Tereza Dočkalová: Svoboda je na herectví nejlepší
Vymknuta z kloubů doba šílí. S herečkou Terezou Dočkalovou nás sice dělí jen pár bloků na pražských Vinohradech, ale v časech lockdownu jsme se k rozhovoru mohli sejít jen virtuálně, prostřednictvím obrazového komunikátoru v našich počítačích. Tereza je čerstvá maminka, takže do hovoru sem tam zvukově vstupovala i malá Berta, což lehce improvizačně-koronavirový charakter interview jen umocňovalo.
Jak se máte, Terezo, v téhle divné době?
Vlastně docela dobře. Celý týden jsem strávila v České televizi, kde pro Déčko natáčíme Bankovkovy, pořad pro děti o finanční gramotnosti. Točili jsme tři dny v kuse, deset dvanáct hodin denně, pak den pauza a zase tři dny. Ale vůbec si nestěžuju, ještě že nějaká práce pořád je. Jen jsem jí teď měla dost, klidně bych se i rozdělila.
Před rokem byl poprvé vyhlášen nouzový stav a vy jste pár měsíců maminkou. Skoro to vypadá, jako byste si mateřství dokonale naplánovala – divadla beztak nehrají, tak proč ten čas profesní nečinnosti smysluplně nevyužít. Ale předpokládám, že přesně takhle to nebylo.
Šlo to všechno ruku v ruce. Na konci prvního týdne nouzového stavu, kdy už musely hospody zavírat v osm večer, jsem si dala svoji poslední fernetovou kalbu a v den, kdy oznámili, že hospody zavírají úplně, jsem se dozvěděla, že jsem v tom. Pandemie je pro těhotenství a mateřství rozhodně dobrá doba, bez toho bych asi byla ve větší depresi. Takhle mám doma malinkýho plyšáčka, který je zrovna po očkování, a tak dneska hrozně pláče. Možná budu muset při rozhovoru kojit.
Je Berta váš splněný sen? Chtěla jste holčičku?
Chtěla, ale přišlo i období, kdy jsem si říkala, že by byl možná lepší kluk. Že bych kluka neměla tendenci zbytečně ovlivňovat a začala bych pěkně na čisté bílé stránce. Ale nakonec jsem si řekla, že je to úplně jedno, že nad tím nebudu vůbec přemýšlet. Hlavně ať je to zdravý. No a pak se narodila Berta.
Na roli maminky jste se jistě připravovala, ale přesto – zaskočilo vás na mateřství něco, přišlo s ním i to, s čím jste nepočítala?
Zní to asi jako totální klišé, ale nepočítala jsem s tím, jak hrozně rychle čas letí. Jak z mimina, kterého se člověk bojí dotknout, aby mu neublížil, se jen za pár dnů stane ten zmenšený človíček. Celý první rok dítěte utíká strašně rychle, je to asi ten nejnaplněnější rok v lidském životě. Přijde mi neskutečný ten vývoj den po dni sledovat.
Čtěte také
Jste ten typ maminky, která si hodlá své mateřství dosyta užít, nebo vás to už táhne k práci?
Neplánovala jsem dopředu ani to, že budu s dítětem dlouho doma, ani rychlý návrat k práci. Nechávám to plynout. Poslední týdny jsem dělala tu televizi, k tomu audioknihu a nějaké podcasty a videa, takže teď bych si zrovna přála, abych měla jaro volnější – což je hrozně hloupý říkat, vzhledem k tomu, že spousta lidí v našem oboru nemá práci. Co se týče divadla, zkoušky si ještě představit nedokážu, ale třeba večerní představení bych klidně odehrála, i když to je asi teď úplně zbytečné probírat.
V satirickém webovém formátu Branky body kokoti, který moderujete, se navážíte do machistických stereotypů. Máte zkušenost i se stereotypy, které přetrvávají ve vztahu k čerstvým maminkám?
K mateřství se váže spousta stereotypů. Vydaly by na knížku. Už jen to, že když čekáte dítě, všichni se s vámi chtějí bavit jenom o dítěti, je stereotyp. Mám pocit, že jsme k sobě obecně hrozně málo empatičtí a zrovna v těhotenství se to ukazuje naplno.
