Režisérka Alice Nellis: Můj příběh je jiný než příběhy mých filmů

7. únor 2022

S Alicí Nellis jsme se tentokrát sešly v Rudolfinu, kde připravuje s Českou filharmonií a herečkou Zuzanou Stivínovou provedení Medey Jiřího Antonína Bendy. Ale poprvé jsem se s jednou z nejvýraznějších filmových režisérek (nejen) své generace setkala už koncem devadesátých let. Před premiérou svého filmového debutu Ene bene mi vyprávěla o tématu filmu.

Tenkrát jste mi mimo jiné prozradila, že v tom filmu někdo umře. „Ale nebojte, není to smutný,“ dodala jste tehdy.

Vidíte, v tomhle jsem se moc nezměnila, najdete to jako motiv většiny filmů, které jsem udělala. Snažím se říct, že smrt je opravdu součástí života, a že i když ji všichni kolem prožíváme spíš se smutkem, musíme se naučit ji nějakým způsobem přijímat. Protože i když je smrt smutné a bolestivé téma, je to něco, co zároveň určuje cenu života.

Soudím, že při psaní scénářů vycházíte z osobních poznatků, životních zkušeností a emocí. Svědčí o tom třeba tituly Mamas & Papas nebo Sedmero krkavců. Problémem adopce jste se osobně zabývala, k pohádce vás inspirovaly vaše děti. I Tajnosti asi vycházely z vašich zážitků. 

Není to tak pokaždé. Když například režíruju operu, nutně musím respektovat, co je dáno – libreto, hudbu, základní emoce. Ale zároveň, když přijmu jakoukoliv práci, musím v ní najít něco, s čím se dokážu ztotožnit. Nemusí to být konkrétní postava nebo jednání, ale paralela k něčemu, co znám a co mě zajímá zkoumat natolik dlouho a důsledně, abych s tím byla ochotná strávit delší čas.

Emocionální síla vašich filmů zpravidla svědčí o osobní angažovanosti. 

Ano, do jisté míry to tak je, ale kdybych vzala jednotlivé příběhy, tak to zpravidla není něco, co se mi osobně stalo. Je to spíš hledání témat, které odpovídají mé životní situaci. V Mamas & Papas je to téma rodičovství a adopce, které se mě týkalo, ale příběhy filmu jsou jiné než můj příběh. I když jsem rodič, mám děti a některé jsou adoptované. Jsou to zkrátka příběhy, které v určitých životních fázích vidím kolem sebe a dokážu se s nimi ztotožnit.

Režisérka Alice Nellis

Právě dokončujete film Buko, který dostal jméno podle koně. Máte koně doma, takže i tady jste asi vycházela ze svých zkušeností. V souvislosti s tímto filmem jste řekla, že kůň je zrcadlo lidské duše. Jak jste k tomu dospěla?

S mužem a dětmi máme dva koně. Kůň je veliké zvíře, musíte mít před ním respekt, ale zároveň je to lovná zvěř. Ne dravec jako my. Vytvořit si vztah s koněm je něco jiného než například se psem. Psa můžete snáze „uplatit jídlem. S koněm je to jinak. Největší „platidlo“, které mu můžete nabídnout, je pocit bezpečí a klidu. A ten mu můžete dát jen tehdy, když máte jeho respekt a důvěru.

Jak se získává respekt koně?

Jsou dva základní druhy respektu, buď se vás bude bát – to je spíše strach, nebo ho získáte tak, že dokážete najít sama v sobě klid, vyrovnanost. Kůň je nesmírně citlivý, a pokud bude cítit, že jste v pořádku sama se sebou, že se nebojíte, že berete situaci s klidem, může to pro něj znamenat pocit bezpečí. A začne vás respektovat. Zčásti prostě proto, že je to pro něj výhodné – být s někým, kdo vypadá, že se vyzná. Ve chvíli, kdy vy nejste v pořádku sama se sebou, nebude kůň v pořádku s vámi. Ze zkušenosti vím, že kůň strašně dobře pozná moji náladu, i když se snažím tvářit úplně jinak. Vycítí, že jsem naštvaná. A pokud se bojím, a přitom se tvářím nebojácně, pozná i to. Zkrátka, s koňmi jsem se naučila, že nejdřív musím srovnat sama sebe, a teprve pak můžu jít za nimi.

