Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Vilma Cibulková v poslední „velké ženské hře“ norského klasika

Noru (1879) a Hedu (1890) od sebe dělí deset let a jejich příběhy dobře ukazují, z jak rozdílných úhlů dokázal Ibsen nahlížet tzv. ženskou otázku. Zatímco nesamostatná Nora se v průběhu hry pozvolna vymaňuje z patriarchálního světa a jeho konvencí, sebevědomá a svobodomyslná Heda, která se zvláště na začátku své tragédie cítí silnější než muži v jejím okolí, si bezvýchodnou situaci, v níž se na konci hry ocitá, připraví vlastně sama.

Dcera generála Gablera se po otcově smrti provdá za nudného, ale spolehlivého historika Jörgena Tesmana. Na první pohled je patrné, že pro Hedu to nebyl sňatek z lásky, spíš z jakéhosi cynického rozmaru. Na svatební cestě otěhotní, ale o dítě s Tesmanem nestojí a každou zmínku o těhotenství úzkostlivě vytěsňuje. Mladí se nastěhují do domu a nedílnou součástí jejich soukromí je také manželova neodbytná tetička. A v této situaci se ve městě objeví Eilert Løvborg, nadaný, i když sebedestruktivní Tesmanův kolega, ke kterému Hedu v minulosti vázalo silné pouto. Ani ten už ale není sám, doprovází ho bývalá Hedina spolužačka Tea Elvstedová. Díky ní se Løvborg, jak se zdá, zbavil závislosti na alkoholu a dokončil knihu, jejíž ohlas v univerzitních kruzích by mohl ohrozit Tesmanovu další kariéru.

Na rozdíl od Nory v Domečku pro panenky, která se ze závislé manželky v průběhu hry stává samostatnou bytostí schopnou vymanit se ze společenských konvencí, Heda k podobnému kroku nemá dost odvahy. Poznání „životní prohry“, ke kterému Hedu přivede setkání s Eilertem Løvborgem, ji na rozdíl od Nory neosvobodí, naopak spustí řetězec katastrof, na jehož konci už pro sebe Heda nevidí žádné východisko.