Mácha, Neruda, Vrchlický... Jaké příběhy skrývají petřínské sochy?
Petřínská socha Karla Hynka Máchy vždy lákala zamilované páry k prvomájovému polibku. Svoji sochu zde mají i další významné osobnosti, například Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický či Vítězslav Novák. Procházka Petřínem tak může být ukázkou vývoje sochařství minulého století. Jaké příběhy skrývají zdejší plastiky?
Parky metropolí osázené sochami zajisté nejsou ničím neobvyklým. Pražský Petřín je ovšem originalitou nejen kvůli svažitosti terénu a s ní souvisejícím panoramatickým výhledům na město, ale i díky možnosti seznámit se s vývojem sochařství v průběhu celého jednoho století.
Chodím Petřínem ze svého bydliště po svahu dolů na Malou Stranu (žel minuly doby, kdy jsem to lehce dokázal i opačně) bratru tři desítky let. Za tu dobu se zdejší figurální plastiky stanou člověku blízkými bytostmi a jindy uplatňovaný kritický pohled jako by přestal být na místě. Takto jsem s nelibostí vnímal i jejich vandalská poškození či dokonce vlnu jejich rozkrádání v „divokých“ devadesátých letech. V kterémpak starožitnictví, na čí soukromé zahradě a v horším případě ve které sběrně kovů některé z nich skončily? Mistrně plasticky zvládnuté, či poněkud hůře odvedené – ty či ony sochy svým výrazem umožňují, aby promlouvala duše toho, koho představují. Rozeznívá se zde tedy zvláštní (ne)souzvuk celého Panteonu.
Přiznám se, že i pod vlivem těchto cest jsem si o skutečných předobrazech bronzových, mramorových či pískovcových bytostí, jakož i o jejich autorech přečetl, co jsem ještě nečetl, a dozvěděl se, co jsem dosud neznal. Chtěl jsem vás, milí čtenáři, vzít na cestu po svých vlastních stopách, leč to bychom zabloudili, trajektorie jsou to spletité a museli bychom se vícekrát plahočit z kopce do kopce. Bude snad lépe, vezmeme-li to chronologicky tak, jak se jednotlivé sochy na strahovské plošině a na svahu přivráceném k Vltavě postupně objevovaly.
Galerie zmizelých
Zkusme si představit Petřín na počátku 20. století, po otevření bývalých šlechtických zahrad veřejnosti. Zjistíme záhy, že jen některé ze soch byly zamýšleny pro své současné umístění, často původně zdobily vzdálené lokality a teprve později sem byly přeneseny. Možná je příhodné zmínit se nejdříve o těch, které nyní na Petříně neuvidíte, jakkoli i nepříliš staří pamětníci si na ně vzpomenou a v případě některých se uvažuje o jejich návratu. Rekordmankou v tomto smyslu je mramorová Petřínka, zdobivší stejnojmennou studánku, jež byla ukradena pouhé čtyři dny po svém usazení. Podobný osud potkal i Petrušku, po které zbyl jen žulový sokl na hranici Kinského zahrady a ulice Na Hřebenkách. Nad bronz a kámen trvalejší prý jest myšlenka národní, vzpomínám dávného básníkova vyznání... Jenže ono není dnes holt trvalého lautr nic, ani myšlenka, natož socha či plastika! Marně jsem nyní pátral po té, jež stála na samém počátku dějin sochařské výzdoby Petřína. Nalézala se v Seminářské zahradě poblíže nástupní stanice lanovky, kam byla umístěna již po roce 1901, a jakkoli to nebyla plastika figurální, patřila k těm vysoce hodnotným. Šlo o dekorativní vázu, vytvořenou v novobarokním stylu a ozdobenou dvojicí puttů, jejíž autor, významný sochařský dekoratér (dnes bychom řekli designér) Celda Klouček ji zhotovil z umělého kamene coby mistrovskou práci pro Zemskou jubilejní výstavu v Praze.
Jenže ono není dnes holt trvalého lautr nic, ani myšlenka, natož socha či plastika!
Skutečnou ozdobou zahrady Kinských, poblíže jejího vyústění na stejnojmenné smíchovské náměstí, býval sličný, v bronzu vyvedený dívčí akt Čtrnáctileté, dílo sochaře Karla Dvořáka z roku 1928. Mám jej v optické paměti, dívka s typizovanou tváří svým pubertálním tělem odkazovala k vlivu Dvořákova pedagoga Jana Štursy. V devadesátých letech byla ukradena, a ačkoli její cena tehdy činila 750 tisíc korun, zloději ji odprodali do starožitnictví za pouhých 35 tisíc. Zaplaťpánbů zde byla také později vypátrána. Doufejme, že se stane to, co se stát má: časem by měla být na původní místo osazena kopie.