Čtěte také

Jak to souvisí s filmem Buko, o čem bude?

Snad neprozradím příliš, když řeknu, že hrdinka filmu řeší situaci, jak bude žít dál. Jak si uspořádá zbytek života bez muže, se kterým si představovala, že dožije. Možností je hodně. Buď se člověk bojí změn a začne se schovávat za něco, co ho odvádí od přítomnosti, kterou právě prožívá, nebo se naplno vystaví realitě. Kůň v našem filmu pomáhá hrdince přijmout, co právě je, a nesnažit se od toho utéct. Pomáhá jí překonat strach ze svobody, přiměje ji, aby sebrala odvahu žít tak, jak sama chce, a ne jak se to od ní předpokládá, nebo jak to je nejvýhodnější.

Kdy bude Buko v kinech?

Do prázdnin by měl být dokončen, premiéra se připravuje na konec léta nebo brzký podzim.

Další váš aktuální scénář je ze zcela jiného soudku, režisér Tomáš Mašín podle něj právě natáčí detektivku Němá tajemství. Co můžete o filmu říct?

Není to mé první setkání s detektivkou, společně s Ivanem Zachariášem jsem natočila některé epizody seriálu Pustina. Sama se ráda dívám na dobré detektivky. Ale o našem filmu ještě nemůžu moc mluvit, je to detektivka, neměla bych připravit diváky o zážitek. Můžu říct jen to, že příběh zkoumá kvalitu lidského života, pokládá otázku, co považujeme za život, který stojí za to žít. Na příběh se ale díváme mnoha různými pohledy. Protože realita, kterou prožíváme, není jen jedna, neprožívají ji všichni stejně. Myslím, že pravda není to, co se stalo, ale jak ji kdo vnímá. Je pro každého jiná. Práce na scénáři byla velmi zajímavá. Když můžu pracovat na něčem, kde prozkoumávám nový prostor, jsem za tu příležitost ráda.

Asi to není jen detektivka, film bude mít i myšlenkový přesah, ne?

To nechci předjímat. Postavy, které jsem si mohla na základním tématu vybudovat, jsem samozřejmě dělala tak, aby mě bavily. Snažila jsem se přitom představit, že za určitých okolností bych byla schopna všechna rozhodnutí a skutky postav udělat i já sama, i když třeba nevypadají dobře.

Režisérka Alice Nellis

Co vám ještě přinesla práce na Němých tajemstvích?

Možnost pohybovat se v úplně jiném žánru, přinést do něj něco svého. Je to osvěžující. A taky konzultace s odborníky, protože v detektivce musí být všechno i faktograficky správně. Baví mě to, je to pro mě při práci cosi navíc, jakýsi bonus. Měla jsem jako konzultanta bezvadného vyšetřovatele, se kterým jsem probírala scénář, rozhovory s ním byly vždycky zajímavé. Úžasné byly také rozhovory s lékaři, kteří mi radili ohledně medicíny.

Když píšete pro jiné režiséry, s jakými pocity pak sledujete svůj příběh?

Nedělám to běžně, psala jsem něco pro Terezu Kopáčovou, podílela se na scénáři filmu Lidice, na Zátopkovi pro Davida Ondříčka a teď jsem napsala scénář pro Tomáše Mašína. Když vím, že nepíšu pro sebe, nevizualizuji si všechny scény do detailu, naopak se docela těším, co dalšího tam někdo vymyslí. A ve chvíli, kdy odevzdám scénář, už nechci, abych jako scenáristka funěla režisérovi za krkem, sama bych to jako režisérka asi taky těžko snášela. Takže scénář předám a nechám režiséra nakládat s ním podle svého. Jinak bych začala sama režírovat a to kolegům nechci dělat, natolik si jich vážím.