Jak se stalo, že autorky relace si za tvář formátu vybraly právě vás?
Ony si mě nevybraly. Dal nás dohromady Petr Cífka, který ten satirický formát „feminist news“ vymyslel. Stal se totiž šéfem video obsahu v mediálním domě Czech News Center a potřeboval náplň pro ženské weby. A protože si všimnul, že některé redaktorky se dlouhodobě věnují feministickým otázkám, napadlo ho udělat právě Branky body kokoty. S Petrem jsme se znali z divadla, ale se samotnými scenáristkami jsem se poznala snad až po půl roce existence pořadu, kdy už jsme měli nominaci na Křišťálovou lupu. Přišlo nám, že by bylo hodně vtipné potkat se až na předávání cen. Ale nakonec se to povedlo dřív, na nějakém firemním večírku.
Vy sama jste feministka?
Feminismus je touha po rovnoprávnosti, takže ano, jsem feministka.
Spolupracujete na pořadu autorsky?
Nepřináším zrovna témata, to se zatím nepovedlo, ale sem tam si něčeho všimnu a pošlu tip jedné ze scenáristek. Většinou mi ale řekne, že už to má dávno v merku. Takže spíš vymýšlíme různé fórky při natáčení, takové detailíčky, úvod, závěr a různé gagy vztahující se k prostředí, které nás obklopuje, nebo k aktuální situaci.
Čtěte také
Asi nejsledovanější z Branek a bodů je pravidelná rubrika Prasák týdne. Je momentálně někdo, kdo by si titul obzvlášť zasloužil?
Nikdy netrefíte vedle, když Prasáka dáte Radimovi Uzlovi. (smích)
Myslíte, že čeští a moravští muži jsou víc „macho“ než muži třeba ve Španělsku, v Itálii nebo na Balkáně?
Nemám úplně dobrý vhled do zemí, které jste zrovna vyjmenoval, můžu odpovědět jen povšechně. Nemyslím, že by u nás byli muži horší, než jsou v některých státech na Balkáně. To už jsme na tom dokonce líp. A dokážu si i představit, že ze srovnání s chováním mužů v některých malých městech ve Španělsku nebo v Itálii vycházejí naši muži taky líp. Ale to je čistě moje představa, v níž může být taky spousta předsudků.
Účinkujete v úspěšné audioverzi hry Vlastníci, jejíž filmové zpracování se loni stalo hitem. Byla jste někdy na schůzi Společenství vlastníků jednotek?
Nebyla. Zato si pamatuju, jak bývali naštvaní naši, když se z takových schůzí vraceli. (smích) Z jejich hovorů si pamatuju tu frustraci, že na schůzích vlastníků se stejně nedá na ničem dohodnout. Já sama asi nemám šanci nic podobného zažít. Při představě, kolik stojí byty v těch částech Prahy, kde by se mi líbilo žít, je mi jasné, že vlastníkem nikdy nebudu.
Namluvila jste paní Zahrádkovou, kterou ve filmu hraje Tereza Ramba. Chtěla jste podat tu postavu jinak, než jak ji znají filmoví diváci?
Nesnažila jsem se vůči Tereze jakkoli vymezit, jejímu podání jsem se cíleně nevyhýbala ani jsem její výkon, který je mimochodem úžasný, nehodlala zopakovat. Zahrála, tedy v našem případě přečetla, jsem to tak, jak mi přišlo, že by to mělo být. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
A nebála jste, že vás budou posluchači s Terezou Rambou srovnávat?
Tak už to v našem oboru bývá, že někdy hrajeme stejnou roli jako někdo jiný. Já už mám ale něco nahráno, nejsem žádný nováček, a tak mě tyhle věci netrápí. Považuju své povolání za svobodné a přijde mi, že svoboda je na té profesi ze všeho nejlepší, a taky se snažím svobodná být. Mimo jiné to znamená, že mi je úplně jedno, jestli si někdo myslí, že hraju paní Zahrádkovou hůř než Tereza, nebo stejně jako ona, protože to není pravda. Kopírování je netvůrčí a taky je to nuda. Zvlášť v tak skvěle napsaném scénáři.
