Maxipes Fík na Hrad! Velká inventura Jiřího Šalamouna
Maxipes Fík na Hrad! Nejslavnější animovaná postavička Jiřího Šalamouna se stala národním hrdinou. Přesto jí její stvořitel Jiří Šalamoun nevyčítá, že poněkud zastínila jeho ostatní kreslené postavy, například Posledního Mohykána, Hobita, Pana Tau anebo Johannese doktora Fausta. Různé polohy mnohostranné tvorby Jiřího Šalamouna, který 17. dubna oslavil 86. narozeniny, předvede v létě retrospektivní výstava v Museu Kampa a také monografie, kterou vydává nakladatelství KAVKA.
Probírat se celoživotním dílem Jiřího Šalamouna je neobyčejný zážitek. Žádný bohémský chaos, na který bývají kurátoři zvyklí z ateliérů výtvarníků – vše je tu pečlivě roztříděno a zařazeno do složek, šanonů, desek a krabic, které jsou nadepsány charakteristickým písmem tlustou měkkou tužkou. Celý vinohradský byt emeritního profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové připomíná rakousko-uherský celní úřad před zrušením. Místnosti jsou vybaveny knihovnami, americkými skříněmi se stahovací roletkou, kartotékami, registry a arbory na výkresy, které postupně vydávají autorův „dokladový materiál obhajoby nebo žaloby u Posledního soudu na zemi i na nebi, ať už se pod tím rozumí cokoli…,“ jak sám podotkl roku 2004 v „návodu k použití“ své výstavy v Muzeu umění v Benešově.
Humor jako hlavní přísada
Od roku 1966, kdy získal první zakázku na ilustrace do knihy polského autora Sławomira Mrožka Věrný Strážce, až po rok 2003, kdy vyšel jeho poslední velký ilustrační opus Vítězný houpací kůň od D. H. Lawrence, je v Šalamounově tvorbě zřetelný osobitý rukopis a konzistentní výtvarný názor. Inventura jeho archivu ale zároveň poskytuje důkazy o jeho dynamickém vývoji. Jiří Šalamoun je autor nad jiné kreativní (pro každý námět volí svébytný, přiléhavý výtvarný jazyk), pokorný (v zájmu textu dokáže opustit dosavadní způsob kresby a hledat nový, přiléhavější výraz), hravý (objevování nových cest mu činí až dětinskou radost), poctivý (téma studuje v širokých souvislostech), vynalézavý (vymyslel několik nových jazyků, abeced či slovníků tajemných symbolů). Pro jeho ilustrace je charakteristické encyklopedické pojetí. Pomocí výčtu dobových reálií, map skutečných i bájných území, edukativních popisek a soupisů inventářů buduje samostatný svět, který existuje paralelně s textem.
Hlavní ingrediencí ilustrací Jiřího Šalamouna je především humor. Vesměs trochu poťouchlý a často s černým ostnem.
Hlavní ingrediencí jeho ilustrací je ale především humor – vesměs trochu poťouchlý a často s černým ostnem, jakási sofistikovaná naivita, která jde ruku v ruce s místy trochu krutou přímočarostí. Čiší z něj skepse, ale i nadhled nad malichernostmi života a nezdolná schopnost radovat se z drobností. Právě zdánlivé banality byly vždy živnou půdou jeho inspirace. Dějiny každodennosti 20. století se v jeho kresbách a grafikách odrážejí jako v zrcadlovém bludišti, které komicky umocňuje některé aspekty reality.
Estébáci ve tři ráno
A jeho privátní život? I ten je přehledně srovnaný v regálech vinohradského bytu. V rohu pracovny stojí stará těžká kovová truhla. Složitý systém jejích zámků lze otevřít jen v součinnosti dvou lidí. Dřív sloužila jako trezor, dnes v ní jsou uloženy rodné, oddací i rozvodové listy, vysvědčení a diplomy a také fotografie. Na jedné z nich pózuje způsobný chlapeček u stolku s bílým naškrobeným ubrusem, na kterém je vystavena kniha Robinson Crusoe s obrázky Františka Tichého a narozeninový dort se sedmi hořícími svíčkami. Píše se 17. dubna 1942, druhá světová válka kulminuje, za šest týdnů bude spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha a za další dva týdny lehnou Lidice a Ležáky popelem.
