S každou četbou mírně onemocním, prozrazuje herečka Vilma Cibulková

21. červen 2021

Nedávno vysílala Česká televize Cieslarův film krev Zmizelého v hlavní roli s Vilmou Cibulkovou. Fascinující výkon, kvalitní a věrohodný i po více než patnácti letech. U výsostné herečky jsme na to ostatně zvyklí v divadle, ve filmu i na rozhlasových vlnách. Vedle poroty Českého lva a Ceny Thálie ji opakovaně oceňují i posluchači za „neviditelné herectví“. Má rozhlas zvlášť ráda, proto jsme jím začaly.

Když jsme spolu domlouvaly rozhovor, tvářila jste se potěšeně: prý jste ráda, protože můžete říct „paján“ na rozhlas. Prosím, pomyslný mikrofon je váš…

Děkuji, není to poprvé, ale ani naposled, kdy zmiňuji, jak vřelým přítelem se mi rozhlas za celá léta stal. S uchem na rádiu jsme jako děti rostly, studentská léta na koleji bych si bez rádia neuměla představit a dodnes u nás doma vítězí nad všemi médii. Daří se mu naprosto nenuceně probouzet obrazotvornost a umění naslouchat, laská duši. Není tedy divu, že mne rozhlasová práce naplňuje úplně rovnocenně jako divadlo.

Rozhlas ovšem může pět chvalozpěvy na vás! Vždyť před mikrofonem ztvárňujete spoustu rolí, získala jste i ocenění posluchačů v anketě Týdeníku Rozhlas Neviditelný herec.

Těch ocenění bylo v průběhu posledních dvaceti let nejméně pět; ale nejvíc si cením uvedení mé osoby do Síně Slámy! Právě proto, že mi je tehdy předával náš milovaný Tomáš Sláma. Tenhle čestný vstup do báječné společnosti jejích členů mi ani čas nevezme. Síň Slámy je věčná, zatímco ty věcné ceny za Neviditelného herce se dávno časem rozpadly, jako třeba televizor nebo rozhlasová věž. Skleněná váza zase na slunci pukla a zájezd k moři jsem z pracovních důvodů darovala přátelům.

Herčka Vilma Cibulková

Které rozhlasové role jste hrála zvláště s chutí?

Všechny. Já to jinak neumím. Ta velká barevnost témat a žánrů mi je ani nedovoluje srovnávat či ubírat jim na výjimečnosti. Jen tu a tam ve vzpomínkách vytanou zvučné tituly, jako třeba Heda Gablerová, Studna osamění, Skleněný zvěřinec, Čechovův Racek, Kafkův Zámek, Vstaň, prosím tě. A především velká jména a má úcta k nim – Markéta Jahodová, Hanka Kofránková, Lída Engelová, Petr Mančal, Vlado Rusko, Aleš Vrzák a mnoho dalších setkání.

Proč vám vyhovuje atmosféra v rozhlasovém studiu?

Nejdříve zopakuji to nejsvátečnější, a tím je ono kouzlo setkávání. Moc mne těší, že se zase potkám s kolegy z jiných divadel, se kterými nemám jinde tu čest, vznikají tak i opakovaná spojení hlasů a duší, které si spolu zkrátka takzvaně sedly a slyší na sebe. A pak tu také vládne jakési usebrání a čas má nezvykle jinou váhu. Zcela prozaicky ale dodám: kdyby mne měl posluchač možnost vidět chvíli před tím, než se před mikrofon postavím, jistě ho pobavím – uvidí osobu, co odloží veškerá cingrlátka, převlékne se do volných bavlněných šatů a je vždy bosa.

Označila jste kdysi svůj hlas jako „prohulený alt“. Pořád na tom přívlastku trváte?

