehled, chodil jsem spíš do kina, ale v poslední době jsem na HBO nebo na Netflixu objevil celou řadu věcí, které mě nadchly. A přitom u nich si neumím představit, že by byly distribuovány v kině, přestože jsou nesmírně atraktivní. Asi nejvíc mě zaujala dramata, která jsou částečně dokudramaty a nějak se týkají politiky. Ať už to byl Nejsilnější hlas o zakladateli Fox News Rogeru Ailesovi s fenomenálním Russellem Crowem, kterého jsem v životě neviděl v tak dobré roli, nebo Mrs. America, miniseriál o feministickém hnutí ve Spojených státech. Líbila se mi i spousta blízkovýchodních projektů, švédský seriál Chalífát na téma Islámského státu a druhé generace uprchlíků z Blízkého východu do Evropy. Úchvatné bylo drama režiséra Dereka Cianfranceho Bludné kruhy s Markem Ruffalem, to mi přišlo úplně fantastické, nebo série Hodiny, nesmírně dobře napsaná i vyprodukovaná, dramatický seriál o dospívání Euforie a desítky dalších, na které si teď honem ani nevzpomenu. Objevilo mi to nové světy.

dsc_6156.jpg

Jste stále v plné práci, skoro pořád jste na place. Jeden z vašich spolupracovníků mi řekl: „Když Honza strašně rád točí!“ Opravdu máte natáčení nejradši ze všech fází režijní práce?

Vlastně jo. Já mám sice vůbec nejradši období, kdy se to rozjede, ale ze všech dalších fází si nejvíc užívám natáčení, protože tam se cítím opravdu ve svém živlu. Jsou režiséři, které natáčení moc nebaví, nebo je hodně stresuje – třeba když jejich ideální představa dostává na frak. Někteří nejraději stříhají nebo píšou scénáře. Mně hodně baví natáčení. Způsob, jakým dneska točím – protože už používáme digitální technologie a točíme na dvě kamery –, to je pro mě velké osvobození. Můžeme víc improvizovat, víc točit s neherci. A můžu taky točit bez zkoušek – a dost často to dělám. Podaří se díky tomu udělat svěží scény.

Natočil jste na třicet filmů a televizních seriálů. Napsali o vás: „Každé dílo Jana Hřebejka se očekává s velikým napětím.“ Nemáte trochu obavu, že časem se váš nový film bude očekávat s menším napětím, když jich je tolik?

To už se určitě stalo. Ale nejde v tom udělat žádný kompromis. Já chystám několik věcí zároveň a třeba rok netočím. A pak se to sejde naráz, a najednou to vypadá, že jsem během roku natočil tři seriály. Ale ty se léta chystaly! Já nejsem v pozici producenta, ani nejsem autor. Můj příjem není tak velkej, abych z jedné věci žil pět let. To prostě nejde. A zároveň mě to taky hrozně baví, chci točit. Přiznám se, že nezávidím kolegům, kteří jsou zároveň producenty, jako Václav Marhoul, Jan Svěrák nebo David Ondříček, protože daň za to je, že točíte jeden film za deset let. A na to mi můj život přijde krátkej.

Šakalí léta

Které své filmy máte zvlášť rád?

Já mám asi nejradši tu část své tvorby, která je spojena s Petrem Šabachem. Náš debut Šakalí léta, potom Pelíšky, náš druhý film a největší úspěch, jaký jsme kdy měli. Mám rád i U mě dobrý, což vlastně takový úspěch nebyl, anebo televizní film Škoda lásky. Humor Petra Šabacha mi byl vždycky blízký. Ale zároveň mám rád i filmy, které jsme natočili s Petrem Jarchovským a které někoho možná překvapily určitým žánrovým úkrokem, Kawasakiho růži a Učitelku. Vždycky jsem vděčnej, když se nám podaří udělat úkrok od toho, co jsme už dělali. Kdyby se měl zachovat jen jeden jediný film ze všech, které jsem natočil, tak jsem určitě pro Pelíšky, protože se k nim lidé rádi vracejí. Myslím, že každý tvůrce má radost, když něco z toho, co udělal, zůstane živé.

Dotočil jste s  Petrem Jarchovským další televizní minisérii, co to bude?

Má název Pozadí událostí a jde o příběh inspirovaný námětem Milchala Sýkory. Tentokrát to není „olomoucká“ detektivka, ale odehrává se to na univerzitě mezi vysokoškolskými pedagogy a studenty. Na vysoké škole dojde k záhadné smrti studentky – a kolem toho se rozehrávají vztahy a situace. Všechny postavy jsou z akademického prostředí, zároveň je děj hodně sarkastický, někdy až satirický. Nemůžu o tom ještě moc mluvit, teď jsem dotočil a nemám odstup.

Celý rozhovor s Janem Hřebejkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související