Z války si Jiří Šalamoun pamatuje na hajlující učitele, na sirény při náletech i na úprk do krytu a také na paletu malíře Otakara Štáfla, která zůstala viset na stěně rozbombardovaného domu, kde míval ateliér. Dodnes si vybavuje i podvozek anglického spitfiru, když nalétával na žebřiňák, na kterém ho nemocného vezli na jaře v pětačtyřicátém k doktorovi. Sám míval doma celou sbírku bakelitových modýlků letadel a tanky, padáky a aeroplány byly také prvními náměty jeho kreseb. Rád též kreslil zvířata podle barevných litografií v přírodovědných encyklopediích i podle vycpaných exponátů v muzeu školy Zemědělské osvěty, kde jeho otec, agronom Josef Šalamoun, učil. Někdy odtud nosíval domů promítačku, díky níž se Jiří seznámil s Pepkem námořníkem nebo Myšákem Mickeym. Později si podle návodu v časopise Puňta sestavil z krabice od bot, papírové trubky a lupy vlastní stroj. Na srolované pásky papírů z prvních mechanických počítačů kreslil napínavé příběhy, které promítal spolužákům na prostěradle nataženém na stěně. Také hrál loutkové divadlo a některé marionety si i sám vyráběl. Šatičky mu šila teta Tonča, která měla na rohu Ječné a Štěpánské módní salon. Ovšemže jenom do osmačtyřicátého, kdy se všechna soukromá kožešnictví a krejčovství rušila a zbytky látek a kožešin se povalovaly po ulicích. Jiřího rodina byla náhle považována za „zdivočilé měšťáky“, dědeček přišel o svůj krám se sklem a porcelánem na náměstí v Novém Bydžově a strýc zlatník a hodinář dostal třináct let natvrdo. Státní bezpečnost chodila k Šalamounovým na domovní prohlídky a Jiří ve tři ráno z okna sledoval, jak jeho otce nakládají estébáci do auta…
Umění coby prostor svobody
On sám tou dobou už studoval gymnázium a věděl, že se chce profesionálně věnovat výtvarné práci. Kromě toho, že mu nechybělo nadšení ani nadání, spatřoval v umění prostor určité, byť omezené svobody, kde nebude nucen ohýbat hřbet. V sedmnácti letech rovnou ze septimy nastupuje na pražskou Akademii výtvarných umění do grafického ateliéru. Ví, že chce dělat knížky, a také doufá, že se tím uživí lépe než volnou tvorbou. Záhy po absolutoriu v roce 1960 se uplatnil jako – dnešní terminologií řečeno – grafický designér. Spolupracoval s nakladatelstvím Mladá fronta a Československý spisovatel a společně se svojí manželkou, německou výtvarnicí Evou Natus Šalamounovou, vytvářel podobu časopisu Film a doba. Brzy začal dostávat první zakázky na ilustrace, které ho sice těšily nejvíc, nikdy kvůli nim ale užitou grafiku zcela neopustil.
Zatímco v románském sklepení měla svůj archiv StB, na chodbách bylo možné spatřit ducha jeptišky, který strašil uklízečky.
Roku 1968 se manželé Šalamounovi se čtyřletou dcerou Barbarou nastěhovali na Staroměstské náměstí do Štorchova domu. Až do nejvyššího patra bylo slyšet ozvěny kroků zvoníka od Matky Boží před Týnem pana Davídka, jak se šourá na své pravidelné pivo do hospody U Prince. Zatímco v rozlehlém románském sklepení měla svůj archiv Státní bezpečnost, na chodbách bylo možné spatřit ducha jeptišky, který strašil hlavně uklízečky, a ty pak nemohly nerušeně vytírat schody. V Kaprově ulici a taky přes most v Karlovce provozovali svoji tolerovanou živnost antikváři, kteří měli pro Jiřího Šalamouna vždycky schovanou nějakou „podpultovku“ – třeba staré přírodopisné knihy s krásnými dřevořezy nebo ručně psané a ilustrované modlitební knížečky.