Ale to bylo tehdy jistě řečeno s poťouchlým nadhledem! Hlas je možná daný, stejně jako síla našich kostí, somatotyp nebo temperament. Dotváří se vlivem všech životních okolností, a jako s každým jiným svalem je nutné s ním celoživotně dobře pracovat, pečovat o něj. Když si jen pomyslím, že se celý život učím správně dýchat, a ještě pořád mi to úplně nejde, tak v tom musí mít i můj hlas zákonitě občas zmatek. A k mé spokojenosti jsem už dávno s cigaretami přibrzdila, a to nejen proto, že si svého hlasu vážím. (smích)

Herečka Vima Cibulková

Věnujete se také dabingu i audioknihám. Získala jste cenu Františka Filipovského za dabing ve filmu Lepší už to nebude. Proč vyhledáváte tyto hlasové aktivity? Vždyť honoráře, jak známo, nejsou nic moc…

Za dabéra se vůbec nepovažuji, proto dabuji zřídkakdy a je to vlastně otázka štěstí, že jsem se potkala s Elmarem Klosem a že má Elmar štěstí a cit na dobré filmy. Jednou ročně si v jeho režii zadabuji, hlavně pro radost. A audioknihy? To je naprosto výjimečná kapitola mého života. Jsem u jejich tvorby posledních deset let a doslova blahořečím za tuto práci. Sama jsem vášnivý čtenář, stejně tak i posluchač. Otevírají mi neustále nejen čtenářský obzor. Ale vězte, že ještě před patnácti lety jsem se rozhlasové četbě zarytě bránila, neboť jsem ji považovala za pro mne naprosto nezvladatelnou disciplínu. A dnes patří k mým nejoblíbenějším činnostem. Především ve spolupráci s režisérkou Jitkou Škápíkovou a Martinem Pilařem z OneHotBook. Já se zpod té studiové lampičky přesunu do úplně jiných krajin a mezi románové postavy tak důvěrně, že když román dočtu, obyčejně si i popláču, jako kdyby mne opustili přátelé. Nebo jako by za mnou někdo zavřel dveře domova. Bez rozloučení.

U čeho se vám to stalo naposledy?

Docela nedávno, když jsem dočetla Vzpomínky na Afriku. Je to až jakýsi opakovaný syndrom konečnosti či rituál, jako když slzíme na konci dobrého filmu. Což o to, to je v pořádku, a nic mi nebrání zalistovat znova a znova v knize a vrátit si milá místa. Ale v mnohem složitější situaci jsem se ocitla, když jsem načítala román Zlodějka knih. Vypravěčem tohoto silného příběhu je Smrt. Udržet si její nadhled, ironii, syrovost pohledu na lidské počínání, to byl pro mne tedy často doslova zápas s vlastním citovým potenciálem. Když jsem jako smrtka sbírala mezi rozvalinami mrtvé děti a postavy, s nimiž po celé vyprávění čtenář či posluchač přirozeně soucítí, tak se mi stejně přirozeně vytvořil v krku nestravitelný knedlík a zateklo mi za víčky více vody, než si směla smrtka připustit k srdci. Inu, bylo nutné stopnout, rozdýchat, pořádně si zařvat, a až pak jsme mohli pokračovat se sarkasmem smrti komentujícím lidskou ubohost.

Vilma Cibulková

Oblibu audioknih současná doba ještě podpořila. Nemáme mít strach, že to lidi, hlavně mladé, odnaučí číst a plně vnímat literaturu?

Já to vidím jiným prizmatem, úhlem vlastního pohledu jako průměrného čtenáře, tedy z pozice člověka docela vytíženého i jinými zálibami či potřebami. Já si četbou život prostě potřebuji zpestřit, samozřejmě i s touhou dovzdělávat se, ale ve chvílích únavy a ve věku, kdy už se bez brýlí neobejdu, tak je s úlevou často večer sundám a namísto televizní obrazovky si pustíme audioknihu. Mnoho času také trávím za volantem, a tam mi audioknihy kvalitně vyplní čas. Jednou jsem u románu Stařec a moře uštrikovala tři svetry, a když je na někom vidím, vytanou mi v mžiku celé pasáže! Věřím, že nejsem sama. Pro lidi, kteří z nějakých důvodů číst nemohou, je to plnohodnotná náhrada papírové knihy. A s četbou jako takovou jsem velký optimista, všímám si při jízdě veřejnou dopravou mnohých čtenářů, byť často nad knihou v elektronické podobě, a taky zájmu o knihy v knihkupectvích, ale především v knihovnách. Je to jako s každým životním vkladem, čtenářem se stáváme už v dětství, v rodinném, méně už školním zázemí. Tam se bohužel tato přirozená touha často promění v nepříjemnou povinnost. Ale knihy tady budou vždycky a čtenáři jakbysmet, kniha je nádherné voňavé umělecké dílo, nezřídka se dědí a často v nich nacházíme otisky a jiná svědectví svých vlastních milovaných předků.

