Baví mě hrát si s žánry, říká spisovatel a scenárista Petr Hudský

Proslul jste jako scenárista seriálů Labyrint či Kriminálka Anděl nebo pohádek Korunní princ a Princezna a půl království. Nyní vám vycházejí drsné, byť vtipné povídky Hrubý pytel, hrubá záplata. Kde se ve vás vzal zájem o žánr detektivky či hororu?

Nevím, kde se to ve mně bere. Je to o nápadu a chuti, stejně jako například složit písničku nebo něco namalovat. V knihách mě baví si s daným žánrem hrát, tady konkrétně s kriminálkou a thrillerem. Myslím, že je z těch povídek jasné, že to není myšleno úplně vážně. To byl i případ mé knihy ze středověku nebo sci-fi.

Zaujaly mě bonusy v závěru knihy. Jak to vzniklo?

Bonusy mají připomínat bonusový materiál na DVD. Jsou tam rozhovory s postavami, alternativní konce, vypuštěné scény nebo upoutávka.

„Dlouho jsem pracoval u nevidomých dětí, a ty poslouchaly rozhlas hodně. Poznaly třeba, když se v různých hrách rozbíjelo pořád to samé okno nebo skřípaly stále tytéž dveře. Od té doby poslouchám rozhlas, zejména mluvené slovo, pravidelně,“ říká Petr Hudský|foto:Jessica Petrů,Český rozhlas

Pracujete jako speciální pedagog v diagnostickém ústavu. Představuji si, že se tam setkáte se silnými příběhy. Čerpáte z toho inspiraci pro svou tvorbu?

Někdy ano. Hlavně mě to ale drží na zemi, abych nebyl odtržený od normálního světa. Bez kontaktu se životem podle mého názoru autorovi hrozí, že se uzavře do své bubliny. A nejde jen o psaní. Není na škodu poznat nejrůznější lidi, mluvit s nimi, snažit se je pochopit. Bez toho vzniká ve společnosti napětí a lidé se navzájem nechápou. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč je dnes společnost tak polarizovaná. Naše práce v ústavu je ale především těm klukům pomáhat, bohužel ne vždy se to povede. Ale jsou i tací, které potkám po letech, a ukazují mi fotky svých dětí. Prostě jen měli během dospívání v hlavě trochu zmatek a potřebovali pomoc.

Neuvažoval jste o nějakém příběhu inspirovaném tím, s čím se setkáváte při vaší práci?

Uvažoval, ale zatím jsem na takový příběh nenašel čas. Opečovávám si ho a čekám, až na něj bude vhodná doba.

Kromě psaní knih a filmových scénářů spolupracujete i s rozhlasem. Začínal jste minutovými hrami, ale napsal jste i pohádku Neviditelná princezna nebo hry Kacířské nápady a Vrah je Zahradník. Jak byste psaní pro rozhlas a pro televizi porovnal?

Obojí má své výhody i nevýhody. Nedá se říct, že by se mi něco psalo líp. Výhoda filmu je, že se řada věcí dá ukázat, zatímco v rozhlase máte k dispozici pouze zvuk.

Posloucháte rádio?

Ano. Dlouho jsem pracoval u nevidomých dětí, a ty poslouchaly rozhlas hodně. Poznaly třeba, když se v různých hrách rozbíjelo pořád to samé okno nebo skřípaly stále tytéž dveře. Od té doby poslouchám rozhlas, zejména mluvené slovo, pravidelně.

Brilantní povídky Petra Hudského plné napětí a černého humoru vydává Radioservis|foto:Radioservis

Na Rádiu Junior před časem běžely vaše krátké pohádky pro děti o telátku Popletovi, které plánuje Radioservis rozšířit a vydat na dvojcédéčku. Rozpětí máte skutečně široké. Jak příběhy o telátku vznikly?

Když byly dcery malé, vyprávěl jsem jim pohádky o telátku před spaním. Takové ty příběhy, u kterých rodič často usne dřív než dítě. Po letech pak přišla z rozhlasu nabídka na minutové pohádky. A starší dcera si vzpomněla na příběhy o telátku. Tak to vzniklo. Na Rádiu Junior pak běželo čtyřicet tři krátkých příběhů o telátku a pro Radioservis se bude v květnu točit dvacet jedna nových, delších příběhů. Celé by to pak mělo vyjít jako dvojcédéčko. Je fajn, že v rozmezí několika měsíců vyjde v Radioservisu něco od sebe tak odlišného, jako je telátko Popleta a Hrubý pytel, hrubá záplata. Žánrově tedy hodně rozevřené nůžky.

Na čem nyní pracujete?

Teď se bude točit štědrovečerní pohádka pro Českou televizi podle mého scénáře. A pro změnu píšu další detektivku.