Okouzlení tajemnem v pokleslé formě duchařských historek, „morzakorů“ (mord za korunu), kramářských písní a lidových loutkových her, stejně jako pověrami a naivními projevy náboženské víry se projevilo i v jeho tvorbě. Vznikají kresby ke knize Pražská strašidla a legendy či ilustrace ke knize Váš uctivě oddaný Jack Rozparovač. Vedle sériového vraha se Šalamounovou celoživotní múzou stává Johannes Doktor Faust, k němuž se bude stále znovu vracet. Druhá polovina šedesátých let znamená pro Jiřího Šalamouna prudký profesní vzestup – pro Mladou frontu navrhuje přebal Páralova Katapultu, Hrabalova Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet či Lustigovy Vůně hořkých mandlí. Pracuje také pro edici Život kolem nás Československého spisovatele, který v jeho grafické úpravě vydává například Škvoreckého Konec nylonového věku či Sen o mém otci Karla Sidona.
Svoboda slova i výtvarného projevu a naděje na důstojný život, kterou slibovalo pražské jaro, mizí 21. srpna 1968 pod pásy sovětských tanků.
Hromotluk Fík
„My můžeme dělat jen v naší dané době, co můžeme a co zvládneme, snažit se dělat to slušně a bez přílišných úskoků, a víc po nás nikdo, ani my sami, nemůže chtít – to už pak začínají utopie… Dneska se neustále mluví o nemožnosti třetí cesty v politice, ekonomii a jinde a platí to i v naší branži; já myslím, že třetí cesta existuje, je možná, ale pod jednou podmínkou – musíte po ní jít sám. Jistě se cestou s někým potkáte, nebo se třeba jiní přidají, ale nejdřív musíte jít sám,“ shrnul Jiří Šalamoun situaci výtvarníka v období normalizace v rozhovoru s Karlem Teissigem pro časopis Zlatý Máj roku 1992. Schopnost jít dál po své cestě a neuhýbat z ní pod tlakem okolností mu i v sedmdesátých a osmdesátých letech paradoxně přihrála řadu kvalitních zakázek, jako byly Cooperův Poslední Mohykán, Dickensova Kronika Pickwickova klubu či Tolkienův Hobit.
A pak to byl samozřejmě Maxipes Fík, srdečný hromotluk připravený páchat dobro i za cenu katastrof. Asi netřeba připomínat, že Fíkova podobnost se Šalamounovic bobtailem Elsterem nebyla čistě náhodná. „Dnes to může připadat legrační, ale měl jsem tehdá pocit, že jsem v té neveselé době mohl trochu přispět k odlehčení situace, trošku pomoct realitou unaveným divákům se večer vzpamatovat – a sám sobě taky, možná. Současně byl ve Fíkovi – aspoň doufám – lehký úsměvný subverzivní podtón, přátelsko-podšívkovský pohled na nás v té zašmodrchané době,“ komentoval Šalamoun úspěšný večerníček, který podle předlohy Rudolfa Čechury natočil s režisérem Václavem Bedřichem. Třináctidílný seriál se pro velký divácký ohlas rozrostl na šestadvacet dílů a dočkal se mnoha repríz i několika knižních vydání. Blockbuster, řeklo by se dnes.
Sametová revoluce znamenala převrat ve společnosti i v životě Jiřího Šalamouna.
Sametová revoluce znamenala převrat ve společnosti i v životě Jiřího Šalamouna. Hned roku 1990 byl zvolen vedoucím ateliéru ilustrace a knižní grafiky na pražské UMPRUM, kde dalších třináct let formoval nastupující generaci ilustrátorů. Ve stínu pedagogické činnosti začala jeho vlastní práce zvolna ustupovat do pozadí. Doba se mění, strašidla a postavičky Starého Města pražského vyklízejí pole a s nimi i profesor Jiří Šalamoun, který musí opustit ateliér v Pařížské ulici a vrací se na rodné Vinohrady. Začíná éra velké inventury, protože uspořádat vlastní dílo je skoro stejně důležité jako ho vytvořit.
Související
-
Muzeum umění v Olomouci zaplní ilustrace Jiřího Šalamouna
V olomouckém Muzeu moderního umění začíná výstava jednoho z nejvýznamnějších českých ilustrátorů Jiřího Šalamouna. Prostory zaplní jeho ilustrace včetně například M...
-
Grafiky, knihy, plakáty, filmy Jiřího Šalamouna
Zavítáte-li o letošních prázdninách do Kostelce nad Černými lesy, zajděte se na náměstí Smiřických podívat do zdejšího Muzea hrnčířství, kde je do 9. září otevřena ...