Každý z účastníků schůze SVJ ve hře Vlastníci je výrazný typ, který ztělesňuje jednu fazetu české společnosti, možná i národní povahy. Je mezi těmi postavami některá, jíž rozumíte, s níž sympatizujete?
Ty postavy jsou vlastně pochopitelné úplně všechny, což je na hře asi úplně nejkouzelnější. Soucítím ale s tím mladým párem, který se do domu právě nastěhoval. Ale vlastně i Zahrádkových je člověku líto, ti se jen snaží prosadit dobro. Dát tomu baráku nějakou budoucnost. Nicméně velmi rychle zjistí, že v tomhle vzorku společnosti to prostě nejde. To je asi vůbec nejsmutnější, ten dobrý úmysl.
Vlastníky můžeme brát i jako obraz naší současné demokracie, která vyklidila pole těm, co řídí stát jako firmu. Jak se v takovém státě žije vám?
Příšerně. Jen když na to pomyslím, tak se mi vždycky přitíží. Nelíbí se mi, kam se naše země ubírá. A mám strach, že je to jen začátek nějaké strašné mizerie. Že skončíme jako ta často skloňovaná montovna v srdci Evropy. Je mi hrozně, když vidím, jakým směrem se u nás kormidlo stáčí, a když si představím, jak asi musí být třeba mým rodičům, kteří tady před třiceti lety doufali v nějakou změnu. Je to alarmující.
Zníte hrozně pesimisticky. Třeba je to jen tak, že jsme na dně, od kterého se dá už jen odrazit.
Bojím se, že to, co zmiňujete, je jen taková afirmace, která je sice uklidňující, ale nevím, jestli je to reálné zhodnocení situace.
Čtěte také
Jste v angažmá v Divadle pod Palmovkou, které bylo hodně rozjeté. Jak v divadle snášíte, že zrovna v časech, kdy se vám tak dařilo, přišla vynucená pauza? Může to nápřah libeňské scény zmrazit nebo dokonce zastavit?
Samozřejmě že může. Jako v každém jiném sehraném týmu může nucená pauza tu souhru napadnout a nutně ji zpomalí. Vztahy v divadelním souboru i poetika divadla se utvářejí několik let, chvilku to trvá, než se všechno sešroubuje dohromady. Kondice divadla asi musela utrpět a je otázka, jestli nám zase všechno zaklapne do sebe a budeme schopní navázat, kde se přestalo. Dnešní situaci není s čím srovnat. Chybí precedens. Ale věřím, že až k tomu dojde a rozjede se divadelní provoz, budeme všichni tak natěšení, že navážeme přesně tam, kde jsme přestali. Jako dobří přátelé, kteří se dlouho neviděli.
Před Palmovkou jste byla v Ostravě členkou Komorní scény Aréna, taky ta má vynikající renomé. Co je podle vašich zkušeností podstatné, aby se kolem nějakého divadla vytvořila ta správná aura?
Dobrá otázka. Myslím, že to je souhra náhod a okolností, která způsobí, že pár lidí se ocitne ve správný čas na správném místě. Zaklapne to a člověk má pocit, že je u něčeho, co ho přesahuje. Na co bude vzpomínat. Je moc pěkné být součástí divadel, které se dostanou na vrchol. Ještě bych si to párkrát hodila!
A kdy nastává naopak okamžik, že se to z ideálu přehoupne do rutiny?
Nikdo nevydrží ve vrcholné formě navždy. Už proto, že z vrcholu prostě žádná další cesta nahoru nevede. Vlastně sama nevím. Pád můžete uspíšit tím, že přestanete svou práci dělat způsobem, kterým jste se na vrchol dostal. Polevíte, usnete na vavřínech. Ale asi je to zákonité. Něco objevíte, chvíli to zkoumáte, a když už to máte najetý, začnete jezdit zkratkou, což je vždycky začátek konce. Myslím, že se teď dotýkáme věcí, které nejdou úplně formulovat. Jak se udržet na vrcholu, je tajemství. Jedno z mnoha. A je dobře, že taková tajemství jsou.