Čtěte také

Mimochodem, co čtete vy, když máte čas? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Bez ohledu na věk a nespočetnou řadu mých oblíbených autorů stále průběžně vítězí literatura faktu, a to už od dětství. Válečné a cestopisné romány, autobiografie a historické knihy, první válečný román Ostrov Fulakona, který jsem četla coby desetileté dítě, odstartoval celou řadu dalších náloží, jako Hodina mrtvých očí, Konvoj do Murmanska, Sbohem, králi, Markéta Pyskatá a jiná podobná historická dramata, která zřejmě nejvíce v tomto útlém věku nevědomky zapracovala na mé bujaré představivosti. S každou četbou mírně onemocním. Během běžných povinností nervózně trpím pocitem, že si v rozečteném románu postavy žijí svoje dějiny beze mne, a mně všechno padá z ruky, jen abych byla zase s nimi.

Najde vytížená herečka čas, aby si přečetla i báseň, jen tak, pro sebe?

Poezie k mému životu neodmyslitelně patří, jako k truhláři dřevo. Mám knihovny plné sbírek všemožných generací, od antiky přes Boccaccia a Villona a dalších pět století až po verše mé dcery. Tak často jsme si je navzájem rády četly, až jsme se samy rozbásnily, a když občas nastalo u našich psacích stolů nezvykle dlouhé ticho, bylo jasné, že se básní. Jako bychom jedna druhou vyzvedly někam do koruny svého stromu. Každý rok si slibujeme, že už by ty naše popsané stránky snesly vazbu, a zatím k tomu ani jedna nemáme tu zdravě drzou odvahu.

03489073.jpeg

Pocházíte z venkova, asi jste neměla zvlášť kulturní zázemí. Kdy jste se rozhodla být herečkou?

Opak je pravdou! Moje dětství v Jakubově mi věnovalo ty nejryzejší základní kameny k vnímání života veskrze kulturního, v celém jeho spektru. Představte si osadu o šedesáti číslech popisných, plus minus se sto dvaceti obyvateli, v každém druhém třetím domě jiná národnost. Typický sudetský kraj šedesátých let minulého století. A přesto se nám povedlo se domluvit, ba dokonce žít jeden pro druhého. Ten akcent dorozumění odstartovala právě naše vesnická knihovna. Moje maminka ji založila v roce 1969 a tuším, že už v roce 1976 si jela do Prahy pro celostátní ocenění nejlepší knihovny v Čechách. Četli všichni. A kdo neuměl, toho jsme to naučili. Pracovali jsme v ní každý pátek celá rodina, téměř do půlnoci. A nešlo jen o četbu, ale o vše, co k základnímu kulturnímu povědomí patří, od vzdělávání puberťáků až po nejrůznější pikle, a hlavně kulturní vyžití sedřených rodin, především v místní porcelánce. Jediné, k čemu jsem se opravdu nedostala, bylo opravdové divadlo. To rozhodování pro něj ke mně přicházelo postupně. Nejprve v dramatickém kroužku. Hrála jsem v něm od sedmi let, samé mužské role! Pak několikrát do roka nejrůznější literární pásma a občas pokusy o loutkové divadlo. Následná střední pedagogická vlastně jen podpořila, čím jsem dávno žila, a poslala to se mnou do většího světa.

Celý rozhovor s Vilmou Cibulkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související

Více o tématu