Řekneme Benešovi, že jsme dělali, co jsme mohli

Prezident Emil Hácha
Prezident Emil Hácha

Je to jeden z nejvypjatějších okamžiků našich moderních dějin: řádně zvolený prezident Emil Hácha odjíždí 14. března 1939 do Berlína, aby s Adolfem Hitlerem hovořil o budoucnosti Česko-Slovenska. O den později se vrací do vazalského státu, jehož bude nadále sice představitelem, ale jen formálním. Jako připomínka osudových březnových dnů, od kterých uplyne osmdesát let, zazní na Dvojce v premiéře 14. března dokument nazvaný V hodině dvanácté.

O málokterém československém prezidentovi se napsalo tolik nepěkného jako o Emilu Háchovi. Bezpochyby mnohokrát chyboval, jen těžko jej ale lze označit za viníka všeho zla, které se u nás v letech druhé světové války odehrávalo.

Osud v rukou vůdce

Emil Hácha (1872-1945) byl před prezidentskou volbou v listopadu 1938 prezidentem Nejvyššího správního soudu. Respektovaný právník měl i umělecké ambice, psal básně a zajímal se o výtvarné umění. O funkci prezidenta pomnichovského Česko-Slovenska neusiloval. Vše nakonec vzal jen jako další úkol ve službě vlasti. Jenže Evropa na přelomu let 1938 a 1939 nebyla místem, kde by se dalo klidně sloužit. Stát, v jehož čele Hácha stál, se od počátku roku 1939 hroutil: Němci ve vnitrozemí stále častěji požadovali to, co dostali jejich soukmenovci v pohraničí, na východě se o slovo hlásili Slováci. To vše posloužilo velké hře, kterou v Berlíně hrál Adolf Hitler.

Háchovi je vyčítáno, že 14. března 1939 za Hitlerem vůbec jezdil. Tyto výčitky jsou ale spíš reakcí na to, jak vše dopadlo. Do Berlína měl původně cestovat ministr zahraničí František Chvalkovský s premiérem Rudolfem Beranem, který se ale vymluvil na špatnou znalost němčiny. Volba padla na Háchu. „Hitler v Háchově příjezdu do Berlína viděl příležitost zaranžovat původně zvažovanou agresi proti Česko-Slovensku jako žádost Háchy o ochranu,“ říká historik Robert Kvaček.

Události oné noci byly popsány mnohokrát: Hitler nechal Háchu dlouho čekat a nakonec mu nabídl k podpisu ponižující dokument, ve kterém Hácha „skládá osud českého národa a země v důvěře do rukou vůdce Německé říše“. Hácha několik hodin odmítal o podobném dokumentu jednat, k podpisu byl v podstatě donucen po mnoha vyhrůžkách a poté, co zkolaboval a byl oživen Hitlerovým osobním lékařem. Jako právník si uvědomoval absurdnost situace a naprostou právní bezvýznamnost listiny, kterou signoval: žádný prezident nemůže sám o své vůli odevzdat území své země jinému státu.

Do ráje s vámi nepůjdu

„Za to, co jsem učinil, mě národ nazve zrádcem,“ svěřil se Hácha příteli: „Kdybych to neudělal, oni by tu všechno povraždili. Podepsal jsem z hrůzy ze zničení Prahy a nad nevýslovnými útrapami nevinného národa. Celý svět ví, že to byl vynucený podpis, ale přece jen každou chvilku slyším, že jsem podpisovat neměl, že to byla veliká politická chyba. Leží to těžce na mé duši. Prodělal jsem peklo v posledních dnech.“

Hácha zůstal prezidentem i v nově vzniklém Protektorátu Čechy a Morava. Prosazoval autonomii české protektorátní správy a opakovaně intervenoval za oběti německé perzekuce včetně odbojářů. Od března 1939 často mluvil o sebevraždě, v jejímž uskutečnění mu zabránila jen silná víra. „Těším se, až to odevzdám. Víte, komu,“ řekl Hácha v prosinci 1940 na setkání s důvěrníkem Edvarda Beneše v Čechách Zdeňkem Bořkem-Dohalským: „Až přijede pan prezident Beneš, půjdeme mu naproti a řekneme: Dělali jsme, co jsme mohli, mnohé věci dobře, jiné špatně. Drželi jsme vám jen místo.“

Uvědomoval si, že národ jeho počínání odsoudí: „Do ráje s vámi nepůjdu... Já zůstanu na prahu,“ vzkázal v lednu 1941 do Londýna Benešovi za zajímavých okolností - rozhodl se rezignovat, ale Beneš jej vysílačkou z Londýna přesvědčoval, ať rezignaci nepodává. Za několik let bude Beneš Háchu odsuzovat: „Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím.

Nikdo by se neměl mýlit: Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. Není pochyb, že soud dějin je těžce odsoudí.“

To se nemělo stát?

Háchovo úsilí - zachránit alespoň něco - ochabovalo, což souviselo s jeho stále chatrnějším zdravím. Zlomil ho teror po atentátu na Heydricha a nacistický tlak na protektorát poté, co německá vojska začala ustupovat. Od roku 1943 už těžce nemocný Hácha nechápal, co se kolem něj děje. Na recepcích nemluvil nebo odpovídal jednoslovně, premiér protektorátní vlády ho přistihl, jak během slavnostního oběda pojídal květiny z vázy a pivo si nabíral lžičkou na sůl. Jeho konec po osvobození byl téměř nepozorován: 13. května 1945 byl zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Choval se odevzdaně, přestal mluvit a řeč se mu nevrátila do 27. června, kdy zemřel. O tři dny později byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben.

Veřejnost, nejpozději od roku 1943 zahraničním vysíláním z Moskvy i Londýna neustále přesvědčovaná, že Hácha je zrádce a kolaborant, byla najednou konfrontována s jiným obrazem. Poválečný národní soud totiž zbavil Háchu trestní odpovědnosti s tím, že nejpozději od druhé poloviny 1943 nebyl za své jednání odpovědný. Také Beneš, který měl pro Háchu v posledních letech jen slova odsouzení, zareagoval prý cestou vlakem z Košic do Prahy, když se dozvěděl o Háchově transportu do vězeňské nemocnice, slovy: „To se nemělo stát.“ Nemělo? Sám Beneš svými projevy z Londýna vytvářel atmosféru, aby se něco takového stalo.

Hácha byl coby prezident postaven před úkoly, které nikdo před ním ani po něm řešit nemusel. Těžká léta jeho úřadu připomene dokument V hodině dvanácté. Kromě Háchových vzpomínek na osudnou noc zazní i hlasy pamětníků.