Jak vlastně teď vypadá divadelní provoz na Palmovce? Zkoušíte, máte nějaké další aktivity?
S Kubou Albrechtem a Tomášem Dianiškou jsme vymysleli podcast Tropiko Palm Beach, který děláme od začátku pandemie. Už se v něm vystřídalo pár dobrých hostů: Toy Box, Bohdan Bláhovec, Petra Nesvačilová, Ivan Acher a další. Je to spíš takový mumblecore podcast, ale máme svoje diváky. Asi čtyři. (smích) Taky se zkouší, máme takzvaně naskladněno, jak tomu z legrace říkáme. Nazkoušeli jsme Višňový sad, udržujeme si v paměti doku-fikční hru 294 statečných, což je hra o operaci Anthropoid, tedy spíš o odboji, který Anthropoid umožnil. O těch 294 lidech, kteří pomáhali československým parašutistům a přišli kvůli tomu o život. A ještě naskladňujeme Zkrocení zlé ženy, kde ale zkouší pouze muži. Kateřinu hraje Jakub Albrecht, Bianku Adam Vacula. Určitě je na co se těšit.
Jakub Albrecht má vůbec zajímavé role. Naposled na sebe upozornil jako „bezruký Frantík“.
Že jo? Od kripla k sukni, tak by mohla znít jeho divadelní vizitka. (smích) Ale to tam nedávejte, takhle škaredé humory si děláme jen mezi sebou.
Jste držitelkou dvou divadelních Cen Thálie, což je u hereček vaší generace mimořádné. Je pro vás pořád v té paletě možností uplatnění divadlo na nejvyšším místě?
Je. Jasně že jsem ráda za každý přesah. Za pořad Branky body kokoti, za rozhlas i podcasty. Ale divadlo pořád beru jako svou královskou disciplínu. Film, ten by mě taky zajímal, ale to je u mě kapitola sama pro sebe – viz heslo Tereza Dočkalová ve filmové databázi CSFD.cz. (smích)
Čím si vysvětlujete, že vás filmaři zatím přehlížejí?
Já si ani nemyslím, že by mě přehlíželi, nabídek na různé castingy dostávám dost. Ale zatím se to prostě nepovedlo. Důvodů je asi hned několik, jeden z nich může být, že mě kamera prostě nemá ráda.
Třeba jste trémistka.
To je taky možný. I když tréma u mě už není tak paralyzující faktor jako když dřív. Spíš jsem asi pořád nerozluštila tajemství filmové kamery. Ale čím dál víc si myslím, že když ho nerozluštím, taky prožiju spokojený a barevný umělecký život. (smích)
Hodně pracujete v Českém rozhlase. Z vašich posledních rolí si vybavuju Varju v nové inscenaci Višňového sadu. Čím vás přitahuje rozhlasová práce?
Asi tou intimitou. Rozhlasový mikrofon ji přímo vyžaduje. Taky se v rozhlase můžete potkat s lidmi, se kterými byste se jindy pracovně těžko setkali. To je na rádiu skvělý.
Celý rozhovor s Terezou Dočkalovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Laurent Fréchuret: Svatá v plamenech. Dramatická báseň pro hry, hlasy a lidská těla
Sto let po svatořečení Jany z Arku připomínáme její dramatický příběh. Poslechněte si jazzovou improvizaci na velké historické téma s Terezou Dočkalovou v titulní roli.
-
Vždycky jsem byla trochu jako z divokých vajec, práskla na sebe herečka Tereza Dočkalová
Co baví Terezu víc? Hraní v divadle, nebo třeba načítání pohádkových příběhů pro rozhlas? Na to se jí zeptala moderátorka Jana Rychterová v Klubu Rádia Junior.
-
Tereza Dočkalová: Negativním reakcím na Branky, body ko*oty se směju
Tereza Dočkalová se umí rozvášnit i na živo. Ukázala to v Blízkých setkáních Terezy Kostkové, když došlo na otázku feminismu.