V letech 1896 až 1898 vytvořil sochař Vilím Amort, poněkud konzervativní obdivovatel Myslbekův, tři půvabné bronzové plastiky menšího formátu, Vodníka, Rusalku a Touhu. Teprve v roce 1957 byly umístěny v zahradě Květnici na vrcholu Petřína, kde se ideálně včlenily do zdejšího poněkud biedermeierovského prostředí. Bohužel pouze do roku 1994 – tehdy byla Rusalka ukradena a zbývající dvě sochy byly pro jistotu uloženy do depozitáře Galerie hlavního města Prahy. Je kormutlivým faktem, že jsme se právě my, milovníci veřejné plastiky, stali vazaly a rukojmími prachsprostých zlodějů, pracujících možná na objednávku zjevů ještě přízračnějších.
Ve stínu romantismu
Nejstarší stále stojící sochou, pomníkem s „domovským právem“, je tedy nyní ta obecně nejznámější – bronzové zpodobení básníka Karla Hynka Máchy. Jde o dílo bezkonkurenčně nejvýznačnějšího českého sochaře přelomu 19. a 20. století Josefa Václava Myslbeka, jež bylo slavnostně odhaleno 16. května 1912. Jakkoli skica pomníku ve stylu monumentálního realismu nadchla objednavatele, tedy členy výboru Svatoboru, šlo o dílo již ve své době konzervativní, vyznačující se přemírou dobově příznačného lyrismu. Kořeny kompozice i výrazu lze nalézt v historizujících slozích neorenesance a neobaroka, vzorem mohl být Myslbekovi vídeňský pomník Mozartův. Popularita statue je však dodnes dána i tím, že sochařsko-architektonický celek působivě korunuje nároží křižovatky několika petřínských cest.
Pomník herečky Hany Kvapilové, to je Štursa v lehce poznatelných kvalitách.
O rok později se na odvrácené, smíchovské straně Petřína, v Kinského zahradě, objevila mohutná socha z bělostného tyrolského mramoru od sochaře stejně věhlasného, ostatně Myslbekova žáka a asistenta, Jana Štursy. Pomník herečky Hany Kvapilové, to je Štursa v lehce poznatelných kvalitách, lyrismus i tektonická monumentalita se zde snoubí se silným senzualistickým cítěním. Herečka je ztvárněna ve své životní roli Elidy z Ibsenovy hry Paní z námoří. V době, kdy se u nás ještě nepohřbívalo žehem, byly její ostatky zpopelněny v Saské Kamenici a urna byla uložena do podstavce pomníku spolu s pohřební kyticí.
Až v roce 1931 byla pak v souvislosti s dostavbou petřínské lanové dráhy do Růžových sadů na temeni Petřína přenesena ze sadů Letenských pískovcová socha Polibek sochaře Josefa Mařatky, vzniklá však o desetiletí dříve. Pevná forma, promyšlená kompozice a monumentální cítění dokládají mistrovství autora ve skvostném příkladu exaltovaného symbolismu.
Umění v politických šarádách
Jen o kousek dále, příhodně před petřínskou hvězdárnou, stála od roku 1938 bronzová socha slovenského politika a astronoma Milana Rastislava Štefánika, dílo Bohumila Kafky, jež bylo v neblahých letech padesátých sejmuto a roztaveno. V roce 1994 zde byl umístěn nový odlitek, vzniklý podle třetinového modelu. Výsledek tak trpí proporčními nepřesnostmi, navíc socha nemá řádný sokl, o jehož nutnosti byli přesvědčení již staří Římané. Dokladem hry na „hýbající se škatulata“ v podobě petřínských soch je i to, že před hvězdárnou původně stávala socha Rozum a cit sochaře Ladislava Šalouna, umístěná nyní pro změnu v pražských Kbelích.
Takto jsme se přehoupli do let poválečných, kdy i sochy sdílely politický osud země. Třeba další dílo Karla Dvořáka (ano, stal se tak jediným sochařem, který byl na Petříně zastoupen dvěma sochami) Fontána s chlapci z roku 1948, které zpodobňuje dva Masarykovy vnuky v dětském věku, bylo před rokem 1989 nazýváno poněkud zástupně – tedy U žabiček. Ony žabičky, z jejichž tlamek prýští voda z petřínských pramenů, zde detailně ozvláštňují brilantní dynamickou kompozici, vycházející ze zjevné barokní inspirace.
