Špatný scénář nic nenaleští

14. květen 2018

Alice Nellis je v celostátním happeningu ZUŠ Open je garantkou literárně-dramatického oboru, ale z vlastní zkušenosti zná i obor výtvarný a hudební. Na jednotlivé kurzy se totiž jako dítě zapisovala se zběsilou posedlostí, jak sama vzpomíná. Spolu s ostatními tvářemi happeningu upozorní 24. května na význam uměleckého vzdělávání, které poskytují základní umělecké školy. Na více než třech stovkách míst po celé republice budou ZUŠky slavit a Alice Nellis bude u toho.

Chodila jste do základní umělecké školy?

Ano, v Poděbradech. V té době to byla takzvaná liduška. A chodila, to je slabé slovo! Neměla jsem moc ráda normální školu, ale lidovku jsem milovala. Asi už jen z té podstaty, že mě tam nikdo do ničeho nenutil.

Jak ta docházka vypadala?

Já si tam naprosto zuřivým způsobem nabírala další a další kroužky, naprosto nesmyslně. Třeba jsem jen potkala nějakou sympatickou učitelku na chodbě, a hned jsem se začala věnovat opernímu zpěvu. Ale mně ani tak nešlo o konkrétní kroužky, jako o to tam prostě být. Moc se mi tam líbilo.

Jaké obory jste navštěvovala?

Já jsem třetí dítě a moje sestry zapsali rodiče na hodiny klavíru. Jedna nějakou dobu hrála, pak přestala, a štafeta šla dál. A došla i na mě. Myslím, že rodiče automaticky čekali, že přijde ta doba, kdy přestanu i já, ale to se spletli. Chodila jsem na výtvarku, začala jsem hrát na flétnu, pak jsem si přidala orchestr...

Orchestr?

To byl dechový orchestr. A samozřejmě nauka. No a pak ještě zpěv a komorní hra. Většina těch kroužků byla dvakrát týdně, takže jsem tam byla fakt každé odpoledne.

Ještě jste nejmenovala taneční obor.

K tomu mě to netáhlo. Ale jak už jsem na té škole byla takový inventář, měla jsem tam domluvené, že si v pauzách mezi jednotlivými hodinami můžu jít sednout na výtvarku. A bylo to krásné, protože jakékoli dveře člověk otevřel, tak se tam dělo něco zábavného a zajímavého.

To na normální školu nemělo, že?

Já jsem na základní škole bojovala s tím, že se ne úplně dobře soustředím. Za mých časů to bylo přísnější, než je to dnes. I když měl člověk práci hotovou, musel sedět a nic nedělat. Nesměl si číst, pracovat na něčem jiném, něco si poslouchat. Kdežto ta liduška, tam byl pořád život!

Dalo vám takové množství oborů nějakou průpravu pro vaši režijní práci?

Režie je vlastně srandovní tím, že to není žádný konkrétní obor. K režii toho zas až tolik umět nemusíte. Musíte umět technické věci jako rozzáběrovat scénu, mít nějaké základní technické znalosti. Myslím si, že to nejdůležitější pro režiséra je poznat a cítit určité věci. Rozpoznat talent. Vytvořit pro ten talent prostředí a navázat s ním takovou komunikaci, ve které se bude jeho dovednost rozvíjet. Já herecký talent nemám, herec to musí udělat sám. Já jsem tu od toho, abych mu pomohla. Například představit si různé motivace. Na začátku si však musím být jistá, že to umí, že to dokáže. Ale musím mít sama konkrétní představu. Fyzicky ji pak ztvárňují ti ostatní.

Jaké obory režie spojuje?

Dost různorodé. Dramatický a také hudební. Hudba je pro mě ve filmu dost zásadní, samozřejmě i výtvarná stránka filmu. S kameramanem se na společné představě musíme domluvit. A do toho pochopitelně ten literárně-dramatický základ. Mně se ta kombinace oborů líbila už tehdy. Časem mi říkali, hele, měla by ses na něco začít soustředit. Ale já jsem se vůbec nechtěla těch činností vzdát, protože mě bavily všechny. A mám teď pocit, že režie je vlastně jen prodloužením pocitu, že se tam scházejí různé činnosti a dovednosti, které mám ráda na jednom rynečku.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tiskové verzi časopisu Týdeník Rozhlas

autor: Anna Nádvorníková
Spustit audio

Více o tématu