Všecko je vždycky tady. František Skála a jiné práce

František Skála, letos pětašedesátiletý, tentokrát nebilancuje svoji volnou tvorbu, hlavně objekty a prostorové instalace, kytary a auťáky namíchané z nejrůznějších přírodnin, tajuplné labyrinty a kabinety kuriozit; soustředí se na komornější věc, na ilustraci. Možná i proto má pražská výstava titul A jiné práce (trvá do 29. srpna).

Jiné práce? To zní, jako by šlo o něco druhotného, míň významného, o drobky ze stolu. Přitom nejde ani náhodou, skoro naopak. Drobné, často zakázkové práce pro knihu – nejčastěji pohádkovou, ale i vědeckou – sluší Skálovi stejně jako jeho volná tvorba. Herní pole je sice v případě ilustrace omezené, ale Skála je výsostně kreativní typ; omezený prostor bral vždycky jako výzvu, podnět.

František Skála: Velké putování Vlase a Brady, 1987|foto:Galerie hlavního města Prahy

Výstava začíná přehlídkou autorských juvenilií. Prosvítají jimi sice nejrůznější vzory jako Kamil Lhoták, Henri Rousseau nebo Pieter Brueghel, ale jinak tady všecko skvěle funguje: obecně řemeslo, konkrétně pak jistota detailu, úběžníku, postavy, krajiny, světla a stínu. Civilnější úvod brzy střídá doširoka rozprostřené pole nejrůznějších fantazií. Obecně připomínají Dalího, jeho precizně zvládnutý akademismus podřízený ovšem jedinečné imaginaci; konkrétně už ale stojí jasně na svých, tedy Skálových nohou.

Skála střídá techniky: kresbu, akvarel, suchou jehlu; zvládne cokoli, a jen minimálně jinak než na výbornou. Střídá měřítka, plány; nepatrný detail, na který divák zaostří až napodruhé, napotřetí, má v jeho díle stejný význam jako dominantní body, které se hlásí okamžitě o pozornost. Střídá reálné a snové, skutečné a pohádkové, mytické; jedno s druhým jsou u něj spojité nádoby, kontinuum. A střídá i dnešní s včerejším.

Bytost a poznání

Ta poslední dualita je asi nejvýraznější. Nad Skálovými ilustracemi má člověk pocit čehosi časově (a možná i prostorově) odlehlého. Něčeho, co je pevněji než s dneškem spjato s naším včerejškem, se světem dětství, možná prvních roků dospívání, s jemnou a průzračnou citlivostí, která spojuje přirozeně den s nocí stejně jako lásku se smrtí. Zřejmě proto asociují Skálovy práce častokrát umění primitivních národů, těch čistých kultur, které ze své řeči nikdy neztratily magii, potažmo hru, dobrodružství, chuť měnit se, vyvíjet, poznávat.

František Skála: Pohádky z bramborových řádků, Carl Sandburg, 1988|foto:Galerie hlavního města Prahy

Výstava zahrnuje i Skálovy autorské knihy; jednak deníky z různých cest (ta nejznámější mířila na bienále do Benátek v roce 1993), jednak imaginativní hry se zmíněnými přírodninami, z nichž povstaly například fotopublikace v hlavní roli s Cílkem a Lídou, nebo intervence do média komiksu (Velké putování Vlase a Brady). Jedno i druhé má samozřejmě společný kořen: cestu, poznání – a pak bytost.

Ta bytost (symbolicky nabitá jako průvodce, lákadlo, varování) je možná i cílem Skálovy tvorby vůbec. Proměnlivá entita, jednou v kůži člověka, jindy zvířete, přízraku, oživlé mrtvoly, obra i skřítka, která svou přítomností sděluje jediné: Jsem tady. František Skála je ve své volné i zakázkové tvorbě nakonec jeden a týž: hledač možného, mistr v rozšiřování živé skutečnosti, žité zkušenosti, lidské existence. Stačí mu zavřít oči a dívat se. Všecko je vždycky tady.