Všehochuť let padesátých
Padesátá léta se na výzdobě Petřína podepsala hned několika sochami. Už v roce 1950 byla zahrada Nebozízek osazena pomníkem (v letech devadesátých v důsledku půdního sesuvu o pár desítek metrů přesunutým) hudebního skladatele Vítězslava Nováka. Sochař Jan Kodet vytvořil jednoduché, spíše portrétní než dynamické dílo, v jehož podstavci je umístěna urna s umělcovým popelem.
Ve stejném roce byla do Seminářské zahrady přenesena z Křivoklátu socha houslového virtuosa Ferdinanda Lauba, navržená již v roce 1914 talentovaným, leč na frontě první světové války padlým sochařem Vojtěchem Sapíkem. Je na místě zde připomenout, že samotný Čajkovskij označil Lauba za největšího houslistu své doby. Podle Sapíkova modelu vytesali hotový pomník až studenti kamenické a sochařské školy v Hořicích. Způsob provedení, v němž postava vyrůstá ze strukturovaného kamenného bloku, prozrazuje Sapíkovo školení v ateliéru sochaře Stanislava Suchardy.
Podle Sapíkova modelu vytesali hotový pomník až studenti kamenické a sochařské školy v Hořicích.
O rok později bychom již na odvrácené straně Petřína, v zahradě Kinských, nalezli nad hladinou zdejšího jezírka umístěnou bronzovou zvířecí plastiku Lachtan, jakkoli vytvořenou již v roce 1936. Možná bychom za jeho tvůrce považovali známého „sochaře zvířat“ Vincence Vinglera, jehož díla najdeme v pražské zoo, tento však je dílem Jana Laudy, významného sochaře civilismu a sociálního umění.
Pískovcový pomník básníka Jaroslava Vrchlického v Lobkovické zahradě vytesal spolu se svým bratrem Antonínem sochař Josef Wagner v roce 1956, k jeho osazení došlo v roce 1960. Co k němu říci? Wagner byl dobrým sochařem i oblíbeným pedagogem. Jeho prostorově stísněný, proti středové ose se křivičnatě vyklánějící Vrchlický s přílepkem dvojice múz zkrátka nepatří k jeho dílům nejzdařilejším.
Od idyly k obětem totality
Kypivý vztek se mne zmocnil, když jsem kdysi zaslechl dvě japonské turistky slabikovat jméno našeho literárního klasika: An Eru. Ano, jen toto zbylo z kovových liter jména Jana Nerudy, osazených na podstavci poslední sochy z doby socialismu, mohutného figurálního celku postavy Jana Nerudy. Leč excesy petřínského vandalismu u toho nezůstaly, před necelým rokem skončila socha dobrého básníka a spisovatele, jakož i výtečného fejetonisty povalena na zemi. Pomník z ateliéru typického režimního umělce Jana Simoty, odhalený v roce 1970, je nejspíše nejlepším dílem tohoto sochaře, druhdy ztvárňujícího spíše sveřepé milicionáře. „Bodře akademický“ výraz Nerudův s petřínským geniem loci vlastně docela ladí.
S mukly a oběťmi komunismu nemá Petřín společného jmenovatele.
Totéž bohužel nelze říci o nejposlednějším dílu, zakomponovaném do živého těla petřínských sadů, Památníku obětem komunismu Olbrama Zoubka, odhaleném v roce 2002. Sochaře si lze vážit nejen kvůli jeho osobním postojům, jeho bronzové a osinkocementové figury ovládají prostor zdáli i zblízka, kompoziční monumentalitou se vyznačují i menší formáty. Dříve nesnesitelný narativní patos učinil sugestivním výrazovým prostředkem. Leč právě tento památník jako by na Petřín nepatřil, jako by se na jeho úpatí vedral coby projev jiného druhu, než je onen „panteonský“, dekorativní či máchovsky lyrický. S mukly a oběťmi komunismu nemá Petřín společného jmenovatele. Topos coby myšlenkové schéma, s nímž je spojován, je jinde. Snad mezi osobnostmi, jejichž sochařské připomínky zde naopak chybí – Jaroslavem Seifertem či Josefem Sudkem. Za to ovšem sochař své doby nemohl…