Jaký byl váš autorský podíl na Zátopkovi?

David Ondříček za mnou přišel s verzí scénáře, která byla hlavně sportovní. Měl potřebu najít v Zátopkově příběhu víc vztahových věcí, nějaký rámec, který by překročil jeho kariéru. Já nejsem sportovec. Možná právě proto se na mě David a Kryštof Mucha obrátili. Mým úkolem bylo najít v příběhu to, co sport přesahuje. Když píšete životopisný film, nemůžete si úplně vymýšlet. Ale já v té době už znala krásnou – a skutečnou – příhodu s Ronem Clarkem, kterému Zátopek daroval svou olympijskou medaili. Pro mě už i tohle drobné, ale krásné gesto svou podstatou přesahuje sport a může něco říct i nesportovcům.

Připadá mi, že jste Zátopkovu sportovní duši ve filmu víc „polidštila“.

Chtěla jsem ukázat, že sport nemusí být vždy jen o vítězství nebo porážce. A navíc je tu otázka, nakolik Zátopek toužil vítězit, nakolik musel vítězit, nakolik se bál nevítězit… To nikdo nevíme.

Režisérka Alice Nellis

Natáčíte i reklamy. Je to pro vás pouze komerční záležitost?

Komerční projekty mají do sebe i leccos jiného než jen honorář. Můžu-li pracovat na něčem, co mě baví a kde si lze technicky nebo s herci něco zkusit, je to pro mě výborná příležitost. Když točím reklamu a mám štěstí na hezký skript, můžu se na tom naučit spoustu věcí, které pak zúročím. Je to krátký projekt, kdy lze vytvořit i něco vtipného. Věřím, že to pak slouží nejen produktu, který se propaguje, ale může to lidi potěšit.

Pokud si někdo vygoogluje váš profil, najde tam řadu povolání; vedle režisérky a scenáristky jste pracovala taky jako muzikantka nebo překladatelka. To všechno jste stihla? 

Něco jsem dělala jen příležitostně, něco čistě jako koníčka… Ale myslím, že všechno spolu svým způsobem nějak souvisí.

Jako flétnistka jste dokonce natočila desku.

To bylo dávno, natočili jsme ji s Jiřím Stivínem a dalšími muzikanty. Přímo tady v Rudolfinu. Minulý týden jsme si o tom zrovna povídaly se Zuzkou Stivínovou, s níž a s filharmoniky připravujeme nyní Medeu Jiřího Antonína Bendy. Připadá mi to už jako zážitek z jiného světa, to mi bylo asi dvacet pět let a živila jsem se jako flétnistka.

Jak přišel moment, kdy jste si řekla, že budete filmařkou?

Nepřišel asi nikdy. Já k tomu došla postupně. Rozhodlo, že film je něco, co přirozeně spojuje věci, které mám ráda. Vystudovala jsem literaturu a hudbu, a když k tomu přidáte výtvarné umění, kterému jsem se kdysi pod vlivem svého otce také chtěla věnovat, tak z toho logicky vznikne film – příběh s hudbou vyprávěný vizuálním jazykem. Tam se to všechno propojuje. Proto jsem si našla film, abych žádný ze svých oblíbených koníčků nemusela opustit.

S hudbou máte pořád mnoho společného, co vás u ní drží i při velké pracovní vytíženosti? 

Asi to, že je prostě – krásná. Tím, že je abstraktní, má pro mě doteď kouzlo něčeho, co nedokážeme úplně rozkódovat. A vnímají to tak i jiní. Když jsem točila se Semjonem Byčkovem, ptala jsem se ho, proč si myslí, že hudba na lidi tak silně působí. Řekl, že neví. Že je to zázrak.

Celý rozhovor s Alicí Nellis si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související